Adrenalinový výstup korytem Černého potoka
Když kamarád z Hejnicka ve čtvrtek zavolal, zda li nechceme jít na Vánoční louku z Bílého Potoka Černým potokem a ať si vezmeme boty do vody, pokládal jsem dotaz od něho jako vždy za vtip. Původně se počítalo se šesti otužilci, ale dva se omluvili z různých důvodů. My čtyři včetně dcerky jsme zažili neobvyklé dobrodružství.
V neděli jsem zíral na překvapení, když pod Jagerovým křížem jsme začli bláznivý výstup studeným potokem bos. Nejdříve se mi smál, že jdu nepohodlně bos, ovšem po vyzkoušení jeho nově zakoupených vodáckých bot, mi dal za pravdu. Chůze v kluzkých umělohmotných botách je ještě horší. Brouzdali jsme chvilkami studenou lázní, pak po obroušených kamenech. Boty jsem si přivázal k batohu, později je obepnul kolem krku, neboť jsem se častěji obouval.
Holt městští lidé mají rozmazlené jemné plosky nohou. Ferdinandský náčelník nám pomáhal při výškrabu na vysoké mohutné balvany, zanechané zde svému osudu po tisíce let obrušováním vodního živlu. Bosi jsme se vrátili na kamennou cestu, po níž se doputovalo k Černému vodopádu.
Počasí prozatím slunečné. Změnu hlásili na odpolední 14 hodinu s pár kapkami navíc. 7 metrů vysoký vodopád nás lákal osvěžit se ve vodní studené lázni. Dobře vím, že ji vyzkoušel kamarád z party Hic minulý měsíc, proto jsem se převlékl do plavek a přemýšlel, zda li to zvládnu též. Dcerka si jen ošplouchala nožky, přítelkyně náčelníka se držela dále a žádala vůdce ať vlézt do vody nezkouší neb si ho i tak váží a chce s ním zestárnout. Zbývalo jen na mne, pokusit se pod lákavý vodopád dojít či doplavat v ledové bystřině. Postupně jsem se osvěžil pod stříkajícím živlem poblíž kamene. Potom za poňoukání velitele jsem se pomalu vplížil do vody, brodíc se po ramena k vodopádu.
Zvláštní je, že jsem necítil takový chlad než před chvílí při vstupu do laguny. Vlezl jsem pod vodopád snažíce se vyšplhat výše. Klouzající kluzký povrch balvanu mi hvězdný finiš výstupu do jeskyňky nedovolil. Vrátil jsem se opět na břeh s potleskem zdařilé akce. Nyní jsem pocítil zimní třes těla. Ručníkem otřené tělo hledalo hřející sluneční paprsky. Naše dobrodružství teprve začalo. Vylezli jsme stezkou nad vodopád.
Zde si skupinka posilnila. Nutno dodat, že jsem nějak moc jídla s sebou nenesl. Označit to za chybu, jsem poznal později. Toto nebyl obyčejný výlet, nýbrž lezení po skalách ponořených ve vodě s cílem dojít na Vánoční louku.
Nikdo si neuměl představit, jak obtížné šplhání to bude po celých sedm hodin. Odvážit se chodit ledovou bystřinou mne naučil horal z Frýdlantu. Škoda, že s námi náročnou stezku neabsolvoval. Odměnou by mu byly úžasné výhledy z koryta potoka i koupele v něm. To by si ovšem ti dva Velcí náčelníci museli podat ruce na usmířenou, což je ve hvězdách, které tvrdí jak dnes zaseješ najdeš i příště…
Pustili jsme se výše, míříc k Polednímu vodopádu pod Nosem. Mezitím jsme objevili lagunu Bohyní jak ji nazvala naše milá kamarádka náčelníka. Ten se chtěl podívat do nitra skály, aby zjistil jakým způsobem pokračovat.
Při zpáteční cestě šlápl do prohlubně a potopil se do úrovně pasu. Došlo i na něj. Zmatečně hledal mobil. Ačkoliv jsem tvrdil, že by ze šortek jen tak nevypadl, raději jsem nožním pohmatem zkontroloval písčité dno. Nic. Nakonec byl opravdu v batohu. Sušili jsme mokré prádlo. Ferdinanďák se rozhodl hledat místo, kudy půjdeme. Chvilku využily obě ženy k zaplavání si v rouše Evině v hluboké studené laguně. Dcerka si pochvalovala svou odvahu poprvé vyzkoušet pohyb v cca 10 stupňů ledové lázni. Druhá žena vzpomínala na naši kamarádku, která by neváhala skočit do laguny též. Po nezapomenutelném zážitku skupinka lezla křovisky podél břehu, pak opět
hlavním korytem po kamenech nebo potokem, jenž se postupně měnil v užší potůček s mnoha nahromaděnými balvany. Koryto se zvolna proměnilo v louky s mladými převážně smrky s klečí.
Následoval odpočinek v pěkném zeleném měkkém mechu. Snědlo se poslední jídlo, zapíjelo vodou z potoka,
přičemž se při vtipu náčelníka zakuckala jeho přítelkyně tak silně, že modrala a sýpala s brekem po dechu. Pár ran do zad pomohlo. Sám velitel byl bledý, tím co stalo. Dobrodružství pokračovalo do finále poskakujícími dvounožci
kopírujíc Černý potůček až k rozcestí mostu. U něho skončil první díl, 7 hodinového putování o délce asi pěti
kilometrů na Vánoční louku, neboť čas nás tlačil, sestoupili jsme po zelené Kozí stezkou až do Bílého Potoka. Rozloučili jsme se na nádraží a při jízdě vlakem si dcerka uvědomila, že mobil schovala do batohu kamarádky. Náčelník sedl do auta a obětavě přivezl mobil do Luhu a zachránil pubertální život dívce z Liberce. Video zde.
