Ašským výběžkem za každého počasí aneb návštěva lázeňských pramenů

Letošní červencovou dovolenou na kolech naplánovala Šárka s touhou podívat se do západních Čech po lázeňských městech a zároveň doplnit další kamínek do mozaiky ohledně nejdále položených bodů České republiky. Počasí se tentokráte povedlo zhruba půl na půl, ovšem plně odpovídalo tématu cyklistiky v kopcovitém terénu. Úmorná vedra se nekonala, spíše jsme trpěli vlhkostí způsobené dešti. Zúčastnilo se sedm členů party, z níž celý zamýšlený okruh dokončili dva jedinci. Vladimír se synkem si naplánovali odjezd ve čtvrtek, aby stihli sobotní skautský tábor. Dodám ještě na začátek, že ač putování vymyslela Šárka, byla mozkem akce, kudy a kam aktuálně jet pověřila mne, poněvadž jsem na kole měl přidělán držák na mobil s přehledem map. Samozřejmě toto neustálé hlídání trasy bralo telefonu dost energie, proto jsem se vybavil mohutnou power bankou uschovanou pod rámem v kapsičce. Na druhou stranu mne to vyřadilo z okamžitého natáčení a focení.
Sobotní brzké ráno v 7 hodin na nádraží spojem směr Děčín, Ústí nad Labem, Cheb začalo týdenní putování po západě země s brašnami na kolech. Stan se v týdnu nestavěl jenom jednou, na rozdíl od minulých let, kdy se používal minimálně. Spacák, karimatka, plynový ohřívač, moskytiéra, oblečení, power banka, lano, jídlo, voda to vše bylo součástí mého vybavení. Každý se vybavil dle možností. Prožít dovolenou na kolech se odvážilo sedm členů party. Já s dcerkou, Šárka, Maruš Jarda, Vladimír se synkem Štěpánem. Ten využil pro jízdu elektrokolo stejně jako Maruška. S dvěma přestupy jsme po šesti hodinách vystupovali na konečné v Chebu.

Plni nadšení z očekávání jsme nejdříve zajeli do centra doplnit žaludky do restaurace dle rady mé tety žijící ve městě se synem.

Samozřejmě jsem ji navštívil, abych nezadělal na problémy mezi příbuznými. Po obědě si mne a dceru vyzvedl bratranec, jenž nás minul na nádraží. Odpoledne se všichni společně setkali za městem u policejního stánku s výukovým programem.

Městská policie nás poučila o bezpečnosti v dopravě formou otáčecího kola alá Mountfield, z něhož si kdo chtěl vytáhl otázku. Odměnou nám byli odrazky na kola a různé bezpečnostní prvky pro cyklisty. Cesta ubíhala přes malebnou vesničku Třebeň na sever ke geologickému parku SOOS.

Zde jsme kola nechali uzamknuty u recepci a šli prozkoumat Císařský pramen vyvěrající z hlubin Země. Byla k nám nastrčena asi 14letá dívčina průvodkyně, snad z obavy z nějaké neplechy.

Návštěvníci procházeli po dřevěných chodnících po naučné stezce celou rezervací kolem mrtvé přírody, kde se místo zeleně nacházelo hnědé rašeliniště s bublajícími jezírky železité minerální vody.

 

Info net : Soos je národní přírodní rezervace vyhlášena r. 1964. Tvoří ji unikátní rašeliniště a minerální slatiniště o rozloze 221 ha v mělké kotlině mezi Vonšovským a Sooským potokem. Vyskytují se tu prameny minerálních vod i vývěry oxidu uhličitého v tzv. mofetách, lidově zvaných bahenní sopky. Územím prochází 1,2 km dlouhá naučná stezka po dřevěných chodnících. Stezka vede kolem vydatného upraveného Císařského pramene.
Po prohlídce minizoo parta následovala cestu podél úzkorozchodné kolejnice, po níž projížděla malá parní lokomotiva. Rekonstruovaný soukromý hrad Vildštejn ve Skalné nikoho moc nenadchl a náš plán směřoval k nalezení prvního noclehu vandru.

I když nám jeden rybář v obci Starý Rybník při focení zříceniny

radil jet přespat k Sedmi rybníkům, což jsme nechtěli, stejně jsem omylem neodbočil na nesprávnou silnici a k rybníkům se přiblížili. Hledala se paseka mezi lesy, kde bude jakž takž rovný povrch. Nakonec se skupinka utábořila na vyjeté stezce na louce. Předpověď hlásila ranní přeháňky, proto na zeleném prostoru ve vysoké trávě vyrostly čtyři stany.

Někteří se po večeři porozhlédli po okolí k rybníkům, ale nevlídný povrch se zarostlou vegetací se nacházel i zde. Nadešla oblačná noc, kterou sem tam prověřil štěkot srnců.

Neděle se jevila opravdu oblačně. Dnešní cíl měl být nejzápadnější cíp republiky, ještě jsme však nevěděli jak hodně nás zdrží počasí. Vraceli jsme se do vsi Starý Rybník na Vojtanov, když Marušce vypovědělo službu elektrokolo. Hledali jsme závadu všude možně, volali na cyklopohotovost, dokonce jsme v obci mluvili s opravářem kol, jenže nikdo se nechtěl vrtat v kole v době záruky. Starší se rozhodli vyhledat nejbližší opravnu ve Varech nebo Františkových lázních  a tím se parta poprvé rozdělila. Domluva zněla až budou vědět jak oprava dopadne zavolají. Byť kolo chvilkami navázalo spojení, nevědělo se na jak dlouho.Velké riziko. Pokračovali jsme tedy opuštěni od zkušených po komunikaci přes Vojtanov mírně do kopce a zase z kopce do Hazlova. Přeháňka se hlásila a my našli jedinou otevřenou restauraci U Drozdeků ve městě.

Ceny jídel vyšší, protože se nad námi se rozpršelo , nebylo co řešit. Objednali jsme si polévky, dětské porce hotovek a čekali na okno na odjezd na západ. V tu chvíli nám chybějící dvojice oznámila, že výpravu vzdávají a vracejí se domů opravit elektrokolo. Nezbývalo než se smířit s osudem.  Po zhruba dvou hodinách nastalo menší přerušení přeháněk, nelenili jsme, dokoupili zásoby a rozjeli se do kopců na Skalku a Výhledy. Dojel jsem se Štěpánkem ke zděné zastávce ve Výhledech a čekal na ostatní.

Ti se dostavili s natrhanými třešněmi jen tak tak, neboť z nebe opět padala voda. Uvařili jsme si jídlo, kávu, najedli se, popovídali s cestující, jenže venku déšť stále padal.

Rozhodlo se, že ubude li méně přeháněk vyjedeme k prameni Bílý Halštrov, u něhož je vyobrazen přístřešek. Pravda nemohli jsme se na net 100% spolehnout, ovšem tlačil nás čas. Vyjeli jsme jako o závod po značené zalesněné stezce. Ke stavení vedl dřevěný mokrý chodník vedoucí až o dvacet metrů dále zurčícímu prameni.

Do přístřešku teklo, z čímž si hravě poradil Vláďa a pomocí větví upravil sklon střechy. Upravilo se umístění lavic se stolem, jenž musel ven. S koly se vešli všichni, ba dokonce přiběhli i dva němečtí turisté. Když se počasí neumoudřilo rozevřeli deštník a odešli. To byl signál pro nás. Využili jsme volného prostoru a postavili do něj jediný stan. Vladimírův působil největším dojmem a namačkalo se nás různě pokrouceno všech pět.

Štěpánek pustil na mobilu kreslenou pohádku, na níž ostatní civěli. Já ne, jednak jsem tvořil protější část strany a jednak mne sledování filmu nijak nelákalo. Pokusil jsem se odpočinout. Po promítání se konec přílivu deště nekonal jen se posouval na pozdější čas, proto si všichni zdřímnli. V tu dobu jsem bojoval v koutě s nepřízní stékající vody po stěně stanu, neboť dvouplášťový stan bez ukotvení nasával vodu z vrchního volného pláště. Ze střechy nadále teklo. Celkem jsme zde strávili čtyři hodiny včetně uvařené večeře po dešti.

Dostali jsme nápad, když jsme tolik odpočatí, můžeme jet i za tmy! Jako vždy svítilnou nepřipravená Šárka souhlasila, Štěpánek něco mrmlal, jinak nikdo neprotestoval. po 20 hodině při zapadávajícím sluníčku mezi stromy se nám jelo velmi svěže do Vernéřova,

od něhož cestovat po staré silnici znamenalo stálé naskakování na nerovné silnici. Jakoby kořeny stromů ukazovali svou sílu a schválně nadělali plno vlnek po bývalé asfaltové komunikaci.

Podařilo se navštívit minerální pramen v Dolních Pasekách, jehož kdysi považovali za léčebný. Kdo si ho doplnil k pití, později trpěl jeho nepříjemnou chutí. Projelo se kolem údolní nádrže Bílý Halštrov do Podhradí hradu Neuberg s vysokou hradní věží.

Co o něm ví net : Nejzápadnější hrad na nynějším českém území byl založen na přelomu 12. a 13. století švábskými rytíři z Neubergu, Hrad nikdy neměl české jméno. Poté, co zámek v roce 1902 vyhořel a již nebyl nikdy rekonstruován, zůstal areál hradu a zámku bez známek zájmu města i státu. Zachovala se jen štíhlá okrouhlá věž o výšce 22 metrů.

Škoda velmi rozlehlý vcelku zachovalý objekt byl by perlou Ašského výběžku. Věž uzavřená, nádvoří zarostlé, vedle stanovali též dobrodruzi, mlha začala tajemně klesat a my se rozjeli do závratných výšin…

Nad Kopaninou se za soumraku lehce rozvalovala nadejchaná mlha, načež jsme těžce stoupali se světly lesem po lesní stezce podél hranice s Německem s nedalekým Bad Elsterem. Jízdou lesním terénem za noci doprovázeni světluškami, se muselo jet velmi opatrně. Štěpánek statečně odolával nehmotným nestvůrám, kdežto my se vyhýbali hmotným loužím co za den vznikly. Všichni jsme si oddychli vidíc konec zabahněné trasy u Krásňan, obce s přechodem do ciziny, my však odbočili k městu Hranice a užívali si teplé noci na opuštěné klesající silnici až do města Hranice. Na centrálním náměstí ve 23 hodin jsme jediní rušili noční klid prohlídkou zdejší nízké vyhlídky se sochou koně nad náměstím.

Pak se trasa opět zvedala, načež jsme sesedli z kol a vedli jej Na cestě k trojstátí. Byl nejvyšší čas nalézt přespání, což se po dvou kilometrech jízdy podařilo. Několik metrů nad autobusovou zastávkou Hranice, Trojmezí, na rovném poli u samostatného neobývaného domu  vyrostly přes noc tři stany. Od dnešního cíle jsme se nacházeli jen pár kilometrů, proto nebylo třeba nijak další den kvaltovat.

Ráno nás budily přijíždějící vozy k neznámého domu za našimi humny. Po snídani jsme se s chutí rozjeli k západnímu cípu republiky. Asfaltová místy obyčejná silnička pamatující časy pohraničníků, kteří zde hlídali státní hranici se západním Německem vedla téměř až ke konci. Jelo se mi příjemně, trošku tlačila botka, po jejímž zkontrolování jsem civěl na slimáka přimáčklého k patě. Ven s ním! Zadara nikoho nevezu!

Mezi tím se střídaly různé informační tabule jak o místním životě před válkou a po 2. sv. válce, tak informace i zvířatech či smírčím kříži u cesty.

Český územní klín v německém sevření ze tří stran si nyní nikdo ani neuvědomoval. Zasazený kamenný patník v Lužním potoce s názvem obou států nyní připomínal Čechy, Bavorsko a Sasko.

Co říká net: Trojmezí je rozhraní tří územních celků, kde se střetávají tři historické hranice mezi Čechami, Bavorskem a Saskem. Historicky je to místo, kde začínala před rokem 1989 „železná opona“, protože po vzniku Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v roce 1949 se zde protínala hranice „východu“ a „západu“. Do 3. října 1990 se jednalo o trojmezí mezi ČSFR, SRN a NDR.
Ač jsem navrhoval projet pohodlnější cyklostezkou Německem, kvůli neexistujícímu covid pasu odmítli ostatní riziko podstoupit. Vrátili jsme se k signálce a trpěli jízdu z kopce do kopce. Slunce hřálo a stínu pomálo. Táhlé vyasfaltované rovné stezky podél „čáry“ nám ubíralo sil, přestože jsme se snažili je vyjet/vyjít. Já osobně některé šel, poněvadž jet rychlostí chůze, zdá se mi trochu neefektivní. Na vršku u křížku si parta odpočala.

U Pastvin se zvolila stezka k 707 m vysokému vrchu Lom, od něhož jsme sjeli k Černému rybníku a vykoupali se. Všichni.

Příjemné osvěžení v nás nezanechalo špatnou náladu a s chutí jsme zamířili přes Krásnou do Aše.

Už se mi dlouho nestalo, aby nás lidé honili za jídlem k tolika zavřeným restauracím. I když jsme se rozdělili horko těžko se našla hospoda. Nakonec se vybrala z nouze ctnost – Pizzeria pod hotelem Goethe. Po obědě se doplnily zásoby jídla v Tescu, kde si Vladimír málem spletl svůj bicykl s motorkou. Jo, to slunce!

Několik kilometrů pohodlnou silnici vystřídala za Novým Žďárkem cyklostezka lesem Přírodního parku Smrčiny, jímž jsme dny projížděli. V pozdním odpoledni jsme se rozhlíželi kde se utábořit. Našel jsem dle map nějaký prostor s rybníkem, ovšem minuli jsme jej a za odměnu nás uvítal zatopený lom na kraji lesa u Polné.

Nádherné místo. Pravdou je, že každou chvíli zde zastavovali turisté, cyklisté, místní a my trpěli zda li nezůstanou.

Zaplavali jsme si v čisté vodě, Štěpánek se jako první odvážil, a těšili se na noc pod širákem. Já s Anežkou jsme si připravili spaní pod moskytiérou, pod níž jsme se zlomyslně smáli vedlejší trojici. Změna nastala za pár minut, kdy si neustále drbající Vláďa postavil stan a bylo.

Meteo předpověď neukazovala ranní přeháňky, snad jim to vyjde. Noc neproběhla ideálně. Desítky metrů vzdálený skot na pastvinách bučel o sto šest. Krávy blbý, to si to nemohou říct/vybučet přes den?

Slabé mrholení kolem 6 hodiny mne překvapilo, ihned jsme přehodili přes závěs plachtu, leč vítr se ji snažil odfouknout. Trpělivě jsme soupeřili kdo z nás vydrží. Já to vzdal a raději se schoulil ve spacáku, i když jsem cítil spodní část vlhkou. Naopak Vladimír se ve stanu převalil a spali se Štěpánkem dál. Anežka se nenápadně vytratila k zatopenému s chutí si zaplavat. Osvěžila se v průhledně čisté vodě, načež nikdo z nás nevěděl o jejím počínání, neboť po probuzení všech, byla dávno ve spacáku. Slunce se nějak prodíralo na své místo, ovšem mělo starosti s otravnými šedými mráčky. Dnešní plán předpokládal návštěvou zámku, lázní a přehrady Jesenice. Než jsme se rozhoupali bylo po desáté hodině. Zkrátka ranní probuzení nějak nefungovala. Šárka přestala plnit roli ranního budiče s úsměvem na rtech nebo se všem nechtělo? Štěpánek ukázal charakter a splnil včerejší předsevzetí s koupáním po probuzení, natož jsme se nechtěli zahanbit a také se osvěžili v lomu.

Jízda kolem krásně přestavěného hradu na zámek v Libé nás fyzicky vyčerpala. Jen Štěpánek se usmíval se šlapáním do kopce. Jednou ti baterka dojde ! Myslel jsem si a vedl kolo po silnici do stoupání. Abychom zařadili kulturní vložku, zaparkovali jsme oře o zábradlí v obci Ostroh a šli si prohlédnout hrad Seeberg.

Za vstupné jsme toho hodně spatřili až nás boleli nožičky. Stálo to za to. Něco z netu:
Historie hradu sahá až do konce 11. století a za Přemyslovců býval strategickým bodem. Ve 2. polovině 16. století byl renesančně upraven, ovšem sto let poté jej silně poškodil nájezd Švédů a hrad začal chátrat. Zachránila ho až rekonstrukce ve 2. polovině 20. století. Současná hradní expozice představuje dějiny interiérů a nábytku v 19. století, černou kuchyni, venkovské nástroje řemeslníků v 19. století nebo historii porcelánu. Dále zde můžete shlédnout expozici 26 obrazů s životopisem básníka J. W. Goethe a také expozici chebského kata Karla Hussa.

Musím k prohlídce přidat i expozici žaláře s mučícími nástroji, též působivé fotografie zaniklých kostelů z blízkého okolí. Blížilo se poledne, před námi se rýsovaly Františkovy lázně s časem půl druhé.

Dle rady domorodců se nalezla cenově výhodná restaurace s hotovými jídly. Po třetí jsme se kulili s plnými žaludky ven na první prameny.

Nemohl se minout slavný pramen František s ochutnávkou i samozřejmě nedalekou sošku klučíka Františka na něhož Anežka vesele mrkala. Ještě členové vyzkoušeli i jiné ochutnávky pramenů, snad pro příště, aby věděli po čem jim nebylo dobře.

Výjezd na malou rozhledničku v parku s nižádným rozhledem byl možná posledním vtipem na rozloučenou těchto lázní,

kde i Štěpán měl svůj pramen…

Anežce se stále těžce šlapalo, jo přejíst se je umění. Na poslední činnou sopku v Čechách Komorní hůrku neměla náladu a odpočinula si lavičce. To ostatní poctivě vylezli do chřtánu nejmladší sopky.

Z netu : Komorní hůrka je jednou z nejmladších sopek na území České republiky. Jedná se o sypaný kužel tvořený čedičem.
Trasa mířila na jih kde se vyskytovalo předměstí Chebu nad vodní nádrž Skalka za bludištěm.

Jen se slezlo z kola, objevily se první zahřmění. To osudová bouřka s deštěm nás vítala na západě Čech. Šárku napadlo vykoupat se v přehradě a tak kluk s taťkou běželi se smočit svá upocená těla, nevědíc, že si vody za hodinu užijí až až. Schovali jsme se pod betonovou konstrukci s vyhlídkou, pod níž se držela plachta chránící nás před deštěm z boční strany.

Průtrž postupně ustala, ale dle radaru nebylo dost času k opuštění města. Zkusili jsme to, ovšem skončili jsme částečně promočení ve sportovní hale u čaje s koly schovanými pod slunečníky. Situace byla neřešitelná. Do kraje se valily vlny deště bez ustání mezi nimiž se prodlevy téměř nevyskytovaly. Nezbývalo než jít do rizika. Brašny se obalily proti dešti a po mírném odklonu srážek se rychle putovalo směr Háje. Nebe temně šedé připravovalo se na závěrečný doraz. Projížděli jsme pod železničním přejezdem menším tunelem, kde jsem radil počkat než se bouře přežene. Všichni se chovali jakoby se nic nedělo včetně Anežky, jež v tom vidělo dobrodrůžo. Asi si mysleli, že průtrži ujedeme. Rozjeli jsme se po cestě mezi pole a ucítili první kapky. Sám jsem se vydal vpřed co nejrychleji s nadějí přístřešku, ale nic. Otočil jsem směr a při vracející se jízdě zpět k nim jsem nabádal partu znovu obrátit se k návratu do tunýlku. Vyjádření, že jsou stejně promočení, mne silně naštvalo, ale nic se nedalo dělat. Pozdě pochopili, že v takovém marastu průtrže ani mobil displeje nefunguje. Voda pronikala úplně všude a nebýt zastavení pod listnatým stromem u křižovatky, pod nímž se prudký liják tříštil, vezli jsme v brašnách i vodu.

Zastavila se u nás městská policie s otázkou pomoci. Nevím jak by nám pomohli, ale s poděkováním odjeli. Štěpán se z přívalu hroutil a jeho vzlyků nebylo konce. Srážky ustávaly, načež my našplouchli na kola snažíc se loužemi projet někam naslepo. Z okolních zahrad se řinula voda přes ploty a brala s sebou hlínu se štěrkem. Anežka sundala zbytečné brýle, Štěpán se pokoušel zvládnout sebe i jízdu, Šárka pokoušela najít místo úniku. Jestli se někomu chtělo fotit, tak Vláďovi, jenž se pokusil částečně zachytit náš beznadějný stav. Z oblak postupně přestalo padat a my se co nejrychleji museli dostat někam na zalesněnou plochu. Mobil mi opět fungoval a navedl mne do lesíka u Slapan.

Rychlé postavení namoklých stanů,  převlečení do suchého oblečení a zalezení do vlhkých spacáků nás bude tento den ještě dlouho strašit ve snech.

Středeční nový den zase mírně pršelo, prádlo vlhké, přesto jsme se dopoledne vydali do Hrozňatova a dobře se naobědvali.

Zámek Starý Hrozňatov v pseudogotickém stylu v soukromém vlastnictví jsme pouze vyfotili, abychom se vyškrábali do poutního areálu Maria Loreto, s jehož návštěvou se počítalo. Rozlehlé obnovené barokní místo mělo atmosféru minulosti s krásnými malbami a pannou Marií.

Co říká net :  Barokní poutní areál s loretánskou kaplí a kostelem sv. Ducha vybudovaný v letech 1664 – 1689. Součástí jsou také ambity, vedlejší kaple a křížová cesta. Za komunistů byl zničen, po r. 1992 z financí obyvatel německého Waldsassenu rekonstruován. O obnovu se hlavně zasloužil rodák ze Starého Hrozňatova Anton Hart, který chtěl, aby byla Loreta společným dílem Čechů a Němců.
Kopcovitá trasa nadále pokračovala po přímé pohraniční silnici, jak bylo zvykem několik kilometrů. Ocitli jsme se v pohoří Český les pod jeho druhou nejvyšší horou Dyleň, kam jsem si přál vyšlapat.

Pro ostatní nebylo fyzických sil toto mé přání vyslyšet, načež stezka klesala do obce Vysoká s kostelem bez střechy.

Z torza kostela v románsko gotickém stylu se zachovala pouze věž s cibulovou bání, poněvadž po odsunu Němců v 1946 celý objekt chátral. Nyní je částečně obnoven. Štěpánek si zazvonil zvonem na pozdrav a my se rozjeli k dalšímu cíli dne. Před námi se rýsoval hřeben Slavkovského lesa s lázněmi Kynžvart ve stráni.

Nejdříve se zdokumentoval zavřený zámek od Metternicha postavený ve vídeňském klasicistním stylu. Tento kancléř zde nechal soustředit rozsáhlé sbírky veškerých kuriozit. Bohužel, náš čas příjezdu se neshodoval s jejich otevírací dobou, nezbývalo vjet do lázní a doplnit ve večerce zásoby potravin.

Večerní zapadající slunce krásně ozařovalo lazně z nichž jsme ochutnali pouze silně mineralizovaný pramen Viktor. Helena, co si vzpomínám netekla.

Šárka dostala nápad najít nocleh na hradě na Zámeckém vrchu nad městem. Zřejmě jsme se jasně nedohodli, neboť děti zůstali níže nechtějíc šlapat k pramenům, ovšem zde vedla kratší cesta ke zřícenině. Místo, aby si vybrali mou trasu, rozhodli se po svém. Vrátit se na náměstí, objet kopec Špičák a vyjít k hradu druhou stranou. Netušili však, že těžaři závěrečný finiš na rozcestí vykáceli a nechali odřezky s kládami na zemi. Zítra je také den, ne? Sice oblast označili páskou, ale až v poslední třetině. Když jsem po pohádkové stezce s dřevěnými sochami z místních pověstí dorazil na křižovatku,

také jsem objevil pásku ohraničenou nepřístupností. Po telefonické dohodě se vše vyřešilo náročným vynesením věcí samostatně

od brašen po kola. Taková prodlužka se moc nevyplatila. Nicméně za cca 100 metrů začalo pěkné oraniště po těžkých lesáckých strojích.

Navzájem jsme si pomohli a před sebou spatřili na vršku mýtinu. Výzvědné komando obhlédlo situaci. Terénní nerovnosti s pařezy nás vyvedli z omylu, stanovat zde. Rozhlédli jsme se po okolí za padajícího šera. Nedaleko od hradního příkopu v lese se naskytla rovinka pro tři stany. Obydlí se postavila během chvilky, navečeřelo se a hurá spát.

Jestli jsme si mysleli něco o slunném ránu, mýlili jsme se. Opět mírný deštík přes noc pokropil střechy obyvatel pod nimi přebývajících, jako by toto léto bylo ve znamení deště, takže prádlo pověšené na šňůře se zase muselo sušit. Ve čtvrtek se plánoval odjezd Vladimíra se synkem a nečekaně i s nechutí se rozhodla jet Šárka, neboť chtěla mít doma klid. Kéž by nás bylo na putování více a nemuseli se řešit takovéto zbytečné patálie. Sdílení zážitků z cest poznáváním nových krajin je mezi přáteli něco výjimečného a nikdy se nezapomene.
Rozloučili jsme se s Kynžvartem po značené stezce vedoucí po silnici většinou z kopce a za hodinku hleděli na předměstí Mariánských lázní. Vedlejší trasa vyhýbající se hlavní třídě nás dovedla na oblíbenou kolonádu lázní, kde se nachází hlavní léčivé prameny, zpívající fontána, řada obchůdků, atd.

Polojasné počasí přálo prohlídce velkých altánů vystavených na počest léčivých pramenů jako např. Rudolfův, Karolinin pramen, Křížový pramen a mnoho jiných. Čas tlačil trojici k odjezdu na vlakové nádraží, na němž jim odjížděl spoj na Cheb ve 12.16, neměli tedy tolik příležitosti pokochat se krásou staveb. Naopak, jak jsem později slyšel, postihla je jiná komplikace, při níž jsem se musel usmívat. Když dojeli s koly na nádraží zadali si koupě jízdenek na Liberec přes Cheb. Horlivá pokladní jim nabídla pozdější vlak ve 12.54, jestli chtějí přes Prahu, že je vlak údajně rychlejší než přesedat v Chebu a dále v Ústí nad Labem. Než se rozmysleli současný spoj ujel. Se změnou přes Prahu souhlasili, načež platili každý za sebe kartou. Vznikly další potíže. Paní pokladní musela vystornovat jízdenky, jež špatně vydala. Paní nešlo zadat kolo jako spoluzavazadlo. Nervózní fronta se rozrostla o další cestující. Nakonec ji pomohla jiná pokladní a kluci na peroně mohli nakládat kola s brašnami. Železniční trasa Mariánky, Plzeň, Praha přestup -Praha, Ústí n/L. Závada na trati před Ústím, přestup na Liberec. Předpokládaný příjezd po 21 hodině se samozřejmě nekonal – porucha na trati … Ani jsem nechtěl vědět v kolik dorazili domů.

U nás se dramaticky změnilo počasí v době, kdy jsme seděli pod slunečníky na obědě. Vydatná silná průtrž s kroupami trvala déle než radar ukazoval. Rodiče mi dali tip na návštěvu unikátních miniatur v parku Boheminium nad Mariánskými lázněmi u hotelu Rubezahl, který jsme využili.

Vstupné za 160 Kč stálo za shlédnutí významných památek v ČR v měřítku 1:25. Opravdu skvostně dopodrobna vymodelované stavby odpovídali realitě. Od Červené Lhoty, Říp, Starý Plzenec, Karlštejn, Ještěd, přehrada Les Království atd.

Nasnímali jsme video pro ostatní, které je přílohou na youtube. V Závišíně jsme s Anežkou odpočívali u palačinky. Čekala nás cesta lesem, kde slunce tolik nepálilo.

Očekávaná zastávka u Smraďocha, rezervace  bahenních sopek uvolňující sirovodík a oxid uhličitý, se nacházela v lese na menším dřevěném chodníku s naučnými tabulemi.
Čím více jsme ujížděli na sever tím více vody  teklo po silnici po předchozí bouři. Podmáčené louky při výběru místa ke spaní se vůbec nehodily.

Projížděli jsme kolem tří křížů postavených na skalnaté vyvýšenině a stáli za návštěvu. Zde by se náramně nocovalo, kdyby povrch nebyl samá prohlubeň.

Popojeli jsme necelý kilometr a našli krásné posekané zákoutí schované za lesním porostem. Nechali jsme proschnout stan, plachtu, zbylé vlhké věci, navečeřeli se a po procházce místním úzkým lesem s podivně nahromaděnými kameny, šli spát.

 

Páteční den začínal ve stínu vysokých smrků na orosené louce vycházejícím sluncem, kdesi na východě. Naše obydlí jsme po snídani museli přesunout na osluněnou část louky a s laskavým lenošením čekali, na vyschnutí vlhkých stěn.

Pestrobarevný motýl si usmyslil, že Anežce předvede svoji černofialovou nádheru na zádech. Vůbec se nebál dívčiných pohybů ač seděl na její botě nebo rozevíral své perutě v dlani jeho obdivovatelky. Snad by s námi odjel na kolech, kdyby si nevzpomněl kam patří. Cesta po vedlejší krkolomné silnici III. třídy lemovaná záplatami vyústila prudkým sjezdem k městečku Bečov nad Teplou.

Zámek – hrad se vyjímali na vysokém ostrohu nad řekou Teplou poutajíc pozornost každého projíždějícího cestovatele po hlavní silnici. Blížila se 11 hodina a my neznali trať, pohyb nevyzpytatelného počasí ani počet kilometrů před sebou, zanechali jsme relikviář Sv. Maura na zámku svému osudu s touhou dojet k hradu Loket. Stejně tak dopadla podivuhodná rozhledna na Krásenském vrchu, kterou jsem toužil navštívit. Její poloha směřovala na protější stranu než jsme potřebovali. Přesto jsme z hlavní pohodlné silnici vedoucí 22 km do Varů odbočili na dlouhý táhlý klikatící se kopec, jenž jsme šli pěšky ve stínu stromů snad celou hodinu. Zpocení jsme se vyškrábali na vršek, po němž jsme projížděli otevřenou vrchovinou s pohledem na Krušné hory k bývalé hornické obci Horní Slavkov. Na náměstí byla před námi cedule s označením Loket 8 km po hlavní. Proč ne, řekli jsme si. Že pojedeme celou dobu stále z kopce to nás ani nenapadlo. S rozpálenými brzdami následovala dvojic jinou dvojici a tvořila cyklistický peleton. Auta se jen místy odvážila předjet odvážné cyklisty.

V údolí se před námi objevil mohutný gotický hrad Loket v celé své kráse, ovšem zachytit hrdou stavbu ze sedla, nebylo možné. Jak již psal Goethe hrad byl významné krajinářské dílo ze všech stran zasazené do údolí řeky Ohře.

Opřeli a uzamkli jsme kola o hradby, abychom si městečko prohlédli co nejlépe vystoupali jsme po hradbách, na nichž se konala výstava kreseb na téma knihy Julesa Verna. Dostali jsme hlad, který se zkrotil na náměstí v restauraci  Hotelu Goethe. S plnými žaludky jsme přemýšleli jak dál. Anežka chtěla navštívit ve Varech oblíbený hotel Pupp s procházkou celým městem, já uvažoval o hradě. Vrátili jsme se ke kolům a rozjeli se podél rozvodněné Ohře po modré značce do Karlových Varů.

Za dvě hodinky se již ukládala kola na nádraží do úschovny, kde mohli být do 18 hodin. Limit dvou hodin byl dán, nasedli jsme na místní MHD a přiblížili se ke Grandhotelu Pupp,

který si Anežka prohlédla a se spokojeností odsouhlasila svůj pobyt svých narozenin ve zdejším nóbl paláci.

Při procházce zpět k nádraží po promenádě jsme žasli nad honosnými hotely s ještě honosnějšími cenami v restauracích pod nimi. Já přemýšlel na který kopec potáhneme kola, abychom přespali do soboty.

Autobus MHD nás dovezl k úschovně kol u vlaku, když oba napadlo co odjet dneska? Vše co bylo přáním se splnilo, proč ne. Rychle jsem žongloval s možnostmi výběru spojů.

A našel. Kola se u finální jízdy z Ústí do Liberce Arrivou platila zvlášť, jinak z Varů do Kadaně a pak do Ústí v pohodě. Dojezd do Liberce ve 23.30. Ve městě po dešti jak jinak. Při sjíždění z nádraží na Rybníček jela dcera první nemající svítící zadní světlo, se jí na křižovatce smeklo po koleji přední kolo a natáhla se po dlažbě. Hned vyskočila jako by nic a pokračovala po seřízení řídítek na náměstí. Doma mi prozradila, že má modřinu na koleni a nemůže si vzít do města šortky.
Dovolená by se ideálně vydařila, pokud bych hodnotil památky, průběh jízdy, krásné přírodní scenérie. Vytkl bych problémy na železnici, počet účastníků, kterých během cesty postupně ubývalo, ať dáno technickou závadou nebo dřívějším návratem.  Pravdou je, že jelo li by nás například deset, jak by to zvládly přepravující železniční společnosti, jež mají komplikace byť jen s rezervací místenek. Jo to bude ještě dobrodrůžo….

Video z vandru na kole zde.