Báječná plavba divokou Ploučnicí

Již několik let jsme získávali informace o splutí řeky Ploučnice z různých zdrojů. Většinou plavbu líčili jako neuvěřitelně náročnou, nezáživnou či nepříjemnou. To nás neodradilo naopak lákalo pustit se do říčky  protékající skrze křoviska, polámané stromy, zkrátka malá cesta do pravěku podle režiséra Karla Zemana. Byť jsme na nebezpečí divokosti byli připravováni, zažít splutí na vlastní kůži, které rozhází leckterý pevný pár, nás přitahoval. Proto se navrhl termín, jenž se ještě posunul na začátek června. Naštěstí při kolísavém počasí v tomto roce tentokráte vyhrálo slunečno, vystřídající příští den deštivou a chladnou oblohu. Naše plavba začala před skalnatou průrvou řeky, kde vzniklo dočasné přístaviště pro všechny organizace nabízející drama na Ploučnici.

Připravené desítky kánoií různých barev, dávalo tušit oblíbenost této nedávno objevené říčky.

 

Naše čtyři kánoe dopoledne vpluly skalním masívem průrvy Ploučnice a zahájily napínavé putování s několika ostatními vodáky. Druhá třetina party vyjela do cílového kempu Boreček na kole a třetí třetina vlakem. Samozřejmě se dostali do tábořiště dříve než my z tohoto důvodu měli zabrat co nejlepší půdu, oblast ke stanování s ohništěm, což se náramně povedlo a na víc pár metrů od řeky. Ještě zmínka o Ploučnici. Čistou se moc nejevila, přesto jsme se v ní někteří včetně mne vykoupali. Stav vody 3 cm od kritického bodu( 15 cm) splutí v některých úsecích, hlavně před a v Mimoni. Teplota vody cca 17 stupňů, vzduchu 24 st. Od zahájení plavby v úzkém korytu

se již především našim chlapcům podařilo zašpuntovat nekonečnou frontu lodí, svou červenou kanoí zapíchnutím špičky do břehu a celou tím pádem zapříčit pro veškerou plavbu. Možná si chtěli vyzkoušet nápor vody nebo nervy plujících  sousedních návštěvníků, ale  snahou a počínajícími zkušenostmi se kluci pomaličku dostávali do tempa.

Já byl osobně upozorněn na to, abych se zdržel jakýchkoliv trhacích aktivit od party, neboť prý mám jeden ze dvou cenných barelů na své lodi. Takže jsem se svým háčkem musel víckrát čekat u břehu na ostatní.

Přišly úseky řeky, kde se plulo vcelku poklině, podplouvali jsme řadu mostů, kluci se třikrát cvakli ( potopili )než pochopili, že vylévání vody z převrácene kánoe stojí také nějaké síly.

Před Mimoní se proplouvalo lesem, v němž se sem tam začlo objevovat napětí. Několik menších jezíků a peřejí, hlavně „neviditelné “ kameny a klády přes něž jsme někde museli do vody a loď posunout vpřed.  Mimoňské mosty s nízkým průtokem nám slavnostně napovídaly polovinu cesty. Vodácká restaurace na konci města se hodila k odpočinku i posilnění našich posádek. Kluci se nacpali dobrým obědem a nebylo tak možno očekávat nějaké vylomeniny před nejnáročnější částí divoké řeky.

Těžké časy opravdu nastaly. Nejdříve se tok postupně zužoval opět na opět na šíři lodi, k tomu se přidaly větve okolní vodní porost a zničeho nic i nezvladatelnost řízení kánoe. Připadal jsem si jak začátečník, který obráží břehy z jedné a pak z druhé strany, ovšem nic jiného nešlo v tuto chvíli dělat.

Proud nás unášel do křovin a když jsem se snažil co nejvíc nasměrovat příď mimo větve u háčka, sám jsem nakonec skončil v roští.

To jsme všichni očekávali, konečně – plavba jak z filmu Cesta do pravěku.

Klenuté stromy překážející lodím při plutí, ostré meandry vlevo a hned vpravo ukazovaly dovednosti posádek jednotlivých lodí.

Překvapivě nejlépe si vedli kluci, pravda neviděli jsme je před sebou jak bojují jak my s divočinou, ale čekajíc v jedné ze zatáček nevypadali moc poškrábaně od okolního stromoví.

Užívali si dobrodružství jako my. Do tábora jsme připluli asi za 2 hodiny. O půl páté odpoledne jsme vynášeli kánoe na břeh a volali půjčovně o splněné misi.

Jak jsme se vydováděli s jedním kloboukem

               

               

                                  

Náš předvoj zde již uskutečnil opatření na zábor místa pro naše stany, do nichž jsme všichni večer těšili.

Kemp byl téměř plný, další skupiny vodáků připlouvaly, aby si odpočinuli po náročném pádlování na Ploučnici.

Po západu slunce si Parta Hic spokojeně rozdělala oheň, debatujíc a zpívajíc o lásce k řece, lidem, ohni, pívu a kdoví k čemu ještě.

Docela rád bych jednou pokusil se proplout ještě dál, až do Brenné, ovšem říká se, že je to ještě větší šílenost než dnešní splutí. Nu což, čas ukáže jestli tuto výzvu vyslyšíme…  Ahooooooooooooooooooooooooooooooj