Bílou stopou ke Štěpánce a na Prdek II., tentokrát s výhledy
Tak po 14 dnech opět za stejným cílem! Možná si někteří povzdechli „achjó, už zaséé“, ale nikdo se neodvážil protestovat, když jsem tento cíl opět navrhla, ona totiž předpověď slibovala „převážně slunečno, sem tam mráček“, tudíž škoda toho nevyužít pro Štěpánku, že jo :-).
Tentokrát byla naše sestava rozšířena o Šárčinu kolegyni Jitku a její dceru Lucku. Čas a místo startu byli stejné, opět jsme započali naši výpravu na osvědčené zastávce Kořenov, Příchovice, Motorest. Slunce již sežehlo většinu sněhu z korun stromů, na zemi ho však pro naše potřeby bylo dostatek. Naše kroky a skluzy se ubíraly nejkratší cestou k rozhledně Štěpánka, tudíž stejně jako minule. 
Hezké počasí vylákalo v ranních hodinách i další běžkaře, na prknech jsme však u rozhledny byli jediní. Stánek s občerstvením byl připraven na nápor turistů, takže již po 10. hodině lákal svými otevřenými okenicemi k nákupu pochutin, suvenýrů a vstupenek na rozhlednu, my jsme však ponechali prostor ostatním návštěvníkům (nějak zapadla myšlenka vystoupat s běžkami na vrchol Štěpánky – tak že by do třetice? :-D)
S běžkami jsme dorazili až ke skalce pod rozhlednou, odkud jsme se mohli pokochat (tentokrát bez potřeby využít fantazii jako minule – kvůli mlhavým podmínkám) výhledy do krajiny.
Na skalce se na chvíli strhla koulovaná pro pobavení většiny účastníků výpravy. Řádně vykochaní a vydovádění jsme pokračovali k dalšímu cíli, kterým byla po vzoru předchozí trasy Bílá skála.
Sněhové podmínky byly místy mírně ztížené, ale klouzalo to dobře (někdy až moc) a nikdo si nemohl stěžovat na lepící sníh.
Tentokrát jsme ke skále dorazili po vyšlapané cestě, na jejímž konci nás čekali dva návštěvníci, kteří se již oddávali výhledům na tomto krásném místě. Poté, co jsme také vyšplhali (bez běžek ovšem!) na skálu a usadili se na místech, nechali jsme se unést spontánními výlevy citoslovců značících nadšení, rozhlíželi jsme se po krajině a hojně fotili. Dojem výhledů byl umocněn částečnou inverzí v dáli dodávající zážitku na mimořádnosti. Brzy po nás přicházeli další turisté, o skálu byl dnes evidentní zájem. Spolunadšenců jsme využili ve svůj prospěch a nechali si udělat hromadnou fotku (což jsme jim samozřejmě následně oplatili).
Nováčci naší výpravy, Jíťa a Lůca, se zdály být stejně spokojené jako my ostatní a ochotně následovaly i naše další plány.
Doposud jsme kopírovali předešlou trasu a nyní jsme se rozhodli udělat malou obměnu. Z Bílé skály jsme to vzali Rovnou cestou k rozcestí U tetřeví boudy, dále Rejdickou cestou k rozcestí Nad Pašerákem a pak samozřejmě k zasloužené odměně, do hospůdky Prdek. V kontrastu s předchozí návštěvou hospůdky zde bylo nyní dosti živo množstvím návštěvníků, přesto se nám podařilo brzy najít místo pro nás 6. Šárka nám zde znovu převyprávěla onen dobrodružný příběh s dobrým koncem, který se nikdy neomrzí a navíc jej ještě všichni neslyšeli.
Lákadlo zvané Kafe Veranda jako sladkou tečku na závěr jsme nakonec dobrovolně oželeli kvůli časovým možnostem, které nám komplikovaly omezené autobusové spoje (ze zastávky poblíž kavárny jely v sobotu spíše sporadicky).
Díky tomu jsme prozkoumali novou část trasy, kterou byla projížďka přes sjezdovku k rozcestí Na Bosně a pak velkým okruhem k rozcestí Pod Hromovkou, U vyhlídky, odkud jsme doklouzali přímo až k autobusové zastávce, a to v čase tak akorát, než nám jel spoj v 15:30.
Zní to doposud idylicky, kdyby autobus neměl zpoždění, díky kterému jsme propásli přestup v Jablonci a museli jet o něco pozdějším spojem – přesunuli jsme se tedy na tramvajovou zastávku, kde jsme využily čekání (já a Šárka) k oblečení všech zbývajících svršků, které jsme měly v batohu, čímž jsme předešly umrznutí (teploty rychle klesaly) a rychleji nám při tom uteklo čekání na spoj.
Dnešní závěr výletu byl poněkud odlišný oproti předchozímu hladkému návratu a přispěl určitým dílem k tomu, aby byla Štěpánka na delší dobu vyřazena ze seznamu našich výletních cílů. Já ale doufám, že ne na příliš dlouho, jen potřebuju vymyslet nějaké vskutku nevšední lákadlo :-D.
