Brtnické držkopády

Konečně se sešel datum a čas a  došlo na dlouho očekávané ledopády. Výprava dvou aut, v jednom rodinka Hníčat, v druhém pět nepozorných, ukecaných dospěláků. Plán byl jasný: Přijet pod jeskyni víl, vyběhnout k ní 300m, pokochat se, zdokumentovat a pokračovat dále na ony očekávané Brtnické ledopády, okruh cca 7km. Projeli jsme kyjovské rozcestí a zamířili směrem k jeskyni. Podezřelé zraky turistů a silnice jeden led mě vedlo k úsudku, zdali jsme neprojeli zákazem. Moji líní pasažéři mě ujistili, že je vše v pořádku. Já se jen bála, abychom všichni neskončili v Křinici, takže jsem po chvíli zastavila, že už dál nejedu. Druhé posádce už dávno stály vlasy hrůzou nejen proto, že po skluzavce se nedá jezdit, ale proto, že jsme právě minuli druhý zákaz vjezdu.

Spolujezdci rychle vylezli z aut a my dva řidiči  obracející své vozy, vydali se zpět na rozcestí zaparkovat. Ještě jsem stihla, za velkého povyku ostatních, nevědomky málem převálcovat naší „Rosničku“- první pád.  Já s sebou řízla, jen co jsem vylezla z auta-druhý pád. Cesta za vílami byla opravdu náročná. Někteří turisté byli opravdu připraveni a natahovali na boty drapáky. Mě napadlo vzít doma gumu, kterou jsme rozstříhali, zauzlilli a natáhli na boty. Myšlenka to nebyla špatná (???) ,ale ještě než jsme došli k jeskyni, gumičky se nějak poztrácely.

Musím přiznat, že jsem naším kolegou byli před ledem varováni, jelikož ten se vydal na Brtníky sólo již v sobotu.

Konečně se před námi objevila jeskyně, jen zdolat údolí. Menší sráz dolů, strmý stoupák nahoru. Mezi tím potok , potůček,… to by bylo, aby v něm někdo neskončil!!!….Nebudu jmenovat, pohmožděné koleno, zmáchané kalhoty-třetí pád.

 Takovou nádheru jsme ještě neviděla. Zapálili jsem svíčky a vydali se zpět k autu, abychom se dostali ke hřebu dne.

Jaké však bylo moje překvapení: tolik hodin! A všichni mají hlad. To nemůžem všechno ztihnout!

V restauraci proběhla porada. Statní oběhnou brtnický okruh, požitkáři se vydají k lučnímu baru.

U Křepelčího ledopádu skončil nejprve Vilík na kolenou, potom brácha na lopatkách. O malém Hníčeti ani nemluvím, ten se válel kdykoli a kdekoli.

Dostat se k Velkému ledovému sloupu bylo opravdu obtížné. Ledopád Varhany jsme vynechali a slíbili si, že se k němu příští rok vrátíme. Proběhli jsme Vlčí stěnu, Betlém a vzhůru na hrádek.

Cesta k Brtnické zřícenině nebyla vůbec jednoduchá.

Brtnický hrádek  kde byl i ledopád Konírna

Míjeli jsme místo „Velký Pruský tábor“, seběhli  k poslednímu ledopádu Opona a pak už úprkem k autu.

Co nás ale opravdu na závěr pobavilo, byl sraz v restauraci u Kuruců. Nám známá restaurace u Kuruců, kde nic nemají, karty ani stravenky neberou,…    A ani teď to nebylo jinak.

Poněkud zvláštní, ale snaživá obsluha skočila nejprve k „Vietnamcovi“ pro červené víno, aby ho následně ohřála v mikrovlnce (bez jakéhokoliv koření). Řidiči si dali Birela a rozjeli se domů.

Do Liberce jsme dorazili kolem osmé večer. Krásný výlet.