Cestou vzpomínek Velkého muže aneb písek, komáři, kopce
Příroda žila na plno kvetoucím jarem střídajícím deště s teplými paprsky slunce, když Velký muž si zavzpomínal na časy minulé na místa strávená putováním po Kokořínsku. Podělil se svoji ideou se všemi co mohli cestovat s kolem. No nebyl jsem nadšen nápadem vyjíždět v sobotu vlakem časně ráno v 7.02 s koly s plnou polní, spacáky, stanem, jídlem. Náš Velký muž nás přehlasoval lepším tipem než ten můj (Stará Paka – Les Království) i kamarádky (Milovice) a navrhl prohlédnout si Ralskou pahorkatinu panenské přírody se zaniklými osadami plus rozhlednu Vrchbělá, z níž se kdysi rozhlížel do pololesů opuštěného vojenského prostoru Ralsko. Účastnilo se výpravy do lesů vojenských celkem čtyři členové party a můžu říci, že problém ČD s místem pro kola přetrvává. Předpověď meteorologů se vyplnila dokonale a teplé slunné počasí nás provázelo po oba dny.
Den se pro našeho průvodce nevyvíjel zrovna dobře, když si na výstupní zastávce Křižany musel zašívat drze zbabělý knoflík u kalhot. Šusem do Křižan si skupinka nahnala čas, který rázem ztratila na kopcích do Druzcova a Osečné. Novou cyklostezkou s panoramaty
Lužických hor dojelo se do obce Osečná na nákup potravin i vody k přežití. Náměstí okupovali motorkáři slabších kubatur
společně s opravdovými motocykly, kteří se postupně rozjížděli na jakýsi sraz v Ralsku. Po snídani Velkého muže nás pokojně doprovázel
do lesů k malému opuštěnému hřbitůvku s malou kaplí patřící obci Zábrdí. Na udržovaných asfaltkách v areálu Ralsko jsme potkávali mnoho dětí na kolech s rodiči zřejmě oslavovaly MDD dojezdem na slavnosti. Slabý tlak nebo léky našemu průvodci nedělaly vůbec dobře, ale bojoval s tím statečně. Přes Vlachovou, Dolánky, Cetenov až pod Čertovu stěnu šlapaly holky ve vedru než je napadlo, převléknout se do šortek. To už jsme stáli před oborou Židlov s tabulemi o zvířatech zde žijících např. zubři, daňci, jeleni, srnci, kanci.
Pomalu jsme šlapali polostepí a užívali si daleké rozhledy na vrch Ralsko, Bezděz, Bukovou. Naši věrní spolucestovatelé party Hic se po domluvě přesunuli vozem do Kuřivod, aby se aspoň na chvilku podělili o společné zážitky. V Motorestu u Vladimíra oběd chutnal průměrně za průměrné ceny a já jen čekal, kdy se Velký muž oddá své zálibě místo jídla zlatému moku. Hlad mívá tradičně později, pak spořádá i tabulky čokolád najednou. Rozpálené sluníčko si na hoďku odpočinulo a dalo šanci zatažené obloze. Propagačně sprchlo. Rozloučili jsme se s věrnými, jenž jeli do Zahrádek na Den dětí a pokračovali kolem kuřivodské tvrze
na Starolipskou cestu do Černé rokle. Opět teplé slunečné odpoledne nám zlepšovalo náladu díky vůni smrkové pryskyřice z nařezaných klád nebo výfukových zvuků utvrzující skvělé zažití. U Vavrouškového rybníka si náčelník uvědomil,
že si nenaplnil drahocennou tekutinu, tudíž bychom měli jet neplánovaně do Hradčan natočit si vodu někde na toaletách. Po přepočítání trasy jsme souhlasili, neboť po nafocení skupinových fotek začali otravovat komáří hejna. Na začátku vsi jsme zaznamenali jakýsi nový opuštěný areál pro koupání s altánkem, s dřevěnými lavicemi, s pláží u Hradčanského rybníka. Mladí se jali šance k uskutečnění
akce osvěžit se v nehluboké vodě. Studená, ovšem ne ledová jak v zimních měsících. Několik temp stačilo k utužení zdravého ducha. V hospůdce Ralsko u křižovatky mne i ostatní velmi osvěžily smetanové zmrzlinové kornouty. Doplnili jsme tekutiny, plánujíc v jakých místech přespíme. Padl návrh zaniklé sklářské obce Strážov. Velký náčelník znal krásný kout zapomenuté části přírody, protože tu již před lety přespávali společně s něžnou polovičkou. Trasa vedla borovými lesy nepříjemně písčitou terénní stezkou pro pěší turisty. Půlhodinová odbočka, procházející kolem hezkého velkého krmelce s půdou,
na vršek Víšek s ukázkou magmatických bouřkových kuliček ve skalním útvaru nadchla jen mladý.
Velký muž se svou kamarádkou nevydrželi dotírání komárů a prchali na bicyklu napřed. Vjížděli jsme na kouzelnou louku porostlou starými duby, kde kdysi stála osada Strážov.
Co říká net:
Strážov – Strassdorf
Kdysi malá vesnička ležící asi 4 km západně od Kuřívod uprostřed hraběcí Valdštejnské obory obklopená hustými lesy. Z krajiny asi 2 km severně vystupují dva čedičové vrchy – Velká Buková (474 m) a Malá Buková (426 m). V jednom z domů byla varna smůly. Poblíž Strážova se nacházela skelná huť, která ještě v roce 1788 byla v provozu a využívána pro tavení skla jemný písek, který se nacházel v Pustém rybníku. Strážov měl v roce 1900 ve svých 13 domech roztroušených po samotách celkem 51 obyvatel, kteří sloužili jako hajní, myslivci a lesní dělníci. Existenci života tohoto místa dokládá pouze několik statných dubových stromořadí. zdroj: Petr Matoušek Bývalý vojenský prostor Ralsko, Obce živé i zaniklé
Slunce zapadalo za necelé tři hodiny. Povečeřeli jsme, načež se rozdali na stole karty s hrou Prší. Okolo nás nenápadně prošla rodinka s dvěma malými dětmi viditelně hledající nocleh v lesích. Jak jsme později usoudili spali u Strážovské jeskyně. Jejich večerní oheň plápolal hodně daleko. Naše skupinka se také připravovala k ulehnutí na předem nalezeném místě v nevelké rovinné prohlubni se stromy okolo. Jak zapadlo slunce komáři nám dávala zabrat. Mladý táborníci se rozhodli stan nestavět, ale použili moskytiéru naopak Velký muž se ženou schytali mnoho štípanců než se vrhli do stanové skrýše. Tam probíhalo zabíjení nevinných zvířátek do naprosté sterility. Snažil jsem se povědět příběh na dobrou noc, leč hluční sousedé bojující se spacáky přehlušili i komáří nevraživé bzučení. Mezitím kamarádka i náčelník usnuli za soumraku, což mne se nepovedlo. Pozoroval jsem dobývající se komáry nebo mravence jak nervně s nebetyčnou trpělivostí osahávali sosáky síťovinu a nemohli pochopit, že dnes hody nebudou. Dnes ne, ovšem zítra si to štípací hmyz vynahradí. Noc jasná bezměsíčná, hvězd skrze borovice zářilo méně i tak jsem spatřil Velký vůz. Víčka se mne zaklaply zhruba nedlouho po půlnoci a snil jsem na nové samonafukovací karimatce podivný příběh o muži, jenž mi svým způsobem dal na zodpovědnost svou ženu.
Ráno nás probudilo svítání s komáří smečkou na síťce. Porovnám li noční teplotu s předchozím bivakem, nyní bylo chladněji. Při snídani jsme si navzájem vyprávěli sny a při tom nás napadlo zavěsit klubovou vlajku na plůtek chránící mladý stromek před zvěří.
Dnešní plán vyjet na Bukovou horu po žluté, podívat se na novou rozhlednu Vrchbělá, oběd v Bělé pod Bezdězem. Šel jsem se s kamarádkou porozhlédnout po jeskyni přes louku, kde se nacházela osada. Objevili jsme sklepení s vyhřívající se zelenou ještěrkou.
Pod jeskyní tábořila mladá rodina s dětmi, u nichž se ve tváři poznalo jak hodně jsou komáři v noci nepříjemní. Obyčejný pískovcový vytesaný jeskynní byt nám neimponoval.
Velitel se rozloučil s nádherným místem jako poslední, aby si za několik kilometrů nejen on zoufal nad komářím útokem, ve chvíli kdy jsme zpocení tlačili kola po turistické stezce na Bukovou. Štípali nás všechny, kam to jen šlo.
Ženám tekly nervy, muži se snažili čelit obtěžování hmyzu vytrvalým tlačením kol s tichým přáním konce kopce. Na rozcestí mezi Bukovými horami Malé a Velké, se skupina rozdělila. Mladí zanechali kola na stezce, starší tlačili dál na Velkou Bukovou. Spěchajíc před havětí jsme spatřili neodolatelný výhled na Bezděz z Krásné vyhlídky.
Vylezli jsme až na zarostlý vršek, na němž jsme našli betonové stopy po stožáru (asi VN nebo hláska?) a křížek člověka co zde tragicky zahynul,
jinak kolem stromy bez výhledu. Komáři zmizeli. Seběhli jsme, vzali kola a rychle za dvojicí před námi. Parta se setkala pod vrcholkem Velká Buková s výhledem na Břehyňský rybník s pozadím Máchova kraje.
Nasedli jsme na kola, neboť cesta z kopce již byla sjízdná. Ocitli jsme se opět u Strážova, nicméně po modré se putovalo nejdříve k jezírku se sochami z pískovce
a pak cyklostezkou, polní cestou k rozhledně Vrchbělá.
Daleký rozhled na Ralsko, Bezděz, Mužský aj. nám vydržel až do doby, dokud se neozval hlad.
Ještě jsme si zaskákali jako malí na barevné nafukovací trampolíně,
v areálu doplnili vodu a už mířili na oběd do restaurace Sauna v Bělé. I když zde prodávali Vietnamci svá typická smažená jídla, docela jsme se najedli. Dohadování na jakou vlakovou zastávku vyhrála nejblíže postavená Bělá pod Bezdězem město, byť se nacházela osaměle v lesích.
Včas vlak nepřijel, ale vešli jsme se. V Bakově n.Jizerou se očekával problém s obsazeností kol ve spoji z Prahy na Turnov. Naštěstí parta vyplnila veškeré místo v zadním vagónu.
Ovšem ve spoji z Turnova do Liberce jsme museli cestující požádat o uvolnění sedadel s háky pro kola. Stejně jsme se rozdělili, protože průvodčí nebyl schopen vysvětlit pasažérům, kam sahá prostor pro kola. Starší tedy počkali na pozdější spoj, v němž si místo opět vybojovali.
Závěrem musím Velkého muže pochválit za pěknou trasu Ralskem, za zvláštní atmosféru zaniklé sklářské osady a za neochvějně statečný přístup ke zlatému moku…
Video zde.
