Deník expedice na kole JZ Polskem aneb hluboké lesy a silný vítr
Tato několikadenní výprava se připravovala několik měsíců dopředu naším nejstarším členem a musím říct, že nebylo co vytknout. Pět cestovatelů muselo vydržet sedm dní v sedle bicyklu při ujetí cca 275 km za 25,5 hodiny , průměr na den téměř 40 km. To je úctyhodný počin na to, že někteří moc kilometrů letos nenajeli. Rýpalové mohou oponovat rovinným terénem na polském území, ovšem jet dvě třetiny trasy proti větru není žádný med a sil ke konci povážlivě ubývá. Rychlost se korigovala podle nejslabších a nejmladších účastníků a musím smeknout, že náročnou jízdu nevzdali. Při sledování trasy jsme používali papírovou mapu i GPS v mobilu, jež informace doplňovala a upřesňovala. Poznali jsme nekonečné lesy s nekonečnými cestami o různých površích. Nejhorší písek se objevil zřídka. Nebezpečné se naopak staly štěrkové stezky s ostrými kamínky vedoucí zřídka značenými pustinami . Roztroušené obce neznaly restaurace, ale malé obchůdky – sklep- v nichž se dokupovalo jídlo na další den. Mne nejvíc zaujala sladká roláda s různými ovocnými náplněmi , české zboží jsem já osobně nespatřil ani naši Kofolu či minerálku. Zboží spíše domácí výroby nebo zahraniční v západní licenci s jiným názvem. Nákupní obchody místní Biedronka, Polská chata měli čerstvé potraviny, ale Spar zklamal. Cenově stejné jako u nás.
Teplá jídla jsme jedli na polském území třikrát. V Przemkówě se obědvaly pirožky s rozličnými náplněmi a polévka bramboračka, ve Szprotawě vepřový guláš s brambory se zeleninovým talířem, smažený sýr s hranolky atd. a v Pieňsku ve “ šlechtické “ restauraci guláš zabalený v bramboráku, penne těstoviny se sósem atd. Jídla chutná, všem chutnalo, avšak náš guláš uvařit neumějí. Potraviny jsme spotřebovali z našich zásob, proto mne stačilo mít u sebe v přepočtu 1000 Kč pro dva. Lidé přívětiví, ochotní poradit.
Ochrana přírody – území je hodně rozšířená, nikoho jsme naštěstí nepotkali krom projíždějícího terénního Mitsubishi s možnými ochranáři ve voze u rybníka Wolno Stary. Bivakování asi povolené je, ale my stavěli stany jak proti komárům tak proti dešti. Těšil jsem se na noční pálení ohně, kvůli rezervacím toto nebylo možné. Spatřit noční oblohu se mi částečně povedlo nebýt vysokých borovic a jejich typických jehličnatých korun. A jak to všechno začalo ?
V pondělí v 8:02 jsme se přesunuli do Žitavy,
přestoupili na německý vlak do Gorlitzu,
zde přestoupili na malý polský vláček Dolny Slask do Wegliniece
a odtud naposledy přestoupili na rychlík směr Wroclaw do Boleslawiece.
Ve vlaku ze Žitavy jsme si německy neporozuměli s paní průvodčí, která chtěla naše těžce ověnčená kola batohy sundat a vložit na poličku nad kola. Dohodli jsme se, že jedeme jen do Gorlitzu a po té uznala nesmyslnost návrhu. Jestli vlak Trilex se skládal ze dvou vagónů, ten do Polska byl sotva poloviční jednoho vozu. Sympatičtí průvodčí v červených košilích z pěti kol nedělali vědu. Rychlý přestup na Wroclaw proběhl hladce. Vystupovali jsme s dobrou náladou na počátku dobrodružství jihozápadním Polskem…
Po opuštění města Boleslawiec, v němž jsme ochutnali zmrzlinu
a nakoupili mapu okolí kraje, se putovalo silnicí na sever na Boleslawice,
Krepnici, Golnici, Trzebien,
zde se nakoupily nápoje, Stara Oleszna ( hledání ruin zámku ),
u Kozlowa se v klidu odpočívalo v divokém kempu na břehu rybníka.
Nejhezčím zážitkem dne se staly rozsáhlé písečné duny uprostřed hlubokých lesů.
Nastal večer a my po delším debatování našli mezi borovicemi místo k přenocování.
Následující den začal mírným deštíkem během ranní cesty do Przemkówa.
Táhlá rovinatá stezka nás prováděla lesy s pravidelnými zastávkami vodního zdroje pro hasiče. Konečně městečko, v němž jsme poprvé ochutnali místní teplé jídlo – pirožky.
Na jahodové nedošlo, neboť čekat hodinu se mi nechtělo. Pokračovalo se cestou po silnici k jakési mini zoo plné zvířat zdejší fauny,
ale hlavním naším cílem bylo navštívit rybníky se vzácným ptactvem v ochranném pásmu.
Po projížďce po hrázích mezi vodami se za námi doslova zavřela brána vstupu, když odjížděli pracovníci stanice. Protože se slunce střídavě ukazovalo za oblaky a my zpocení šlapali, přišla chvilka odpočinku u starého vysloužilého koupaliště u obce. Koupání nás osvěžilo.
Následovala památka národního historického dubu téměř 750 let starého, jehož vandalové poničili spálením téměř celého kmene.
Přesto ho dokázali částečně zachránit.
Naše druhé přenocování se vybralo u obce Biernatów na kraji lesa velké paseky.
Po několika minutách přišla velká bouře, nás zasáhla pouze okrajem, přesto jsme se stihli schovat pod stany jen tak tak před silným větrem a deštěm .
Úchvatná scenérie rozlehlé paseky s jedním suchým stromem uprostřed, po odeznění běsnění živlů si budeme dlouho pamatovat.
Závoj mlhy zprvu zahaloval celou louku, v níž se ukrývala silueta starého sucháče, po pozvolném odhalování jsme v dáli na nebi spatřili odcházející bouřlivou cyklónu osvětlenou zapadajícím sluncem. Pověděl se příběh, po němž všichni usnuli. V noci mne probudilo jakési chrochtání mezi stany, nejspíše zvědavý kanec procházel svou vyšlapanou stezičkou, na níž nyní spali dvounozí vetřelci ve svých umělých obydlích nebo to bylo chrápání ??? Každodenní ranní kolorit hádek staršího páru mi již nepřipadal zvláštní, i když jsem si na něj těžko zvykal. Prý Itálie…
Těšil mne naopak svěží teplý ovocný čaj uvařený na lihu ( Pepo ), byť bez bylinek rostoucích po okolí, připravený naší ochotnou kuchařkou, sladký moučník s jahodovou náplní, skutečná dovolená na cestách po krajích neznámých. Polojasné počasí dosud vycházelo potřebám pro jízdu na kole po polském území,
ovšem pomalu se přidával ostrý protivítr. Cíl dne – město Szprotawa.
Historické polské město s německou minulostí mne překvapilo četnými starými věžemi, ať již jako memento druhé světové války
nebo radnicí a kostelem. Našli jsme restauraci, v níž jsem dobíjel power banku, a objednali si chutná jídla. Nabízeli zde, samostatně nabírané zeleninové talíře zdarma, zajímavě různě namíchané.
Po stručné prohlídce města a potravin se výprava stočila jihozápadním směrem na Sliwnik, Lubiechów. Silný protivítr nás hodně vyčerpával,
proto padlo rozhodnutí dříve trasu ukončit. Nedaleko Pruszkówa jsme v mladých borových lesích našli jakž takž, místo k přespání.
Nadešel čtvrtek, den kdy jsme ujeli nejvíce kilometrů za den 61 i za většího větru, který stále foukal.
Trasa se směřovala na jih podél řeky Kwisa od obce Rudawica přes Swietosów, kde se hledala aspoň nějaká otevřená restaurace. Marně. Jedli jsme tedy naše zásoby na lavičkách velikého hostince,
zavřeného asi kvůli čerpání dovolených po celý červenec.
Asfaltová hlavní silnice nebyla moc frekventovaná, vedla lesy kolem prázdných krásně vybudovaných odpočívadel včetně WC-Toiky,
vedle ohraničeného vojenského pásma. Projeli jsme krátce i starou panelovou silnici vytvořenou ještě za nacistů. Obcí Lawsova
se naše cesta uhnula na cíl zámek v Kliczkowě. Konečně změna jízdy na polní cestu lemovanou lukami a patrně kdysi zámeckým parkem . Vyšli jsme zřejmě nejvyšší kopec za celý týden a už si to sjížděli k zámku v opatrovnictví zdejší nové šlechty.
Hezký přestavěný hrad na zámek byl pro nás, obyčejné turisty, nepřístupný. Projeli jsme si zahrady, nafotili nádvoří a frčeli dál. V obci opět žádná hospoda, aspoň jsme doplnili zásoby ve „sklepě “ a najedli se velkých čerstvých koblih. Před sebou ještě kolem 18 km k rybníkům za Parowou. Něžné pohlaví odolávalo únavě a překonávalo svoje osobní rekordy. Po odbočce na vedlejší značenou cyklostezku jsme po několika kilometrech, kde se jedna naše členka za pomalé jízdy vymázla, zjistili, že již po ní nejedeme. Nastartovala se GPS a nouzově se dokázalo najít řešení přijet k vytouženému cíli přes hráze
několika rozsáhlých rybníků jménem Urocze přímo k hlavním s názvem Stary, Nowy, Czapli – Wolno. Břehy zarostlé rákosím, dávali za pravdu zákazu koupání v rezervaci . Ptačí stezka nás provázela okolo vody až k nevelké dřevěné vyhlídce.
To už se slunce chýlilo k západu a nám nezbývalo než si najít rovné území pro nocování. Tentokrát se použila moskytiéra,
pod níž měli někteří premiéru přespání pod širákem.
Komáři bzučeli o stošest, ale na víc se nezmohli. Tu noc se z lesů ozýval štěkot srnců a z druhé strany pleskot labutích či kachních křídel o vodní hladinu zrcadlící polojasnou noční oblohu…
Den odpočinkový, protože se naplánovala pouze 20 km trasa vedoucí přes Wegliniec do Bielawy Dolní.
Po náročném včerejšku se ozývala zadnice a člověk už nevěděl jak si na sedlo pořádně sednout. I když se zdálo, že vše proběhne v klidu, opět naše kamarádka nezklamala a tentokrát píchla. Což o to, najít dírky v duši to bylo jednoduché, jenže dobře zalepit, to se povedlo až na podruhé, standartní metodou lepidlo plus záplata.
Mezi tím se sbíraly borůvky nebo se odpočívalo. Projížděli jsme zde těžkým písčitým terénem, když se objevil malý rybník. Hned jsme se viděl jak se koupu a smývám několikadenní špínu. Hluboké bahno a mělkost rozhodla o pokračování expedice do Bielawy.
Ve vsi konečně otevřená restaurace -bar nás uklidnili. Starší harcovník tu ochutnal mocné pivo Kozáka,
další si koupily dortíky s krémem. Pobavili jsme se o našich kolech- rowerech s místními domorodci, s nimiž měl harcovník úzké vztahy z dřívejších návštěv. Ještě pár kilometrů po staré silnici po seté výmoly a náš cíl pro dnešek se splnil.
Prohlídka zajímavé atrakce Barevné domečky ( okopírované z protějšího břehu Nisy v Německu)
– různě opracované a postavené cik cak na stromech,
k nímž vedla dřevěná lávka. Každý domeček byl originál.
Jeden jako auto, další dům – houpačka atd.
Stezka vedla asi metr nad úrovní terénu stromového parku. Zdejší řezbář si opravdu vyhrál s fantazií. I na jeho zahradě se
vyskytovaly podivné sochy z pohádek. Na závěr jsme se podívali k řece,
v níž se ženy opláchly a my promysleli co zítra. Na Nise se pohupovala přikotvená restaurace , samozřejmě zavřená.
Chtěli jsme si užít ohně s opečenými uzeninami, využilo se připravené ohniště na řezbářské zahradě.
Oheň se podařilo rozdělat ba i opéci si párky,
housku, uzeniny. Za pár minut bylo všechno jinak. Po telefonátu z domova, který upozorňoval na bouřku s prudkým deštěm jsem výstrahu vyřídil ostatním. Zlehka se rozprchávalo a já se rozhodl prchnout před deštěm na předem smluvené místo – na malé pódium.
Než jsme postavili základní podstavu stanu, již za deště přijel zbytek tlupy. Když se hustě rozpršelo, všichni si dávno užívali střechy nad hlavou, nad níž se igelitová střecha pódia díky větru nadouvala čímž některým způsobila mokré starosti. Trocha blesků, hromů, padající vody mne konečně uspala hlubokým spánkem.
Sobotní ráno po páté hodině mne probudily čísi hlasy v polštině. Zkoušel jsem odhadnout čeho se rozhovor týkal. Představoval jsem si všelijaké možnosti od hraniční stráže až po puberťáky. Poněvadž rozhovory trvaly hodinu, nevydržel jsem a vykoukl ze stanu. Výrostek se na stromovém domě bavil s napitými vrstevníky. Přicházel ke mne. Zdravil německy, já též odpověděl německy, po té jsem na něj spustil češtinou, abych ho ujistil o slovanství. Spatřil, že nejsme nepřátelé a vrátil se ke svým. My se díky nim probudili, teď odtáhli a nám se nechtělo zase spát. Navíc začlo hřát sluníčko, což pomohlo vysušit i ty jež polila opět střecha při poryvu větru. Bylo to k naštvání !!! Kolem deváté jsme očekávali příjezd druhé rodiny naší party Hic. Po snídani se čekalo na telefonát. Mobil nezazvonil, oni se nečekaně objevili. Vozem přijeli až do Bielawi.
Radostné shledání a vyprávění zážitků vyplnilo téměř hodinu. Vypili s námi kávu, aby se potom zašli podívat na domečky. Po rozloučení se pět jezdců vydalo na cestu přibližující se k domovu. Po bahnité cestě došlo k nepatrné nehodě, kdy jeden z nás ta nejmladší při zastavení, brnkla o má zavazadla vzadu na nosiči a spadla na bok. Ošetřili se drobné odřeniny. Ve městě Piensk jsme hodovali jako králové v místní noblesní restauraci.
Na stezce kopírující hraniční řeku, musel kolega lepit svoji píchlou duši.
Dovedla nás do krásného města Gorlitz/Zhořelec s bohatou minulostí .
Navázat na cyklostezku Odra/Nisa zabralo několik minut. Přejeli jsme most na německé území dvojměstí jednoho jména a pak sledovali značku obráceného zeleného trojúhelníku. Na jeden zátah do Čech bychom jízdu nezvládli, proto se rozdělila na půl. Za Gorlitzem (zde se koupil líh na podpal na vaření polévky) je velké umělé jezero Berzdorfer See ,
na němž jsme rozložili poslední tábor k přespání.
Hřejivé počasí všem vyhovovalo, já se vykoupal v 21 stupňů teplé vodě.
Jak se slunce přibližovalo k obzoru, oblaka mušek a komárů štípali velmi nepříjemně s dotěrnou vytrvalostí.
Na břehu jezera se stany stavět nemohli, byli bychom všem na očích. Vtěsnali jsme se tedy všichni pod jednu moskytiéru, kdy chlapci na krajích museli držet dírkovanou střechu přes noc, a smáli se dotírajícím komárům.
Osud se pak vysmál nám, když se ozvala technopárty z jednoho konce a z druhé popová hudba. Toto s přestávkami trvalo do čtyř do rána. Kolem páté zase začal hrát pro změnu obtížný hmyz. Kdo usnul, tomu jsem záviděl, pokoušel jsem se nevnímat okolní ruchy – bezvýsledně.
Ráno se snídalo při vyprávěním nočních zážitků. Slunce svými paprsky přiznávalo létu svou účast v soutěžení s loňskými vedry,
ale nás pět vytrvalých přibližovalo se postupně do Čech podél řeky Nisy ve stínu stromů rostlých po břehu cyklostezky.
Nesmím vynechat záznam o třešních. Na strom vylezly dvě lezkyně, aby nám natrhaly trošku sladkého ovoce. Také jsme si koupili za euro kopeček chutné
osvěžující zmrzliny u městečka Hirschsfelde. Ve 13:36 skupina cyklistů překročila hranici Čech, vracejících se z nezapomenutelné výpravy téměř po týdnu, aby v Hrádku nad Nisou ochutnala české jídlo, české pivo / kofolu, českou hudbu a domácí prostředí.
Až na několik maličkostí, které nám chtěli pokazit atmosféru cestování, mohu prohlásit expedici do Polska za úspěšnou a spolehlivě připravenou.
