Dětský ráj na Malém Štolpichu a přenocování v jeskyni Kamenáč

Poslední zářijový slunný víkend se využil k již dávno naplánovanému přenocování v divočině Jizerských hor společně s dětmi, které si užili obou dnů samostatného lezení po skalách a skalkách mezi potokem vinoucím se štolpišským údolím v jeskyni zvané Kamenáč. Marně přemýšlím nad tím, byl li to odpočinek pro děti nebo pro jejich rodiče. V Hejnicích – Ferdinandově jsme se všichni postupně seznámili,

celkem se účastnilo 11 osob, ostatní 3 ( taťka plus dvě děti)  již připravovali palivo pro útulnou jeskyni u Nové poutní stezky. Poslední zájemce, člen party Hic, došlapal pozdě odpoledne z vlakové zastávky. Dvě hodiny před ním se sedm dětí pomaličku šouralo do vrchu po kamenné stezce a dva dospělci trpělivě čekali desítky metrů před nimi. Autem zavezená bagáž se schovala u cesty. Batohy se nesly na našich zádech u všech věkových kategorií. Zhruba po tři sta metrech se objevil náš nový kamarád s dětmi řezající polínka na otop. Dřevěný stůl s lavicemi, nad nimiž se nacházel popis svatých patřící k Nové poutní cestě, posloužil ke krátkému odpočinku. Svatá Marie hleděla ze zasklené skříňky na unavená dítka s obavami i s nadějí lepších časů…
Po přeskočení potoka jsme ještě několik desítek metrů putovali úzkou stezkou k velkému převisu, pod nímž se nacházela malebně zařízená jeskyně.

Několik schůdků vedlo návštěvníka ke dřevěným dveřím, za nimiž se objevila nevelká útulna s palandami po každé straně. Vpředu bylo vytvořeno krbové ohniště využívající přirozený komín k odvodu kouře. U levé palandy se krčila malá špajzka pro různé účely např. úkryt potravin či svíček, pod pravou palandou stála pouze lavička. Prostor za ní zabírala skála. Pokud se obrovský balvan ,v němž se vytvořila jeskyně obešel až na jeho vrchol, objevil se zde krásný výhled do kraje na Hejnice.

Protože jsem slíbil pomoci nalézt rychleji tento ojedinělý jeskyní úkryt naší kamarádce, utíkal jsem ji naproti na zastávku v Hejnicích, kam měla po práci přijet. Přijela, ale s hodinovým zpožděním. Vyšlápli jsme svižně kopec lehčí Slepou cestou, po níž se vezla bagáž k vodopádům. Zdáli jsme již slyšeli dětské výkřiky, pocházející zřejmě z Kamenáče.

Konečně byla celá tlupa pohromadě, vlastně chyběla některá dětska, jež šla dobrovolně mýt nádobí po skvěle vydatné polévce do studeného potoka.

Když se po půl hodince nevraceli, šla se kamarádka po nich podívat, aby se i s nimi přivítala. Jenže uplynulo 10 minut a nikde nikdo,

rozhodli jsme se já a kamarád z Ferdinadova, zjistit co se děje. Ostatní udržovali teplo v jeskyním příbytku. V údolí protékajícího vodního toku mezi velkými balvany ječely holky, abychom jim pomohli dostat se zpět na stezku, neboť v šeru zapomněli kudy se na místo dostali. Vše nakonec dobře dopadlo vysvobozením všech děvčat.

Zapadlo slunce, vzduch se ochladil a my očekávali k ránu i přízemní mrazíky. Přesto si jeden pár postavil stan na rovném prostranství před převisem, poněvadž se nechtěl mačkat v přecpané útulně pro sedm osob. Uvnitř vládla dobrá nálada, děti skotačily, zpívaly,

padaly a jejich rodiče je napomínali, pobrukovali si zpěvem, přikládali do ohně, aby všem bylo teploučko a dobře. Kuchař co uvařil

polévku dostal hlad a rozhodl se předvést se mexickým gulášem. Mezitím děti vyšťavené zpíváním, po jednom usínaly,

jen má dcerka se mezi sedmi na jedné posteli nemohla nějak zvyknout. Jakmile totiž usnula, převalila se na ni tu noha zleva, tu zprava neboť bylo opravdu na horním patře neskutečné vedro. Odhaduji 27 st.

A děti nevědomě spacáky odkrývaly, nevidouc svého spícího souseda. To pak v noci se slyšelo od malých kluků : .. je mi zima, dej mi spacák…ten je můj…
Kuchařovi tentokrát ujela ruka s chili, možná díky malým světelným podmínkám či pivu, nevím, no a z mexického guláška vznikla ostrá/dračí indická specialita. I když byli všichni dospělci najedeni, nechtěli si nechat ujít toto jídlo, po němž hořela nejen celá ústa. Já jsem ochutnávku odložil na pozdější dobu, nerad bych usínal s rozpáleným ústrojím. Nakonec jsem pozdě v noci dostal hlad a při větrání přetopené jeskyně, dal si několik lžic studeného guláše. V tu dobu byl už celkem stravitelný. Chrápání se ozývalo ze spodní oblasti pod palandou, kde zmožený kuchař zaslouženě oddychoval. Vedle mého pravého ucha se také trošku chrochtalo. Jak oheň dohoříval potemňovala místnost a šířil se doutnající kouř. Zachránila nás mladá děvčata, která větrala a kuchař jenž se probudil, přiložil, čímž se ohýnek opět rozhořel a získal potřebnou sílu.
K ránu jsem zase usnul já, tím pádem jsem zmeškal snídani. Naštěstí jsme měli bábovkovou zásobu. Nikdo nevěřil, že se sní tři bochníky chleba s ostatním pečivem. Jo tady se bezva trávilo. Sám jsem si to ověřil na otevřeném WC na prkýnku pozorujíc okolní přírodu. Dle informací nebylo ráno, tak mrazivé.

Dopoledne se zabalily saky, paky, část skupinky se rozloučila, zbývající se ještě chtěli podívat na skálu, na rozhled na místo přenocování spojené s pohledem na okolní vrcholy.

I naše skupinka se na rozcestí rozdělila a zbylá partu Hic o třech lidech se po Viniční zdlouhavé cestě blížila na oldřichovské sedlo. Dcerka dostala během chůze velký hlad, jenž zahnala uvařením nudlové čínské polévky na plynovém vařiči.

U Kozy jsme se všichni najedli, z menšího výběru jídel jsme si každý vybrali 1/4 pečeného kuřete s oblohou. Vlak nám odjížděl až za hodinu, proto jsme se pěkně pomaličku prošli, na chvilku odložili těžké batohy na louce a kochali se podzimním sluníčkem.
Zvláštní je, že jsem si z této výpravy žádné klíště nepřivezl, možná skončil jejich lov. Když shrnu prožitý víkend : perfektně připravená akce pro děti, při níž bylo pomálu alkoholu naopak více legrace a her. Nová setkání se skvělými lidmi z Hejnicka s podobnou zálibou putování přírodou Jizerských hor.