Do Kokořínska s noclehem na Vlhošti

Tentokrát jsem se ujala zdokumentování akce já. Byl to koneckonců můj nápad a aspoň to jednou nebude na Alešovi. Na Vlhošti se mi kdysi moc líbilo, tak jsem se chtěla podělit o toto pěkné místo s partou Hic. Nahodila jsem udičku a… chytly se tři osoby: Šárka, Aleš a Vláďa. Šárka měla před tím ještě jednu akci a Vláďa musel do práce, vyrazili jsme tedy v jednu červnovou sobotu ráno s Alešem napřed a zbytek se k nám měl přidat později.  Vypravili jsme se vlakem do Blíževedel, odkud naše kroky zamířily nejprve do místních potravin (blahořečili jsme přitom vietnamské menšině, díky které si člověk může snadno obstarat proviant o víkendu i v zapadlejších lokalitách). Prohodili jsme před obchůdkem pár slov se dvěmi vandračkami, které se právě vracely z  nocování v přírodě na Kokořínsku a chválily minimum lidského ruchu, jehož příčinou zřejmě byla nevlídná předpověď počasí. Poté jsme se vydali po červené Zlaté stezce Zemí hradů, zkratkou kolem Dolního rybníka, napravo lemované skálami, kde mi chtěl Aleš ukázat kemp Liščárna, což napoprvé nevyšlo a od druhého pokusu jsem jej odradila, abychom stihli naše plány včas.

Po malé přestávce u rozc. Hvězda, kde jsme nechali odpočinout své batohy, jsme se pohodlně dostali k rozcestníku Pod Vlhoštěm, odkud začala cesta nelítostně stoupat a s přibývajícími výškovými metry nabývala na zajímavosti. Mně nyní krajina připomínala Český Ráj, ale tuto myšlenku jsem se zdráhala vyslovit nahlas, neboť, jak známo, Aleš je Českým Rájem přesycen a já jsem mu nechtěla kazit dojem.

Pozvolna jsme vystoupali k malému výhledu a poté se vydali po nenápadné stezce hledat ono místo, kam jsem chtěla parťáky zavést. Po cestě jsme se osvěžili čerstvě zralými borůvkami.

I přes prozkoumávání okolí křížem krážem nedařilo se nocležiště nalézt, což mě nejdřív dost mrzelo, ale poté, co jsme objevili jiné hezké místo, jsem nakonec uznala, že snad i předčilo to původně hledané. Mělo své vlastní jméno: Jezevec, bylo útulně zařízeno a k dispozici zde bylo vše potřebné i k rozdělání ohně, včetně sekery. Očividně se tu tiše toleruje přítomnost nocležníků. Tento dojem potvrzovala i přítomná kniha návštěv.

Zanechali jsme zde své batohy, abychom se nalehko vydali naproti zbytku výpravy. S Šárkou a Vláďou jsme se měli potkat v restauraci Ráj (zase ta připomínka Českého Ráje :-)), což klaplo s výborným načasováním – přesně v okamžiku, kdy jsme byli s Alešem téměř před restaurací, jsme v dáli zahlédli známé siluety postav.

V restauraci se na nás hostinský tvářil rozpačitě, protože se mu zrovna naše návštěva nehodila, ale dokázali jsme si tak rychle vybrat z nabídky, že jsme nakonec byli obslouženi ke spokojenosti všech. Kromě občerstvování našich žaludků jsme věnovali čas odstraňování klíšťat, které jako obvykle hojně nasbíral Aleš a já jsem mu v tomto ohledu byla významnou konkurencí (řekla bych, že jsem ho dokonce předstihla, ale nechci se vytahovat :-)).

Občerstveni jsme v celé sestavě zamířili opět k Vlhošti. Šárce a Vláďovi se místo líbilo stejně jako mně s Alešem, což mě těšilo.

Počasí předčilo naše očekávání, stihli jsme se i pokochat výhledy a západem slunce, které jsme pozorovali ze skály nad naším příbytkem. Aleš byl nadšený zejména výhledem na Sedlo.

Vidět bylo dokonce také vykukující kousek Řípu. Zážitek jsme umocnili osvědčenými prostředky jako je pivo a víno a obohaceni dojmy jsme sestoupali k našemu dočasnému domovu.

Zkušeně jsme rozdělali oheň, opekli si, co kdo chtěl, v rozumnou dobu ulehli ke spánku, ke kterému nás doprovodil Alešův dlouhý příběh, tradičně vyprávěný na dobrou noc.

Po plnohodnotné snídani jsme po sobě zahladili všechny stopy, nicméně zanechali jsme o naší přítomnosti krátký záznam v knize návštěv.

 

Poté jsme se ještě chvíli ochomejtali v okolí Vlhoště, abychom zkusili najít původně hledané místo pro nocleh a našli jsme pouze podobné, taky poměrně útulně řešené. Tak třeba pro někdy příště.

Z Vlhoště jsme se vydali na jih, nejprve k pomníku Járy Cimrmana, kde měl tento český velikán tragicky skonat v r. 1921, a to ve svém novém vynálezu, automobilu s motorem na stlačený vzduch a vodu, který nečekaně vybouchl.  Cimrman se zrovna vracel z dobytčího trhu, kde koupil 10 husí, z nichž následkem exploze 6 přežilo. Tyto husy byly v okolí nehody viděny ještě v červnu r. 1924, proto se této ceste říká husí.

Následně jsme vystoupali ke skalnímu útvaru Husa a poté zamířili zpět do Blíževedel, kde jsme si stihli dát v hospodě za odměnu pizzu, než jsme nastoupili do vlaku směr domů.

 

Závěrem malé ponaučení: do tohoto ráje vandráků nezapomenout výbavu na hubení klíšťat! :-).