Doba koronavirová aneb výlet na Výhledy bez omezení (zatím)
V prosinci minulého roku zasáhla Čínu nová virová nemoc nazvaná dle korony okolo viru Covid 19. Rozšířila se z centra města Wuchanu, který musel být doslova hermeticky uzavřen, do celého světa. Následky tohoto řádění neviditelných částic zřejmě budeme pociťovat delší dobu. Nicméně do Čech se nemoc zavlekla na přelomu března od nezodpovědných vracejících se našinců ze zamořené Itálie. Pravdou sice je, že koronavir ohrožuje především starší lidi, ale kdo ví, do jakých odrůd může bacil mutovat. Postupně se zavádí restriktivní opatření uzavírání hranic, omezování nákupů v obchodech kromě potravin, lékáren, a jiných nezbytně nutných obchodů. To co jsme viděli v televizi z Číny tedy města duchů bez lidí, nošení roušek mezi lidmi, zákaz vycházení nebo jen v nejnutnějších případech, se pomalu přesunulo téměř do všech zemí Evropy. Hezké víkendové počasí se studeným větrem nám dalo šanci podívat se, dokud to jde, na místa poblíž našeho bydliště, tentokráte na Chrastavsko.
Na výlet jsme z naší party vyjeli sobotním poloprázdným vlakem do Chotyně dva, já a kamarádka se psem, jehož panika s bacilem nijak nevzrušovala. Pěšky jsme prošli celé Václavice a odtud konečně po polní cestě kolem posedu, na němž jsme posvačili.
Větrné elektrárny nad Vítkovem jsme obdivovali přímo u paty tubusu. Za slunného dne, byť při nízkých teplotách, se příroda pomalu probouzela do předjaří. Když jsme kráčeli blátivou cestou na kopec Výhledy,
lesní dělníci upravující místní porost škádlivě nabízeli důvěřivému psovi buřtíky. Na vrchol jsme došplhali sami, ovšem z nové vyhlídky na Ještědský hřeben již hleděli jiní návštěvníci.
Kamarádku napadlo na tomto téměř otevřeném místě pozorovat letní Perseidy. Uvidíme…
Pokračovali jsme podél hranice s Polskem k ruinám bývalého větrného mlýnu, který zde kdysi stál.
Nedaleko od něho jsme objevili dvě velmi hluboké jámy zarostlé stromy. Zřejmě po výbuchu leteckých bomb z války.
Slunce se přehouplo přes svůj nejvyšší bod nadhlavníku a my se postupně vraceli k železnici do Chrastavy. Jak jsme se kochali otevřenou krajinou Horního Vítkova s uzavřeným středověkým dvorcem Curea Vítkov,
minuli jsme odbočku k obci Vysoká. Nic jsme si z toho nedělali a přešli pole k lesu do údolí. Mezi stromy s ostružiním se objevil potok s udržovaným narovnaným korytem s malým jezem.
To byl signál pro nás. V bahnité hluboké tůňce se studenou vodou se nedalo plavat, ale k osvěžení to plně stačilo. Postupně jsme se nazí vystřídali ve studené lázni, jen ten pes se neodvážil.
Štěkotem neustále upozorňoval divokou zvěř, že je tu teď pánem, což za okamžik dokázal svým houževnatým i když zbytečným pronásledováním. Do odjezdu vlaku zbývalo cca 45 minut. Nejdříve jsme čas ignorovali.
Blížíc se k městu kolem křížku, jenž upozorňoval k zastavení, jsme zrychlili tempo na vlakovou zastávku. Za chvilku jsme již seděli ve vlaku a odpočívali po krásném dni po ušlých 22 kilometrech.
