Dobrodružství na Kwise
Tradiční vodácký první víkend v srpnu nyní opět na polské řece Kwise začínal velmi podobně jako loni. Předpověď počasí pátek deštivý, sobota polojasná, neděle s deštěm.
Plánovalo se doplout maximálně do města Zaháň/Žagań. Lodí vyplouvalo pět s devíti osobami. Jak se plavidla obsadila? Červená kanoe Jirka s Ivetou, žlutá k. Klára s Anežkou, modrá k. Vláďa se Štěpánem, žlutá k. Aleš s Jiřinou, žlutá k. Šárka s barely. Při příjezdu našimi dvěma auty za město Nowogrodziec ještě chvíli pršelo, čas na kávu. Jakmile dopravili kánoe s vybavením, obloha se zdárně snažila vymanit se s oblačného sevření. Vyplutí začalo v 10h přesně tam, kde jsme loni skončili.
Tzn. přenášením po louce kolem vodní elektrárny. Já sám jsem zpočátku začínal na pozici háčka, ale časem se Jiřina se mnou natrvalo vyměnila a já kormidloval až do neděle.
Páteční proměnlivé počasí bylo zrádné v přeháňkách. Nám se úspěšně dařilo čelit zmoknutí nalezením přístřešků.
První z několika jezů, a co jich opravdu bylo, jsme zvládli přesunutím lodě kolmo ke splavu. Silní kluci mi dolů posunovali po koruně jezu kánoe, které jsem pak opatrně spouštěl podél břehu ostatním.
Překonali jsme překážku, za níž čekala po kilometrech další. Buď peřeje nebo jez, který se dal splout případně přehrada/elektrárna kolem níž se plavidla přenesla. Pokud se nepletu, překážek bylo za víkend cca deset z toho tři přehrady. protože jsem měl špatnou zkušenost z kapek na displeji mobilu, který se nedal ovládat, pořídil jsem si průhledné pouzdro. Menší vadou byl poněkud rozmazanější záběr oproti ostatním fotografům-vodákům.
Na řece se splul menší tréninkový ,,jezík,, a nastal čas k nalezení přístavu na oběd. Nápoje, vody i jídla se každý zásobil přiměřeně, tedy až na Jirku a spol, kteří vezli opravdu velký proviant na pustou řeku.
U jedné naplaveniny písku jsme zakotvili s cílem doplnit hladové žaludky. Po vyplutí se objevil menší jez pod železničním mostem, opět s přehledem zvládnutý. Vysoké břehy řeky připomínaly širokou Ploučnici především svými meandry a chvílemi tichou pustinou. Jenže Kwisa je divoká, to jsme poznali při pádlování v zatáčkách pod napadanými stromy či vzrostlými keři. Vodohospodáři zřejmě budují na řece původní skanzen, neboť po povodni tu leží trosky stromů aniž by se jakákoliv úprava řešila. Pod mostem dálnice E40 nás zastihl déšť a ti co se necourali přečkali vše v suchu. Následoval větší jez s dvěma splavy za sebou. Jiřina vyhodnotila, že se sjezdu neúčastní, což vycítila správně. Jako první na řadě jsem projel a zvládl oba skoky. Řeka hučela v prudkých peřejích, ale já i Šárka následovaná za mnou, jsme se radovali z odvahy. Na řadu se dostala modrá loď Vládi se synem. Ovšem po zhoupnutí na hraně jezu se plavidlo naklonilo na bok a převrhlo.
Voda sice po lýtka, jenomže tlak vody tlačil převrácenou opuštěnou kánoi k nám do spodní části řeky. Ihned jsem přispěchal na pomoc a chytal věci mířící dravým živlem kolem mne. Oba dva trosečníci kráčeli vodou ke břehům. Nedokážu pochopit proč plul Jirka hned za nimi, aniž by jim dal možnost k dostatečnému úniku. Jirkovi se s Ivetou podařilo taktéž se převrhnout. Když kolize zahlédla děvčata, raději připlula k molu u břehu a přetáhla loď kolem jezu. Mezitím jsem pomohl Jirkovi obrátit kánoi a poslat ho v ní peřejemi k Jiřce. Iveta dokráčela zcela promočená k pravému břehu. Nyní jsme lovili potopené věci, které kroužili ve víru za splavem. Vše se vylovilo a dobře dopadlo. Po nenuceném koupání, když už jsme si mysleli, že slunce nás zahřeje, přišla mohutná přeprška.
Stačili jsme se schovat v lodním osamoceném kempu s přístřeškem. Jenom naše mladé holky chyběly. Čekaly kdesi na vodě mezi stromy. Nakonec stihly připlout a přiběhnout k nám. Před pátou odpolední déšť ustal, což znamenalo plout dalšími peřejemi Kwisy.
O půl sedmé vodáci dopluli k bývalé přehradě na jejímž dně se rozrostly stany. Přálo nám i sluníčko hřející nám do zad při úpravě obydlí a chystané večeři na sudech.
Kolem deváté se blížil soumrak společně s přízemní mlhou valící se krajinou.
Šárka požádala o příběh před usnutím a tak se do něj zaposlouchala, že náhle procitla a hledala divočáky z vyprávění. To již noční obloha za pomoci měsíce ukázala svůj temný plášť posetý hvězdami.
Přibližná trasa dne.
Ráno polojasné a slunečné uvítalo partu nadšenců na lodích s očekáváním dalšího dobrodružství. Nedoplulo se ani 200 metrů a muselo se opět spouštět.
Ač Vladimír vyznačil kameny chodníček, Iveta nelenila šlápla si do hlubokého bahna z níž ji pomáhal Štěpán.
Díky jeho pomoci ztratil v lepkavém bahně botu. Já čekal pod jezem na kánoe ve studené vodě, těšíc se dobrému zdraví…
Jakmile byly posádky na svých místech, opět po pár metrech nás čekalo přesouvání. Tentokrát po řece se posílala plavidla do její spodní části přes koryto s nepříjemnými balvany.
Já se Šárkou jsme chytaly splašené loďky s bagáží. Zajímavostí byl, železitý proud teplé vody s přilehlého potrubí. Že by lázně? Koryto řeky se rozšířilo do stran, kde na pravém břehu mezi stromy se nacházela stará opotřebovaná rozhledna k zamyšlení, proč se netyčí na vršku?
Po levici skály s puklinami uprostřed dokreslovaly romantické rozpoložení. Klidná hladina nabízela vodáky k lelkování místo pádlování. Jako vždy, si krom mne, všichni pádla složili a odpočívali natažení na přídi. Čekalo nás přenášení přes hráz přehrady u Kliczkowa.
Každý věděl co má dělat a za několik minut se kánoe pohupovaly s námi dále po Kwise. Udivila nás překážka opravovaného mostu hlavní silnice. Mezi dvěma pilíři, obehnané lešením, se vznášela konstrukce několik decimetrů nad vodou, pod níž jsme museli proplout.
Všem se povedlo položit se šikovně do lodě či na ni, některým teda o milimetry.
Po tomto vzrušení následovalo přenášení u vodní elektrárny Kliczkow. Po několika kilometrech přišel na řadu oběd, tzn. hledání místa na odpočinek. Vysoké nepřístupné břehy dlouho odolávaly naší chuti zakotvit. Až náhle ve slepém rameni se dokázal najít prostor pro vylodění. Slunce zničehonic pálilo a my byli rádi, že se můžeme schovat pod korunami stromů nedaleko břehu.
Objevili jsme vzácnost v podobě brouka roháče, jenž chtěl prozkoumat cizí společnost nebo ucítil vůni jídla. Po hodince po půl třetí se již plulo po řece, abychom po hoďce opět přenášeli nesjízdný jez.
Zmožené svaly s perným sluncem nám zavdaly za příčinu se vykoupat. Já, Šárka a Láďa jsme se smočili v prudším proudu studeného vodního živlu.
Nastal čas hledání noclehu. Jakou zvolit variantu? Jirka s Ivetou by raději pod dálničním mostem, kde na ně nebude pršet jak ukazovala meteopředpověď. Já s ostatními preferoval oblázkovou náplavku na břehu řeky.
Rozhodla většina, která s chutí postavila stany na prostoru kam řeka při velké vodě naplavila velké množství oblázků mezi nimiž se objevila i roztavené valouny průmyslového skla. Jirka prozíravě postavil stan v úkrytu lesa, protože věděl, že obydlí dlouhodobě nevydrží prudký slejvák.
Načervenalý západ vyplnil konec úspěšného dne na Kwise.
Únava všechny přemohla.
Trasa v sobotu.
K ránu se ozývalo krápání dešťových kapek na plachty přístřešků. Asi po dvou hodinách to Jirka a spol vzdali a odpluli za vysněným dálničním mostem.
Zbytek se vydal v pláštěnkách za nimi dopoledne po půl jedenácté. Pod mostem jsme si dali za cíl, že v části cesty se rozhodne jak dál.
Anežka by ráda ten den ještě odjela domů do Olomouce, proto avizovala během plavby cílení do Swietoszowa. Když se před obcí zeptala na konečné doplutí do cíle z důvodu časové tísně, dostalo se jí důrazné domluvy od Ivety, jenž překvapilo všechny členy posádek. Nestranně viděno, Iveta měla pravdu. Zavolat přepravě lodí, že jsme na místě zabere dvě hodiny než přijedou a přes další hodinu než se vrátí naši řidiči. Na druhou stranu zavolat dopředu se mohlo již při vyplutí. Otázka tedy stála : Plout cca 6 km do Swietoszowa nebo 18 km do Trzebówa? Pokračovat dál.
Ve 13.30 hodin jsme seděli nad kotlíky jídla pod přehradou zmíněné obce
a do 17 hodin byl domluvený dojezd. Za necelé tři hodiny jsme museli zvládnout něco přes deset kilometrů. Já s Jiřkou jsme napnuly síly a střídali jsme se o vedení plavby s Jirkou a Ivetou.
Za námi Šárka s Vláďou, pak Štěpán a někde vzadu Anežka s Klárou.
Holky si vody náramně užívaly a nedbaly na spěch, nakonec se všechno stihlo včas.
Trasa plavby
Autodoprava kánoí si odvezla na čas svá plavidla a my čekali přes 75 minut na řidiče. Po půl sedmé jsme se rozloučili a každý svým vozem jel svou trasou domů. Nám navigace ukázala trasu přes Zagań, Zhořelec a Hrádek, za nímž se nám navíc stala nemilá věc. Píchli jsme přední kolo.
Tu Anežka pochopila. že jakýkoliv spěch nemá význam. Vládík nás dopravil domů něco před desátou a ukončil tak rozpačitý nedělní den.
Řeka Kwisa nám dala dost zabrat, svými četnými peřejemi, jezy a elektrárnami. S těmito překážkami jsme se dobře vypořádali. S pohledu vodáka cenná divoká říčka s možností přespat kdekoliv, minimálním setkáním s domorodci a jako bonus člověk proplouval kolem ruin z předválečného německého období.
