Dovolená na kolech východními Čechami

Volba červencové dovolené na kolech padla tento rok na mne. Vzhledem ke koronavirové nákaze, která se vyskytovala již jen v malých ohniscích, nemusel jsem nikterak upravovat svůj plán pro letní dovolenou. Při plánování jsem musel splnit několik podmínek. Trasy vetšinou po rovinách, do 40 km, nějaké kulturní památky, možné koupání při cestě, místo pro stanování na rovině!!! atd. Do tohoto rodného kraje jezdím každý rok, proto během let jsem se postupně připravoval ukázat partě kraj i obce mého dětství a prožitých prázdnin.

Po minulých zkušenostech jsme si rezervovali místenky s jízdenkou pro kola pro nedělní ranní odjezd. Počasí nám na týden předpovídali v průměru kolem 23 st tepla vcelku polojasno.
Ve vagonu jsme neznalým cestujícím určili jiná místa než kam patřila naše kola a ti to respektovali. Starší členové seděli v dalším voze, neboť z nějakého důvodu jízdenka vedle nás byla údajně obsazena. Elektrokolo jim pomohl pověsit na hák šlechetný silný cestující. Cesta v klidu ubíhala až do Hradce Králové, naší konečné stanice. Brašny se vyházely na peron, po nich my s koly. Dát si oběd v neděli a ve svátek v tak velkém městě se mi nezdálo být problémem. Opak byl pravdou.

Nakonec jsme našli vhodnou restauraci Grillbar Splávek ve čtvrti Malšovice s výbornou obsluhou a čepovanou kofolou. Já si z jídla vybral čevabčiči, kamarád knedlíky s omáčkou, dcerka steak s hranolkami atd. Od této chvíle jsme vzpomínali na první pouť na kolech před sedmi lety, kdy nás jelo mnohem více.

Nostalgicky se zavzpomínalo u rybníka Výskyt na protrpěné chladné noci či opékání uzenin v altánku. Dnes jako by se nic nezměnilo, až na verandu dřevěné chatky na níž přibyla lavice. Sedělo se na molu, nožky vloženy v teplé vodě, jen skočit a vykoupat se. Hafo promenádujících hradečáků míjelo toto oblíbené místo.
Asfaltka hradeckými lesy sledovala silničku vedoucí do Bělečka a dále k Vysokému Chvojnu. Počasí se zhoršovalo, narůstalo oblačnosti a já slyšel vzadu útrpnou prosbu o zastávku na přestávku. Učinili jsme u zkratky k vedlejší silnici na polní cestě.

Vedle ní se roztáhla plachta, na níž jsme se všichni lehli. Ač se odpočívalo, stejně se kamarádka rozhodla projít. Následovala křik nějakého dravce. Po pauze nás silnice dovedla k Poběžovicím u Holic, kde na čas skončila pohodlná idylka bezpečné jízdy na kole. Najeli jsme na frekventovanou hlavní silnici

vedoucí  do obce Veliny do prudšího kopce, na jehož vrcholu se musely doplnit síly svačinou na lavičce u Rytíře Velingera. Nepříjemně šedé mraky za zády nás přiměly vydat se dál. Ve Velinách se nafotila

historická zvonice s roubeným kostelem sv.Mikuláše, poblíž něho ženy využily nádherně vybavené záchodky. Obcí se musela prohnat v minulých dnech průtrž, protože jsme nacházeli podél stavení písčité balíky zabraňující zaplavení domů. Při vjezdu do lesa na Horní Jelení jsme čím dál častěji potkávali louže s bahnem překážející v jízdě.

V Horním Jelení v pozdním odpoledni se na upraveném náměstí parta občerstvila ve smíšeném zboží nanuky či ruskou zmrzlinou. Ženy brebtaly kvůli bolavým zadnicím a udržet je v naději, že cíl je do deseti kilometrů cyklostezkou lesem téměř po rovině, bylo přesto velmi těžké. Na cestě Formance nad Dobříkovem již chtěly opravdu 40 kilometrovou jízdu ukončit, když v tom se objevila odbočka doprava a sjezd dolů do vsi Hluboké. Konečně. Na začátku mé oblíbené vesničky jsme odbočili k rybníku Komora, který se jevil zkraje nepříjemně zeleně, ovšem u stavidla bez zeleně nás koupání znatelně osvěžilo.Optal jsme se pro jistotu místního traktoristy vykonávajícího obracení sena, můžeme li u rybníka přenocovat. Neměl s tím problém. Já s dcerkou se šel do vsi přivítat s tetou a bratránkem, kteří zde tráví letní volno na chatě. Strejda přijel později na kole ze Srubů, aby si pak následně zapálil ohýnek na dvorku pro jejich vnuka. Rozloučili jsem se a odkráčeli zpět k rybníku.

A tak začal náš první nocleh pod širákem pod moskytiérou, starších pod stanem. Jen taková drobnost, domníval jsem se, že přespání u rybníka bude romantický začátek dovolené s koupáním při Měsíci, ale ouha. Jaksi jsem opomněl na komáry a hovada létající po setmění a hlavně na orchestr kuňkajících žab přímo pod našimi hlavami. K tomu kilometr vzdálená frekventovaná hlavní železniční trať a nedaleká vedlejší silnička…

Slunné ráno probudilo mezi prvními jako vždy kamarádku. Prošla si prohlédnout okolí. Byla to ona co před sedmi lety jela s námi (s mou dcerkou a její dcerkou) z Újezdu lesem stezkou Formankou k hrobu padlého partyzána a jí jsem vypravoval o nedaleké Hluboké, která byla odsud dva kilometry od památníku. Poněvadž druhá půlka party jela tenkrát přímo do Chocně na oběd, nezbývalo času se na chatu mého dětství podívat. Stěžoval jsem si sám pro sebe, jak jsme byli k chatě blízko. Nyní táboříme zde, ukáži ji i zbytku bandy, kam jezdívám v létě meditovat a odpočívat, myslel jsem si po probuzení. Dcerka se vysoukala ze spacáku a jak v noci slíbila, šla se koupat do rybníka. Ke snídani se připravovaly teplé nápoje, něco ze zásob k jídlu, páč je dnes svátek a otevřeno bude pouze ve městě Chocni v supermarketu.

Pověsili jsme zde první vlajku, pán ze Slatiny venčícího psa nás vyfotil na památku a my jsme popojeli pár set metrů k zmíněné chaloupce.

Teta na zazvonění vyběhla podívat se na cestovatele. Dcerku nepříjemně kouslo nějaké hovado, proto jsme požádali o nakrájenou cibuli na otok na noze.  Nějak na prohlídku nezbyl čas, škoda, představoval jsem si to jinak.

Skupina frčela do Srubů, obce, v níž jsem prožíval v mládí prázdniny u dědy a babičky. Zavedl jsme je ke kostelu hlavní dominantě vsi ze dvanáctého století.

Na hřbitově jsem ukázal pozoruhodný hrob mých předků s velkou vrtulí jako vzpomínky na nehodu v r. 1933 při tréninku letounů Avia BH 534.

Rád bych jim ukázal i dům do něhož jsem jezdíval, ale nebyl zájem, proto jsme řídítka naklonili doleva směr Choceň. Po silnici jsem se snažil popisovat zdejší zajímavosti, za pár minut jsme projížděli městem k hlavnímu náměstí dokoupit potraviny. Obloha se dopoledne zatáhla, abychom nezmokli přečkali jsme v podloubí zámečku s nanukem v ruce. Po půl hodině se parta rozjela údolím zvané Peliny podél hlavní železniční trati na straně jedné a vodního toku Tichá Orlice na druhém boku. Vesele jsme mávali na souběžně projíždějící lokomotivy, z nichž to některé opětovaly zahoukáním. Dobu oběda jsem si připravil v penzionu Mítkov stojící kousek od trati. Konala se tu diamantová svatba, načež zbývalo méně místa pro návštěvníky. Museli jsme počkat na uvolněný stůl. O půl jedné jsme se již sytili dobrým jídlem.

Já si objednal dobrou svíčkovou, dcerka maso s bramboráčky. Trošku sprchlo a po té se oblačnost ustálila, pokračovalo se do Brandýsa nad Orlicí.  Městu jsme se vyhli, poněvadž cyklostezka mířila k památníku J.A.Komenského. U něho na počest knihy Labyrint světa a Ráj srdce občané vytvořili s křovisek obdivuhodný vysoký labyrint. Za vstupné se naše trojice já kamarádka a její mamka šla ztratit.

Musím říct, že jim bloudění šlo výtečně. Netrvalo to dlouho a vykukovali jsme uprostřed u sochy hada s jablkem v tlamě. Ženy radostně pokřikovaly na zbytek party, sedící kdesi na lavičce. Zpět se kráčelo delší čas, dokonce jsme potkávali nešťastné bloudící lidičky, kteří se nás chytli s nadějí lepších vyhlídek. Vymotali jsme se po deseti minutách v pořádku a pokračovali dále směr Ústí.

Stezka nás vedla podivuhodným kaňonem s prudkými zalesněnými svahy po obou stranách a uprostřed vytvářela meandry dravá  řeka Orlice plná vody s dozvuky přívalových dešťů. Mé oblíbené místo na odpočinek v osadě Bezpráví nás na chvíli pozastavilo před další přeháňkou.

Klobása a hra Dobble nám vyplnila časový prostor. Pak se již na delší hodiny obloha nezatáhla pro naše putování. V Ústí nad Orlicí jsme navštívili hlavní náměstí s radnicí a pěkně vyzdobenými fasádami

sousedních domů. Hledali jsme prodejnu pro nákup vody, neboť si náš kamarád nenaplnil dostatečně velkou zásobu vody během cesty. Trasa na Dlouhou Třebovou nás provázela mezi zdejšími paneláky podél říčky Třebovky. Počasí proměnlivé akorát, pro jízdu dělalo radost. Jen ty zadnice se ozývaly…

Sedli jsme si na odpočívadle u cyklostezky s touhou se najíst. Kamarádka běžela po louce někam do křoví, z něhož se zazněl křik a smích od popálení od kopřiv. No, co já s nimi nezažiji!!!
Z náměstí České Třebové jsme odbočili k nádraží po němž nás čekalo docela nepříjemné táhlé stoupání, hřeb večera s noclehem na Kozlovském kopci pod rozhlednou. Než jsme se tam však vyšplhali, slyšel jsem naříkání hodně dlouho. Třetinu kopce jsme šli pěšky po silnici bylo to dlouhé a nudné. Slunce se chystalo k západu. Všechny tyto jevy mi naznačovaly, že bychom si trasu mohli zkrátit po červené turistické. Po přepočtu bychom ušetřili polovinu chůze s auty za zády. Tušil jsem neochotu zbytku, ale nakonec si dali říct. Stezička mířila kolem chatek a pak do kopce lesem. Ten jsme ještě přežili v pohodě. Potom následovalo na cestičce bahýnko z deštivých dnů, po níž se řinul pramínek.

Zablácená kola s naší pomocí starší vytlačili s neméně ošklivými slovy.Náročná odyssea pokračovala temným lesem. Zde bylo vyhloubené koryto, kdysi protékající vodou, v němž se aspoň dobře vedlo kolo. Navzájem jsme si pomohli při dopravě bicyklů na kopec. Zvládli jsme to.

Na vrcholu kopce nás vítala kovová rozhledna se zavřenou chatou v pozadí. Zvonil jsme na správce ohledně možného stanování na jejich pozemku. Nikdo neotevřel, byť tu měl zaparkované vozidlo.

Utábořili jsme se tedy na zatravněném poli kousek od polní cesty. Studený večerní vítr nabýval na síle, jak na Větrově, načež jsme všichni usoudili, že lepší bude spánek pod stanem. Deštivá fronta nás mine, jenže kdo ví.

Následující den, úterý, po snídani se skupinka rozhodla jít na rozhlednu. Foukal stále protivný vítr a pohled z výšky do kraje s oblačností mohl být lepší.

Kamarádku zajímaly zajímavosti kraje, proto jsme se šli spolu s dcerkou podívat pěšky nedaleko od zastávky Kozlov na pravěkou osadu Křivolík, jakým způsobem se žilo před tisíci lety.

Info z netu: Osada je postupně budována od roku 2007 s cílem testovat archeologicky doložené stavební technologie a způsob života našich předků. V rámci exkurze si můžete prohlédnout ručně stavěné domky nebo si vybrat jednu z tématicky zaměřených ukázek způsobu života v pravěku.
Opravdu zvláštní spatřit, jak se asi žilo. Z domácích zvířat kromě krávy a slepic,  mě nejvíce zaujaly dvě dlouhosrsté ovce. Po prohlídce se uskutečnil rychlý návrat a jelo se do Smetanovy Litomyšle. Při sjezdu do města se nemuselo šlapat, klesání tvořilo podstatou část jízdy. V Litomyšli se nejdříve hledala dobrá  vhodná restaurace pro naše žaludky.

Domorodci skvěle poradili poblíž centrálního náměstí pod zahradami Bistro u Fortny. Já si objednal opět svíčkovou s knedlíky ostatní smažený sýr s hranolkami. Po chutném obědě jsme se prošli vyhlášeným podloubím s obchůdky po obou stranách Smetanova náměstí.

Zámek se školícím centrem se zahradami jsem si prošel při chůzi na WC. Po kafíčku u kavárny se cyklisté pustili na jih vedlejší silnicí, kde obdivovali upravené návsi Benátek, obec Čistou,

v níž byla odpočinková siesta na lavičkách pod kostelem.V  Trstěnicích nám občané vysvětlili, že prodejny COOP mají všude zavřeno do 15.30, proto jsme poprosili o dočerpání pitné vody do lahví. Odpoledne naplňovalo svůj čas, když si skupinka usmyslila skončit s jízdou dnes o něco dříve. Slunce pěkně hřeje, co si zahrát karty. Po stezce za vsí Chmelík při jízdě mezi poli, se v dáli skrýval les s možným noclehem. Sjeli jsme s trasy a při bližším prozkoumání rozhodli o místu na louce u lesa.

Karty se mastili o sto šest, ženské se naučily Dudáka na vítězné vlně. Po západu slunce se přihlásili otravní komáři a kdo nechtěl do stanu mohl být pohodlně pod moskytiérou.

Jo, tady je nádherné přenocování, zvolal kamarád při mizení ve stanu před havětí. Dcerka místo vymyšleného příběhu převyprávěla, co dnes zažila fejetonským způsobem. Hvězdy se rozsvítily a naše oči zhasly.

Ranní probuzení bylo drsné. Před 6 hodinou nějaký pilot s jednomotorovým čmelákem trénoval výkruty nízko nad našimi hlavami. Když se vrátil po několikáté ozvaly se naštvané hlasy z vedlejšího stanu. Pilot s aeroplánem stejně neuspěl a my opět lehli krom jedné osoby. Po snídani se pověsila klubová vlajka na upomínku návštěvy party Hic a následovalo opuštění noclehu.

Najít správný směr na zablácené lesní cestě z pole byl docela problém. Tlačili jsme stroje podél louže jen tak, tak. Za pár stovek metrů nás vítala víska Vysoký Les s odbočkou na Killerovu kapličku.

Lesní stezka vedla po těžaři úplně zničené cestě, po níž se kolo muselo vést i nově vyšlapaným obchvatem, nechtěl li pocestný projít bahnem.

Podobně toto probíhalo nejméně dva kilometry než se objevilo pole s bílými makovicemi na obzoru. Nasedli jsme s úmyslem vyšlapat mírný táhlý kopeček po štěrkové pěšině. Někteří z nás šlapání vzdali. I já.

Na vrcholu jsme rozpoznali vojenská zařízení pro tryskové letouny, které se náhle objevovaly nad hlavami čím dál častěji. Sjezd do Poličky všem prospěl, neboť se počítalo s nákupem zásob jídla i nalezení nějaké restaurace k obědu. Vybaveni potravinami z Penny jsme se dopravili před náměstí k Hotelu Pivovar u něhož stála cedule Cyklisté zváni a tak se zaparkovalo v malém parku s terasou. K obědu má oblíbená svíčková, ostatní těstoviny se špenátem, dcerka rýže s masem.

Kamarád upozornil na větší blížící se odpolední oblačnost s deštěm. Přesto se podařilo jednotlivcům navštívit náměstí Poličky s upravenou Starou radnicí a morovým sloupem.

Po druhé odpolední se odstartovalo a z nejjižnějšího výběžku putování se směr obrátil na sever. Velmi nepříjemnou hlavni silnici do Hlinska, jsme opustili cca po 2,5 kilometrech odbočkou na Široký Důl. Před blížící frontou se postupně všichni zabalili do cyklobund. Vyjet kopec ze Širokého Dolu dalo zabrat, za odměnu jsme si odpočinuli natrháním planých třešní díky stromlezoucí kamarádce.

Více a více chmurné studené počasí nás tlačilo do brzkého hledání noclehu v nedalekých lesích. Dle mapy se přibližně vědělo, kde přespíme. Začlo krápat, my co si do vyšlapání vršku zpocení svlékli bundu, si ji opět navlékli. Sledovali jsme odbočku u Lubenské hájovny, od níž se po prašné cestě zmizelo v lese. V Poříčském hájemství se dlouho hledalo ideální místo. Samá vysoká tráva mezi smrky až po chvilce se objevilo rovné místečko akorát pro tři stany.

Jestli jsme včerejší den zapíchli v 18 hodin, nyní se to zvládlo o hodinu dříve. Jakmile obydlí stála, rozpršelo se celonočně. Někteří se konečně vyspali dorůžova, jiní se nemohli dočkat rána.

Ve čtvrtek se parta probudila od pošmourného dne s velkou oblačností. Po snídani nás čekala jízda na Toulovcovy Maštale. Projeli jsme vsí Poříčí u Litomyšle, kde se dcerce náramně líbil prosklený domek u silnice, ale nás více zaujal osamocený Dům bratří Čapků, který vznikl ve 30. letech minul. století.

V současné době je v něm rekreační centrum. V Budislavi v obchůdku u hasičů jsme dokoupili zásoby a vrhli se k věži Toulcova rozhledna.

Patnácti metrová stavba připomínající rozhlednu Vrbici stála na Jarošově kopci osamoceně s informačními cedulemi o okolí.

Za dobré dohlednosti bychom spatřili Železné hory, Krkonoše, Orlické hory i Jeseníky.

Studené počasí s teplotou kolem 15 st. vyhovovalo maximálně na kolo. V Nové Vsi jsme odbočili na asfaltku klesajíc do údolí dost podobnému roklím na Kokořínsku. Zde se část území Budislavských skal nazývá Toulovcovy Maštale. Páteř skal tvoří malé pískovcové bludiště. Podél říčky Novohradky jsme dojeli do slibovaného kempu, v němž jsem navrhoval přenocovat.

K dispozici byla sprcha s teplou vodou. Cena za stan 200 Kč. Kempu sloužila bývalá hasičská nádrž jako bazén a za ním se rozprostírala plocha pro stany. Bohužel, zbytek party se rozhodl jet později dál. Jelikož se nikomu nechtělo zajet do 2 km vzdálených Nových Hradů na oběd, vydal jsem se tam s dcerkou sám.

Po návratu  jsme se rozdělili  já, dcerka, kamarádka jsme odjeli bez brašen na obhlídku Maštalí, starší zůstali. Kola se nechali uzamčená ke stromu na parkovišti, z něhož jsme sešli na rozcestí míříc na pískovcové skály. Jak si tak holky povídají, mrknu na mapu a my se nacházíme mimo značku, na cyklostezce. Správná turistická je o sto metrů níže. Přesun byl náhlý, prudký, ovšem správný.

Po několika stech metrů se před námi objevilo bludiště, před nímž se to hemžilo skauty.  Vmísili jsme se a vešli do chodeb přirozeně protkaných ve skalních útvarech.

Prostředí mi připomnělo Kalich u Suchých skal nad obcí Malá Skála. Když jsme dost nabažili pískovcovou procházkou i nafotili selfíček,

zvolil jsem zpáteční trasu po modré. Překvapil nás brod přehrazený kládami pro odvážné. Hravě si naše trojice s touto překážkou  poradila.

Po příjezdu do kempu, kdy se starší najedli výborné daňčí klobásy, jsme se po vykoupání ve studené nádrži vysprchovali za 30 Kč v teplé sprše. Samozřejmě i dcerka si přidala k jídlu klobásu.

Brzký odjezd jsem si nepředstavoval, neboť v tábořišti bylo pěkně. Rozhodlo se jinak, proto následoval zámek v Nových Hradech a výšlap ke hledání noclehu. V Mokré Lhotě zastihl cyklisty mokrý deštík, jenž za krátko ustal. 30 kilometrový den se zakončil opět krásným místem před lesem.

S výhledem na Střemošický hřeben s obcí Leština se nocleh zalíbil i mne. Protože se slunné odpoledne přehouplo v teplý večer, připravila se moskytiéra. Zajisté jsme si před tím zahráli karty na dobrou noc,

při nichž kolem nás létaly krom komárů i zářící světlušky, připomínajíc staré časy…

Náhle zlověstné zavytí všechny probudilo uprostřed noci. Co to je? Hejkal? Štěká jako srnec, chrochtne si jako kanec! Obrysy naštvaného zvířete, kterému vadila naše nečekaná přítomnost, mne po chvíli přinutila vzít si k sobě ochrannou zbraň. Co kdyby se vrátil s posilou? Zlostné skřeky se ještě ozývaly někde na mýtině v dáli v lese, ale zbytek party pomalu usínal. Až na mne.

Páteční slunné ráno nás přivítalo chladnem, ale chuť do jídla nám to nevzalo. Sbalili se věci a šup na další cestování. Dnes byl na řadě hrad Košumberk. Jelo se za teplého až horkého počasí a to nevěstilo nic dobrého. Předpověď zobrazovala vznik silných bouřek různě po Čechách.

Ve stínu stromů jsme po kamenité pěšině vystupovali kolem známé léčebny k předhradí.  Bicykly jsme si mohli ponechat na nádvoří zříceniny. Mladí si koupili lístky na prohlídku celého objektu, starší odpočívali u kol pod košatou lípou.

Podivuhodný výklad o historii hradu a vlastníků zaujala. Nejvíce se mi líbila místnost barevně  sladěná s dřevěnými trámy na stropě z dvacátých let  a zaplněné stoly porcelánovými džbány, skleněnými vitráži motýlů z minulých století. Potom jsme se vydali na obhlídku lapidária s vystavenými fotografiemi hradu a kraje ze všech možných úhlů či nalezených zbytků váz, talířů atd.

Na hradbách za velkého vedra jsme zhlíželi na nedaleký kostel Panny Marie pomocnice křesťanů v Luži nebo na laňky pasoucí se ve stínu hradu.

Podzemní temné prostory si prohlédla děvčata dříve než vylezla na hradby. Po prohlídce následovalo centrum Luže. Nadešla doba oběda. Na náměstí se objevily dvě restaurace. Zvolila se ta s terasou a dobrým jídlem.

U stolu jsme se dohadovali jak dále, neboť silné deště hlásili od odpoledne přes noc až na sobotní dopoledne. Navrhlo se jet domů, aby se zabránilo špatné náladě z promočených věcí. Trasy do Pardubic byly dvě. Kamarád navrhl směr přes Hrochův Týnec, já méně frekventovanou přes Chroustovice a Dašice. Přijal se můj nápad s tím, že se ještě podíváme na rozhlednu Jahůdku u Dobrkova.

Problém nastal v momentě, když se zjistila poloha věže.  Nacházela se za kukuřičným polem nad svahem a žádná vyznačená cestička k ní nevedla.  Já s kamarádkou jsme uklidili kola do příkopu a jednoduše kukuřicí prokráčeli k nevelké dřevěné rozhledně vypadající spíše jako velký upravený posed s vyhlídkou na Luž.Slunce pařilo více a více, proto jsme sjeli v Radimi k Anenskému potůčku na čerstvě vysekaný břeh a lehli si k odpočinku. Děvčata krom dcerky si zkoušela sednout do vody s touhou osvěžit se.

Já si relaxoval, kamarád luštil tajenky, dcerka pozorovala koryto stavebním odpadem zavezeného potoka.
Šlápli jsme do pedálů a trasu Lozice, Chroustovice, Holešovice zvládli bravurně cca 20km rychlostí. Bodejť by ne, s větrem v zádech. Přejeli jsme hlavní, směřujíc stále po vedlejších cyklostezkách do Moravan. Odpočinek s nanukem u vietnamce všem pomohl. Za sjezdem za tratí se objevil rybník s lákadlem na Duhové jezero. Času zbývalo dost. proto se parta rozjela vykoupat se do rybníka. Výborné koupání nás tří mladších ve vodě bez sinic udělalo radost.

Nasedlo se směr Dašice rozlehlou pustou planinou, na obou stranách pole nebo louky. Alespoň stromořadí ovocných dřevin u silnice tvořilo příjemný stín, kdykoliv se zastavilo. Nepříjemný pohled na bouřkovou oblačnost nad Pardubicemi nás pomalu děsil. Stihneme se schovat? Z Dašic následovala hlavní silnice na Pardubice, s nákladními auty a jejich záludnými víry při průjezdu kolem nás. Setmělo se, nad námi visel hustě šedý mrak jen do něj píchnout. Došlapaly jsme do vsi Zminný jen tak, tak se strhla bouře se silným poryvem větru. Naštěstí nás zachránila zděná autobusová zastávka.

Živel rychle odezněl a my měli cestu do města volnou. V pohodě se dojelo na hlavní Perštýnské náměstí v Pardubicích.

Téměř dvě hodiny času do odjezdu, proto jsme si sedli na terásku a objednali nápoje s nějakou drobnou chuťovkou. Černý číšník v anglickém jazyce se snažil porozumět co si objednáváme. Dcerka tlumočila naše přání a tak vše bylo happy.

Závěrečné finále ve vlaku ČD se zmínkou, kdo dřív přijde má levnější jízdenku se nepovedlo kamarádovi. Pohyblivou cenu vysvětlil průvodčí jasně a nezbývalo než zaplatit více. Kdyby si jízdenku pro všechny objednal přes mobil u mne ušetřil by i on.

Do Liberce vlak dorazil před půlnocí. Víkend byl volný.

Škoda, že nás při týdenním putování limitovalo počasí. Celkem jsme ujeli cca 230 km.  Někteří se zamysleli nad zjištěním, že se nikde pořádně nepodívali. Každý měl však možnost ozvat se a požádat o více času pro kulturní památky. Jenže, když nechcete utrácet, kam se dnes za kulturou podíváte zadarmo?