Expedice jarní Malá Fatra aneb náročný pochod za každého počasí
Loňská výprava se díky počasí moc nevydařila, proto jsme zvolili jarní verzi pochodu s plnou polní tentokrát od začátku z Terchové přes Strečno až do Martina-Vrútek. Až na menší rozdíly se téměř vše opakovalo. Mne okupovala rýma přecházející do kašle, předpověď počasí nejdříve od přívětivé až po katastrofickou s dešti až 20 mm na m2, teplotně podprůměrné, viditelnost na hřebenech nebyla ideální, hezké slunečné počasí jsme si užili na začátku a při odjezdu. No nemějte z toho od začátku depresi…
Skupina o osmi osobách mladík Štěpán, ostřílený Vláďa, nezdolná Šárka, pohodová Martina (švagrová Šárky), smějící se Ivona (sestřenice Šárky ze Španělska), sympatický Diego (přítel Ivči), nabušený Tomáš a houževnatý já, se setkala ve vestibulu Hlavního nádraží v Praze v 7.30 a už se jim přihodila historka s mobilem. Když přestupovali na Černém Mostě na metro, Diego si zapomněl v síťce sedadla Flixu mobil i přes naznačení řidiči, že by se rád vrátil do vozu, ten ovšem pokyn nepochopil a odjel. Na konečné na Florenci si parta našla Flixbus i s mobilem a šťastný Diego mohl odejít společně na nádraží. Vlak Regiojet plně obsazený odstartoval včas směr Košice. Protože jsme předem znali levnější ceny občerstvení, čekalo se na otevření nákupu v mobilu a rychlého objednání. Kávy, sushi, koláče se doručily po asi půl hodince jízdy, když už jsme ani nedoufali v dokonalé služby Jančury. Zprvu ukecaná nálada zvolna opadala a někde za Olomoucí úplně ochladla ve spánek relaxační.
Žilina nás uvítala prosluněná s historickým Mariánským náměstím s katedrálou Nejsvětější Trojice.
Já s Martinou jsme ochutnali místní velmi dobrou zmrzlinu, Španělé se vrhli na nákupy doplnit své nuzné zásoby do svých menších batůžků, jež udivovali svým objemem a my zkušení dumali nad tím, jak mohli vše potřebné narvat do takových rozměrů. Šárka nezapomněla zanechat svou DNA někde v křoví , neboť záchody zde provozují pouze od po do pia. Z autobusáku naše parta odjela po 15. hodině na Terchovou centrum. V městečku Juraja Jánošíka bylo první ubytování až na konci obce a již nyní jsme hořekovali nad tíhou zátěže.
Prostorný apartmánový dům o dvou patrech s parkovištěm, mimochodem s novými auty s polskými značkami, se nám zalíbil. Uložili jsme bagáž, rozdělili pokoje, nasvačili se, převlékli se k procházce po okolí zahnat žízeň. Radar nás upozornil na blížící se příchod deště, přesto jsme s radostí navštívili restauraci U Ďurka se speciálním pivem ovocnou limonádou a vylezli na kopec s kovovou sochou Jánošíka.
Na louce u historické postavy se ženské dostatečně vyblbli při skákání na sebe, kdo vespod nejdéle vydrží nebo snad pro nejlepší fotozáběry. Zatažená obloha nevěštila nic dobrého, nezbývalo než se urychleně vrátit oklikou do dočasného domova.
Děvčata připravila jídlo ze zásob – kuřecí plátky se zeleninou, v nabídce večeře se nacházely i jiné pochutiny od zdravých oříšků po ovoce. Silná bouřka s deštěm se zanedlouho přihlásila, na níž jsme odpověděli hrou Člověče nezlob se, která se zdála nekonečnou i o třech figurkách.
Ivča s přítelem hráli dámu, neboť Člobrda byla jen pro šest hráčů. Před desátou jsme hry ukončili a šli spát. Pověděl jsem uspávací příběh pro dobrou noc, jež dobrá zdaleka nebyla. V domě na patře nad námi jsme si uvědomili, že nebydlíme sami, zvýšeným hlukem Poláků. Hodinu jsme nehoráznost trpěli, ale pak já napsal majiteli sms a Martina se zvedla a zabouchala na dveře sousedů, kteří se na čas ztišili. Od nás někdo silně chrápal, ale totožnost se nezjistila. Klid nastal dlouho po půlnoci, ale můj spánek na gauči naproti Štěpánovi v kuchyni, měl jen mělký průběh.
Nedělní ráno po vydatné snídani se rozhodlo o opětovné návštěvě Malého Rozsutce. Byť jsem byl proti s argumentem, že ztratíme hodinu času při jeho zdolávání, když dnes půjdeme nejdelší výpravu z celé expedice, byl jsem přehlasován. Počasí zatažené s nízkou teplotou a předpovědí možných srážek odpoledne.
Začalo stoupání na malofaterské hřebeny s batohy na zádech po modré značce Jánošíkovými dierami.
Škrábali jsme se mezi skalami po řetězech, jinde po kovových žebřících a pod námi protékal Hlboký potok.
Všichni s obuví do vody i připraveni na deštivé přeháňky. Jen to oblečení se během výstupu svlékalo, abychom ho při chladném závanu opět oblékali. Malá přeháňka nám náladu nezměnila a my lezli výše až k sedlu Medzirozsutce. 
Zde jsme se podivili nad mlhou zahalující Malý Rozsutec. V jeho úpatí se parta posilnila svačinou a ukryla batohy. Po 11 hodině nadešel výstup po řetězech na skalnatý vršek.
Za 50 minut jsme věšeli vítěznou vlajku na dobytém vrcholu.
Velký Rozsutec se neustále ukrýval, naopak směr Fatra, Terchová se částečně protrhávala oblačnost. Šťastná Ivona s Martinou se dočkaly výhledů po mlhavém okolí a díky zkušenému Diegovi byl sestup pro dámy hračkou.
Na Velký Rozsutec se díky ochraně přírody do 15.6. lézt nemohlo, obešli jsme ho po modré značce k vrchu Stoh. Nasadili jsme hole, o něž se člověk mohl opírat na náročném nerovném povrchu.
U kopce Stoh se parta rozdělila na dvě skupiny. Na tu co ho chtěla dobýt a na menší část, co ho obcházela, mezi ně patřila Martina, Šárka, Vladimír. Na můj popud jsem se účastnil docela namáhavého výšlapu na Stoh.
Společně se Štěpánem jsme lezli poslední a dalo to zabrat. Klouzavé bahno nedovolovalo rychlejší posun výše, přesto jsme vrchol zdolali a v 15.30 se fotili na holé pláni. Chladné oblačné počasí způsobilo spěšný sestup v pokračování ve směru po červené. Odhadovali jsme, kde asi naše menší půlka je. O to víc nás překvapilo náhodné setkání na rozcestí v úpatí kopce, z něhož jsme po kluzkém sestupu z vršku po blátě doklouzali. I je nepohodlná stezka zbrzdila v chůzi.
Parta se opět spojila a čekal ji ještě náročný přechod hřebenu do horské chaty pod Chlebom. Tomáš v roli průzkumníka šel daleko vpředu, pak já nebo Španělé, kteří se od sebe jen těžko oddělovali, za nimi Štěpán, který toho měl už plné kecky, Vladimír jemuž dávala zabrat namožená záda a řadu ukončila Šárka s Martinou, jež si držela své vlastní tempo.
Výhledy do kraje při nízké oblačnosti se mi jevili stejně zachmuřené jako vloni. Rozsutec chvílemi zahaloval mlžný závoj,
Stoh se otevřel s nádherným svahem a vršky před námi se postupně odhalovali. Jen ten Chleb si nedal říct a záhadně mizel v dálce.
Přešli jsme Poludňový Grúň, Steny severní i jižní a blížili se k odbočce na chatu. Tomáš se rozhodl jít svým dlouhým krokem napřed, Diego závodil před Ivonou za jakou dobu vyběhne kopec, já se potil s batohem na zádech stejně jako zbylí cestovatelé za mnou. Vítr foukal silnější, zima kolem 10 st na květen zde obvyklá. Hole mi pomohly sejít nepříjemnou spojku dolů mezi kleče po stezce přímo k chatě.
Uvnitř seděli s pivem první tři a objednávali si jídlo. Když dorazil Štěpán s historkou, že mu volala Šárka, ať si dá pozor na medvěda. Prý dva viděli pohybovat se před klečí. Za nedlouho vyprávěli jak něco v dáli se podobalo hnědému huňáči s mladým. Proč ale nefotila sama nedokázala vysvětlit. To byl poslední a jediný zážitek této výpravy, kdy se tato šelma objevila. Možná. Objednali jsme si jídla, kofolu, piva a zaplatili i kartou ubytování.
Po 20 hodině Šárka, Vláďa, Martina se vykoupali v otužileckém bazénu, jimž jsem mohl závidět. Nastydnutí mi nedovolilo, zde již podruhé, ponořit se do průtokové studené vody. I tak se rýma nelepšila ba naopak přecházela v suchý kašel. Pokoj jsme dostali v přízemí vedle baru přímo pro devět osob s tříposchoďovými palandami. Co jsme zjistili na chatě se ubytovali jen dva lidé a ti přespávali venku ve stanu. Večer jsme hráli oblíbené Člobrdo, které se i dohrálo a tím šťastným se stal Štěpán, který doputoval první do domečku.
Meteopředpověď hlásila na pondělní den teplotu kolem 3 st, deštivé či sněhové přeháňky a čerstvý vítr. Unaveni po téměř 20 kilometrové túře jsme zalehli a při mém vyprávění se snažili usnout. Bylo dusno teplo a nedalo se spát. I otevřené dveře moc neřešili, nakonec se usnulo.
Ranní sněžení potvrdilo včerejší varování, takže teplejší oblečení z batohů připravit.
Svahy se bělely po chumelenici nánosem poprašku pár centimetrů sněhu. Dle radaru se plánoval odchod, jenž se neustále měnil.
Nasnídali jsme se párků, smažených vajíček, štrůdlů atd. teple se oblékli a po desáté vyrazili do jarní zimy směr Kriváň.
Jemně pocukrované vršky s plující mlhou mezi námi jen utvrzovaly, že na horách se počasí mění každým okamžikem.
Tento den se plánovala trasa kolem 12 km. Minulý rok jsme ji šli téměř stejně. Batohy se nechaly pod vrcholem Velkého Kriváně, abychom si ho užili v pohodě bez zátěže.
Fotky v bílé mlze se krutě podobaly loňské exhibici. K dobru nám hrál fakt, překonání nadmořské výšky české nejvyšší hory Sněžky.
Ivona musela mít radost, páč Velký Kriváň chtěla nutně dobýt. A nevadilo, že byl faterský. Pokračovalo se nahoru, dolů přes Pekelník na Malý Kriváň.
Protáhlý had chodců se setkal na Stratenci. Dohodlo se pokračovat na Suchý, jehož skalp se loni nepodařilo získat. Sice letos je také prdlajs vidět, ovšem nikdo neví jak bude při další případné návštěvě. Ráz cesty nás nepříjemně zaskočil svým skalnatým lezeckým povrchem. Hůlky překážely, batohy rovnováhu převažovaly, opět se vytvořily oddělené skupiny. Já s Tomášem a Štěpánem vedli průzkum vpředu. Muselo se opatrně mezi kameny slézat a naopak. Přelezli se Biele Skály a následoval Suchý, jehož vrchol se mi zdál nekonečný. Po vyškrábání se na vršek na němž stál dvouramenný slovenský kříž se čekalo na příchod zbytku. Ivonu napadlo pro zahřátí se hýbat zajímavým způsobem. Vyhlásila kdo udělá nejvíce kliků, jenže nedala pravidla, takže se mi smála jaké to cvičím kliky. Ve finále zůstali dva – Ivona a Tomáš. Ivča nakonec zvítězila. To, že cvičila na mírném svahu se nezmínila. Parta ještě nedošla a došlo na další cvik na prkno. Cvik podobný kliku jen se člověk drží na rukou co nejdéle to jde. Naštěstí nás vysvobodila Šárku svým příchodem, udivená co tu děláme.
Společná foto na Suchým nás uspokojila a na řadu přišel prudký sestup po štěrku a skále k chatě v lesích.
Na chatě pod Suchým jsme opět byli jediní návštěvníci, přesto nám nabídli dva pokoje po čtyřech. Parta se rozhodla na jeden s palandami, ač po rozložení postelí se naskytlo málo místa.
Sprchy se použili po dvou lidech za jeden žeton. V restauraci jsme si zahráli slovní hru, v níž měl člověk vyjádřit svůj názor na jakékoliv životní situace. Ve 22 hodin se vypnuli elektrické generátory, což znamenalo povinnou večerku. Odvyprávěl jsem příběh, při němž neusnula pouze Martina. Celou noc štěkali místní psi chránící domácí zvířata, snad před medvědy nebo vlky, takže nejlépe se vyspal ten, kdo použil klapky na uši…
Úterní ráno se projevilo oblačným počasím s teplotou kolem deseti st. Snídaně vydatná já si koupil chleby se sádlem s cibulí ostatní praženici, párky atd. Dnešek byl nejkratším z celého putování. Sestup až do Strečna měřil kolem 9 km.
Scházelo se podél hřebene na Starý hrad, který nás překvapil zachovalými ruinami o něž se staraly místní organizace k zachování minulosti. Zpevněné zdi rozlehlého hradu se vzpínaly velmi vysoko nad údolím s meandrujícím Váhem.
Stezka partu zavedla na známou cestu z loňska do obce Strečno.
Štěpán všechny pohodě donavigoval k rodinnému domu s ubytováním na zahradě. Pan domácí v důchodu popsal kde co je, nahoře v podkroví dva pokoje, v obýváku jeden velký gauč, jenž jsem využil já. Po té jsme zašli do Pizzerie Alžbetka na jídlo, kde si každý objednal dle libosti. Já jediný těstoviny fusili s kuřecími nudlemi i polévku. Protože jsem se dostatečně nevyspal a chtěl jsem se být v klidu sám s plným nosem, odmítl jsem jít na hrad Strečno a vrátil se odpočinout do baráku. Mírně pršelo i teplota nic moc.
Parta pokračovala na hradní okruh na poslední chvíli a užila si s mladým průvodcem s řadou otázek nejen o hradu.
Velkou radost partě udělala počítačová simulace v královských šatech.
Večer se krom sázek, kdo vyhraje boj o finále LM ve fotbale Inter versus Barcelona, hrály karty. Po omrzení hry se bouřlivě fandilo. Jediný jsem fandil proti Barce a taky jsem vyhrál, byť 1:0 to nebylo. Tuto noc jsem opravdu tvrdě spal.
Středeční výprava sestávala z výstupu na druhou část Malé Fatry s celkovým převýšením 1600 metrů v délce cca 15 km. Trasu mi změnili, místo po červené se vybrala pěšina po žluté na rozhlednu Špicák.
Při dopoledním výšlapu na prudkém svahu se zadýchávali všichni. Během hodinky jsme se rozhlíželi v dřevěné chaloupce po dalekém okolí nad Strečnem.
Náročný výstup pokračoval do přestávky na rozcestí v sedle pod kopcem Kojšová se odolní jedinci bez báglů vydali k odbočce k velmi strmému vrchu Kojšová.
Nahoře na zalesněné ploše byla místa s částečným rozhledem. Zašli jsme mimo trasu na skalnatou zvláštnost – na Kojšovský budzogáň. Zvětralá skála ve tvaru obrovské houby.
Naproti se vyzývavě tvářil skalnatý útvar upravený k lezení s vrcholovým křížem. Ti co přišli, na něj vylezli.
Šárka s Martinou kráčeli bez nás napřed, čímž si vytvořili půlhodinový náskok, který jim dlouho nevydržel.
Zpocení jsme šplhali až k přístřešku v sedle Javorina. Zde se obědvalo ze zásob nesoucích se na zádech.
Nikdo by si nepomyslil, že budeme po obědě funět do prudkého svahu pod cca 60st náklonem několik set metrů. Pěší rychlost se zmenšila na nula nic.
Až vrchol Rázsočná 1204 mnm zjemnil stoupání k dalšímu bodu Úplaz 1301 mnm, pod nímž vedl budoucí silniční tunel. Vpředu šlapali Tomáš, Štěpán já za námi Ivča s Diegem pak Vladimír a skupinu uzavírali Šárka s Martinou. Přestávky byli častější, neboť naše unavená záda dostávala zabrat. Cíl na Velké louce se blížil a tím naděje na odpočinek. Překročili jsme vrch Minčol 1364 mnm s udržovanou houfnicí z druhé světové války,
Dlhu lúku 1305 mnm a na pěšince objevili trus s chlupy ptali jsme chatbota, listovali v Googlu a údajně trus lišky nebo vlka. Ve stoupání na Zázrivou jsme konečně potkali živáčka. Slovák si to špacíroval proti nám z Vrútek na Strečno a Suchý vrch. Bivakuje, kde se dá, hlavně v útulnách a na obranu vlastnil za opaskem obří pepřový sprej. Asi na medvěda gryzzli. Menší mladší človíček měl tedy kuráž. Na Zazrivé jsme lehli na zem a odpočívali. Po několika minutách došla i zbylá skupina. Rozhled z holé pláně do všech stran tu musí být za jasného počasí náramný. Nicméně před námi zbylé asi 2 km do chaty, osedlali jsme záda batohy a hurá na poslední kopec Križava 1457 mnm s TV vysílači. U nich jsme obcházeli vysokou betonovou zeď chránící před neoprávněným vstupem.
Veliká louka vykoukla zpoza zdi s chatou Javorinou v pozadí.
Moderně postavený šedivý objekt s velkými okny restaurace zřejmě sloužil v zimním období pro lyžování. Nyní jsme se ubytovali opět sami a pan majitel nám vysvětlil cokoliv. Voda neomezená, pokoj Vysielač s palandami,
jídla typu utopenec, hovězí vývar, parené marhulové buchty, klobása a samozřejmě kofola. Toto bylo jediné místo za celou expedici, v níž se nemohlo platit kartou. Já s Tomášem a Španěly se nemohli nabažit místní vrcholové přírody, proto jsme vyšli na kratší procházku do okolí. Kopce Velkou louku a Vidlici jsme prošli volně před západem slunce, jež se připravovalo na svůj spánek po oblačném chladném dni. Takže v momentě pár centimetrů nad obzorem nebe zčervenalo a svým odrazem paprsků na chatu Javorina se pro dnešek rozloučilo. S Tomášem napůl jsme si dopřáli tři meruňkové knedlíky a přes okna hleděli na rozsvětlující se světýlka měst Martina i Vrútek přímo pod ubytovnou.
Poslední den na Slovensku jsme ráno kolem 7.30 po zbytcích ke snídani sestupovali do nížin. Nutno připomenout nečekaný zážitek Tomáše, kdy při odchodu při závěrečném nazouvání bot, jeho prestižní horské boty na uloženém místě chyběly. Všichni se obratem přidali k hledačům po celé chatě i pan provozní se díval na kamery, kdo včera odcházel poslední z chaty. Nakonec se z ničeho nic ozval Vládík, který si náhradní boty schoval do batohu v domnění, že jsou jeho. Údajně se ptal předem, kolik bot v botníku je, ovšem nikdo ho nevnímal. Šutr, jenž spadnul ze srdce Tomášovi slyšel snad každý. Závěrečné rozloučení s Malou Fatrou bychom lepší nevymysleli. Kvalitní boty jsou základ. Jít v pantoflích zpět do údolí by byl fakt majstrštyk, kohokoliv.
Z vrchu Dlouhé louky jsme se napojili na žlutou směřující postupně dolů do Vrútek. Během sestupu jsme se dozvěděli zvláštní informace. Zemřel herecký bůh Jiří Bartoška, aby se ve Vatikánu objevil bílý kouř s volbou nového zástupce boha na zemi papeže Lva XIV.
Naše parta se však těšila na konečné shození břemen ze zad někde v restauraci. Jenže najít o svátku 8.5. otevřenou hospodu nebylo jednoduché. Nakonec jsme zapadli znaveni do Kebabu a každý si objednal co mu chutnalo. V pivnici na nádraží potěšilo Ivonu laciné pivo i jiné nápoje.
Vlak Tatran se dostavil takmer včas sem tam nějaká minuta. Ty pak naháněl až do Púchova, z něhož parta odjela do Prahy. Neobvyklá věc. Byť jsem objednával sedadla vedle sebe, systém nás rozsadil do dvou vagónů daleko od sebe, aspoň jsme si odpočinuli. My čtyři chlapci jsme vystoupili v Libni, neboť jsme se nevešli do odvozového auta Martiny, abychom na Černém Mostě pohodově stihli Flixbus v 19.15.
V Liberci Tomáš našel své vozidlo v pořádku zaparkované na svém místě, Španělé odlétávali v neděli z Ostravy, podle posledních zpráv si odvoz z Liberce lehce zdramatizovali, no a ostatní mohli doma vyprávět co zažili na cca 70 km expedici na Malé Fatře, pokud tedy nezůstali v depresi…..
