Hvězdné nebe nad hradem, východ slunce a rozšířený klub otužilců

Myslím, že na tento víkend jen tak nezapomenu. Nezvykle teplé dubnové počasí mne přimělo zauvažovat o putování na Úštěcko na zříceninu Kalich, ovšem sešlo se málo hlasů pro můj nápad, který opět klesl k ledu. Jako přiměřená náhrada se jevila idea Frýdlanťáků  výstupu na Skalní hrad s prozkoumáním blízkého okolí. Během dvou dní. Přespat pod širákem jsem chtěl tak jako tak, v Českém středohoří jsem tipoval, že bude větší teplo. Skutečnost byla jiná. Nádherný výlet po západních Jizerkách s okouzlujícím nočním nebem mi byla odměnou za mé rozhodnutí přiklonit se ke skupině.

Sešli jsme se ve 14h všichni čtyři a pes na oldřichovské zastávce, byť nás mělo býti pět, jedna naše kamarádka však onemocněla. Abychom nabrali té správné energie navštívili jsme kilometr vzdálenou hospodu v Oldřichovském sedle s názvem U kozy. Kromě Kozla tu čepovali zelené pivo s kopřivou – Lobkowickou 13tku. Nevím, mne to smrdělo stejně, i když barva zářila brčálově.

Do hodinky se pokračovalo po stezce zdvihající se k vrchu Kopřivník s přírodními výtvory pro děti od spolku Divizna. Mít s sebou

malé děti, jistě by si poučná řezbářská umělecká díla užila. Když namátkou vyjmenuji : hnízdění lesních ptáků, stroboskop, kupa dříví,

pohled na gorilu, co najdeš pod sklem, jaká zvířata žijí v lese, jací predátoři tu kdysi žili, zabal se do peřiny z listí atd.

Procházeli jsme Hřebenovkou obklopenou skalami za příjemného slunného odpoledne. Holky se nudily a představovaly si jak se cákají v létě u řeky.  Jen s tím rozdílem, že se válely v navátém listí u balvanu. Záviděli jsme jim jejich elán nekončícího dne.

Za nedlouho jsme se již slunili na Skalním hradě pod Stržovým vrchem. Výhled velkolepý od Špičáku přes Frýdlantsko po Hejnice až

ke Smrku. Žádné kaluže předchozího deštivého dne ani vlhkost, ale ideální místo na přespání v závětří. Den nebyl u konce. Náš průvodce nám navrhl podívat se do míst na Dulovcův pomník, kde zahynul v 50. letech slovenský dřevorubec.

Po opětovném naložení našich schovaných batohů na záda nás cesta vedla kolem bunkrů verze ŘOP přes místy rozmáčenou stezičku na sedlo mezi vrcholy s odpočinkovým altánkem. Tady u Hřebenového buku  s jetelovým ( svatá trojice na každém rameni) křížkem Krista se povečeřelo. Pouť slunce po obloze pomalu končila, proto se polovina výpravy rozdělila s úmyslem přespat na Skalním hradě vzdáleným cca 500 metrů.

U studánky na trase se učinilo večerní opláchnutí.

Rozložení karimatek se spacákama zabralo chvilku času. Přemýšlel jsem, bude li zima, ovšem obavy se ukázaly jako zbytečné. Nejen, že nepadala žádná rosa, nýbrž téměř bezvětrná noc byla teplá odhaduji kolem 12 st. a ticho narušoval vítr v korunách stromů Stržového vrchu.

Po soumraku se na obloze postupně objevovaly hvězdy a hvězdičky slévající se v souhvězdí. Každý o mé krátkozrakosti ví, proto mne překvapuje tak dokonale čistá noc, v níž jsem na nebeské báni hleděl jak na Velký vůz, ale i na Malý vůz, což u mých očí není zvykem. Byl jsem nadšen. Povídali jsme si o úchvatném divadle nad námi, o blikajících světýlkách před námi na frýdlantské rovině. Jen pes se vrtěl, divil se zřejmě, kde je stan? Vyprávěl se příběh na lepší spaní o minulosti Skalního hradu, když nezpůsobil spánek, pověděl jsem zfilmovaný příběh mediků, kteří si hráli se smrtí. A stále nic. Zavzpomínali jsme tedy nad vznikem party Hic a na naše jednotlivá dobrodružství během deseti let. Několikrát (pětkrát) v noci jsme zahlédli padat hvězdu, letící družice (párkrát s ozařující plachtou stanice ISS) a hlavně bručící letadla hrající půvabnou symfonii na nebesích. Půlnoc. Otáčející nadhlavníkové souhvězdí Velké medvědice na nás z hůry hledí a diví se proč

se ten pes stále klepe? Nechce se mu do spacáku, jenže vnější prostředí je studené a spánek u nohou lidí vůbec nezahřívá, naopak vibrace třesoucího psího těla po půl hodině, žene zvíře do teplíčka spacáku ke své paničce, kde vydrží až do rána. Konečně jsem i já usnul. Chladný vánek občas pročísl mou kštici, aby dokázal nám spáčům přicházející rozbřesk. Ve spánku jsem si náhle

uvědomil, že chceme spatřit svítání. Čas do východu slunce za dvacet minut- obloha zesvětlala, deset minut – nebe jemně zmodralo

tyrkysovým nádechem, pět minut, nad vrcholem Smrku se obzor zabarvil do oranžovorůžova a sluneční kotouč se již připravoval se zlatavou září. Musel jsem všechny vzbudit ( 6:10). Dle propočtu výšky Smrku se východ o nějakou minutu pozdržel. Slunce v plné parádě vystrčilo kotouč nad obzor. Úchvatný východ je po každé jiný, proto vždy nezapomenutelný.

Při ohřívání vody na kávu a čaj ke snídani došel plyn. Prázdná kartuše nás doběhla. Napili jsme se zbytků ohřátých tekutin, pojedli buchtu a pospíchali za Frýdlantskými. Potkali jsme je právě u snídaně v altánku, my se chlubili zážitky s přenocování na hradě, oni tmavou nocí s hvězdami nad hlavou. Dopolední část výpravy vedla stezkou Hřebenovou a Meixnerkou

k Vojenským kamenům, na nichž byly vytesány letopočty z 1. sv. války. Našli jsme v lese čtyři kameny ze šesti.

Následovala návštěva zděné chatky v zarostlém houští zvaná Šlapajda. Patří trampům, kteří o ni dobře pečují.

Nezamčený malý domeček s půdou pro přespání a komínem pro kamna pro zahřátí chatky v zimě, měl dveře polepené fotkami z minulého století.

Viselo zde čerstvé máslo s pečivem. Zanedbaná nedaleká studánka se zřejmě delší čas nepoužívala.

Naše kroky vedly po louce k cestě k rybníku zvaném Lubošův.

Náhle jsem zaregistroval jak všichni přidali do kroku. Očička jim zářila nad vodní plochou chovného rybníka. Zatraceně, to se fakt

budou chtít koupat? Vždyť je voda studená! To už průvodce odhazoval vše co měl na sobě jeho žena též, samozřejmě členka party Hic

se také nenechala zahanbit a hanbatě lezli všici do vody. Pod tímto surovým nátlakem, za přispění teplého větříku s 22 st ,jsem se musel, aspoň v trenkách, páč nejsem vyznavačem nudismu, jít smočit. Nejdříve po kolena. To studilo. Pak po pás. Klepal jsem se zimou.

Tělo se ochlazovalo. Nezbývalo než skočit a předvést několik temp mezi překvapenými žábami u břehu. Tušil jsem, že tímto skutkem zklamu neotužilého parťáka z Ferďáku, ale jinak to fakt nešlo !!!

Zvládl jsem to a vstoupil do klubu otužilců z Frýdlantu. Jen pes byl jediný, kdo nabyl rozumu a vody se pouze napil. Závěrečný pochod Větrovem nepřinesl nic zajímavého, hlad nás tlačil k restauraci, ovšem jediná Beseda byla zavřená. Co naplat dojedli jsme zásoby, čekajíc na nádraží na vlak. V něm se nám podařilo na okamžik únavou usnout se sny o měkké posteli.

Až budu jednou vyprávět tento příběh pod širákem, nesmím zapomenout do něj zahrnout zlátnoucí východ slunce a nekonečně krásnou hvězdnou oblohu s padajícími hvězdami nad Skalním hradem s laskavými bytostmi kolem nás…