Kolem Kytlice – výšlap na Javor a na suché vodopády

Koronavirus se nám postupně rozšiřuje do všech krajů, v platnost vstoupila nařízení vlády nošení roušky, nicméně lidé se nevzdali poslední možnosti povolených procházek přírodou. Také my jsme se nevzdali a využili vozidla k návštěvě Lužických hor, přesněji do okolí Kytlicka. Tato obec se nachází zhruba 5 km severně od Nového Boru. Spolujízda se nabídla, těm, kteří se mohli uvolnit z domova, poněvadž nařízení vlády na omezení pohybu pouze ve dvojicích je už na hranici regulérnosti zdravého pohybu. Je pravdou, že ostatní z party se vydali do přírody na jiná místa a aspoň se snažili nezůstat v doupěti při hezkých jarních slunečných dní. Také počasí si s námi zahrálo apríl, protože v sobotu bylo jasno sluníčko téměř 15 st a v neděli zataženo větrno proměnlivá obloha sotva 8 st. Já využil k výletu do přírody oba dny. Jeli jsme dva a věrný pes.
Kytlicí jsme projížděli loni za výletem do Prysku. Nyní se chystala cesta na vodopády. Auto se zaparkovalo před místním penzionem Jitřenka s otevřeným prodejem potravin.

Nasadili jsme si roušky a vyšlápli ve směru lesní divadlo Mlýny. Zachovalé dřevěné sedačky s výhledem na podium s pozadím ve stylu středověké kamenné stěny s vytesanými schody vedoucí skrze pískovec na horní plochu skály,

vypadaly jakoby na přípravu hry o Hamletovi nebo jiné historické postavě. Po svačině na podiu naše putování pokračovalo chvílemi za sluníčka k vodopádům Malý a Velký Bělský.

No, že je sucho se všeobecně ví, ovšem, že místo vodo-pádu spatříme slabě tekoucí pramíneček vody nás nenapadlo.

Velký vodopád

Malý Bělský ???

Nu což, vyškrábali jsme se po suchých kořenech borovic o pár metrů výše nad nimi, naštěstí písek z nás opadal rychle,

abychom si ještě prohlédli snad existující vodopád Luční. Cestu jsme si zpestřili prudkým výstupem na pozoruhodný kopec Javor s výškou 693 m n m, Samozřejmě jsme se nechtěli hned zpotit,

V pozadí obec Kytlice a vzdálený vrch Klíč

proto se vrch regulérně obcházel po zelené ve spirále do kola. Při šlapání do svahu jsem si říkal, jen nezapomenout pověsit vlajku party Hic.

I zde mají křížky

Zvláštní samostatná skalnatá kupa pod Javorem

Nejvyšší bod tvoří nevelká rovná planina obklopená stromy vhodná k táboření s výhledem do kraje.

Nyní foukal silný studený vítr, ale v létě se tu vidím pod širákem. Jestli se sem dokážu s plnou polní vyškrábat… Pod náporem zážitků jsme na vlajku zapomněli. Sešli jsme níže na závětrnou stranu, nakrmili jsme se a připravili na přímý sestup do údolí Lučního potoka.

Představa dalšího fiaska s vodopádem byla nemožná. Co řekneme ostatním? Pronásledoval jsem potok až jsem narazil na odbočku s lávkou. A dále od ní, na nás s nadšením vykukoval větší  vodopádek. Huráááá.

Bedlivě jsme prozkoumali prameniště vedoucí ke studnám s ochranným pásmem. Nad Lučním vodopádem jsme po několika měsících vyvěsili modrou klubovou vlajku od naší šikovné kamarádky a spokojeně se kochali na cíl výletu.

Na zpáteční cestu jsme zvolili spojku do obce Mlýny. Středně náročný výlet dlouhý cca 14 km jsme hravě zvládli za 5 hodin.

Doufám, že koronavirus nám neznemožní výpravy v jarním pučícím období a se zákazy se bude šetřit. Uvidíme, jak se bude vše vyvíjet.   Průzkum Lužických hor tak zdaleka nekončí.