Na (elektro)kole za poznáním Horní Lužice

Dlouho očekávaná jízda na kole Krabatovým krajem vznikla na podnět Jiřiny, která celou akci úspěšně zorganizovala včetně přespání jak v Krásné Lípě, tak v Lužici v Chroscicy. Pět z nás použilo elektrokola, tři využili obyčejná kola na vlastní pohon. Kdo mohl vzal brašny s vybavením jako je oblečení, jídlo, vařič, vodu atd. Jirka a spol si na nosič přidělali batohy. My liberečtí jsme se v pátek dostavili vlakem společnosti Trilex do Varnsdorfu, z něhož se cestovalo přes Podluží do domečku v Krásné Lípě.

Chaloupka se žlutou fasádou se na čas proměnila v náš azyl, kde nás laskavě nechal přespat výpravčí Radek.

Večer jsme se rozhodli navštívit Luční bar – samoobslužný bar v přírodě. Občerstvili jsme se nápoji a dobrou gulášovou polévkou.

Očekával jsem v tento čas polární záři, ale jako naschvál se na severu zatáhlo.

Po návratu se celá banda navečeřela, já si poslouchal do ucha v rozhlase hokej na MS v Praze ČR – Finsko a pak se ulehlo ke spánku.

Ráno po snídani se osazenstvo rozjelo směr Budyšín. Pravda, neobešla se jízda bez prvotních zmatků, ovšem po dohodě se vše srovnalo a respekt nás bez motoru byl po té významnější… Po kopcích za Starými Křečany parta vjela do Šluknova. Nerozumím tomu proč jsme my, já, Jiřina a Dina, museli čekat na druhou půlku peletonu, jenž se z ničeho nic rozhodl navštívit Křížovou cestu.

Nezbývalo nám než se uchýlit do zámečku pro dortíky do cukrárny a čekat na zbytek party.

Další trasa vedla z Čech po cyklostezce na hranici k obci Rožany. Na německé části nás vítali demonstranti s vlajkami Německa, EU, Saska za posílení dotací pro zemědělství. V prvním městě na druhé straně, v Sohlandu nad Sprévou, se cyklisté zastavili u evangelického kostela na prohlídku hřbitova.

Jak Jiřina s dcerou čekali u kol, nevšimla si při odjezdu svého zapomenutého batohu u kašny. Vzpomněla si na něho asi po kilometru jízdy. Naštěstí byl na místě a v pořádku. Mezitím jsme objevili místní historický viadukt, který se v minulosti nacházel na pečetidle města.

Projíždění po německých cyklostezkách bylo přehledné a bezpečné. Pokud jsme si sami nezpůsobili nehodu. Ovšem každý se učí zkušenostmi a tak ví, že šlapat těsně za cyklistou se nevyplácí.

Všichni jsme se sešli u vodní nádrže na svačinu. Břeh jsme obleželi, čímž se kolemjdoucí museli velmi podivovat, co ti turisté zde provádí.

Uvařilo se kafe mezitím jsme se Vláďa, já, Dina, Šárka, vykoupali ve studené nádrži se šlapadly

a pokračovali v dobré náladě na sever podél Sprévy. Samozřejmě, kdo využíval motor užíval si okolí cyklostezek, kdo ho neměl, dýchal jak mohl, aby většinu peletonu dotáhl.

V Schirgiswalde jsme si prohlédli kostel Na Nebevzetí P. Marie, kde uvnitř secvičovali hudební program.

Slunné, ale větrné počasí nás doprovázelo přes Kirschau do Grosspostwitz, v němž jsme objevili parádní nové železniční nádraží s novou fasádou s hustě zarostlým porostem na kolejích.

Jaksi si nevšimli, že by nejdříve měli pokácet nálet křovin na kolejích než dojde na budovu… Kdo ví?
Přes Debsecy, Hornja Horka, Dźěžnikecy, jsme došlapali do Budyšína.

Větší historické město, kdysi patřící českému království ,svým starobylým centrem připomínalo Český Krumlov, se vzpínalo nad řekou Sprévou a nemohlo nyní uniknout fotícím turistům.

Zaparkovali jsme u Dómu sv Petra před kašnou, před níž se posadily naše mladé dívky s ochotou pohlídat nám kola. Jirka si upravoval rozbité brzdné destičky, jež stejně neopravil, aspoň si je přesunul z předního na zadní kolo. Pravda děvčata si stihly koupit zmrzlinu jako já vybrat peníze, ovšem dál se již věnovaly u kašny svým mobilům. Zbytek se vydal po pamětihodnostech města. Shlédli jsme stavby o níž net říká:

(Zde jsme pod zbytky budovy vedle vodárny přečkali májový deštík.)

Mönchskirche je bývalý františkánský klášterní kostel ve starém městě Budyšín, který se dnes dochoval pouze v troskách. Stavba kostela byla zahájena kolem roku 1240 spolu s komplexem františkánského kláštera, několika budovami a nádvořími na Burglehnu jihovýchodně před hradem Ortenburg.

Kostel svatého Michala v Budyšíně se nachází v blízkosti Staré vodárny na jihozápadním oblouku skalnatého ostrohu nad řekou Sprévou, na němž bylo vybudováno staré centrum Budyšína. Náměstí mezi kostelem, vodárnou a vnitřními a vnějšími městskými hradbami se nazývá Vendský hřbitov, protože kostel svatého Michala sloužil od 17. století jako místo bohoslužeb pro budyšínské protestantské Lužické Srby.

Mühlbastei je jednou ze sedmi bastionových věží městského opevnění Budyšína. Čtyřpatrová kruhová věž byla postavena kolem roku 1468 a své jméno dostala podle radního mlýna, který byl později postaven pod věží na Sprévě.

Lužickosrbské muzeum sídlí v solnici v Ortenburgu v Budyšíně. Nachází se zde přibližně 35 000 inventarizovaných předmětů, což z něj činí nejvýznamnější muzeum lužickosrbské kultury a historie. Založení lužickosrbského muzea zařadila Maćica Serbska do svého programu v roce 1856. Byla to první instituce, která shromažďovala etnologické a historické předměty spojené s Lužickými Srby.

Do muzea jsme nahlédli na kus řeči v srbštině a nakonec jsme se vrátili k holkám před radnici. Některým obhlídka nestačila, načež se prošla pěší zónou kolem obchůdků tradičních lužických krojů k šikmé věži, o níž říká net:

Reichenturm je budova bývalého městského opevnění Budyšína. Nachází se na východním okraji starého města, tvoří konec ulice Reichenstraße a stojí na náměstí Kornmarkt naproti kostelu Liebfrauenkirche. Podle současných názorů se 80 cm hluboký základ pro pozdější masivní stavby ukázal jako nedostačující. Při budování mohutné horní části věže však již bylo prohlédnuto podloží a tehdy se zjistilo, že věž stojí na pevné skále; Dalších pět pilířů mělo pouze poskytnout dodatečné zabezpečení. Až v letech 1953/54 se podařilo naklápěcí pohyb zastavit opevněním základu. Vrchol věže se stále odchyluje od svislice o 1,44 m. Reichenturm je proto známá také jako Šikmá věž v Budyšíně.

Nasedli jsme na své bicykly s výhledem dojezdu po trati kopírující poutní svatojakubskou cestu, do domu ubytování v obci Chróscicy. Přijet na čas (18. hodina) se nám nepovedlo. Jednak jsme míjeli zvláštní místa jako statek Schmochtitz přebudovaný na katolické vzdělávací centrum, menhir s křížem

nebo pomník Milenia

se sochami Cyrila a Metoděje a za druhé nezbývalo dostatek sil těch poutníků na kole, kteří ho používají jednou za čas.    Na opačné straně se vyjímal několikátý milník pro poutníky.

Vše dopadlo dobře a všichni jsme se společně přivítali v cíli s paní poutního domu.

Paní Monika mluvila obstojně česky, sem tam rusky, lužicky a hlavně německy. Nám věnovala naši mateřštinu neb v Čechách studovala. Vstřícně poukázala, kde se co nachází, dostali jsme k večeři brambory na loupačku, tvaroh, cibuli, sádlo, máslo a nápoje.

Překvapivě nám věnovala i dort, který dostala od ukrajinských přátel za pomoc.

Nasytili jsme hladové žaludky, obsadili jednotlivá lože ve dvou pokojích a při mém vyprávění o podzemí usnuli spravedlivým spánkem. Já spokojeně doposlouchal hokej s Norskem, v němž jsme zvítězili.

O nedělním ránu nedočkavci jídla se cpali u své první snídaně. V 8 hodin se celá skupina přesunula do přízemí do obýváku, kde nás očekávalo bohaté pohoštění i s paní domu.

Čerstvé pečivo s nabídkou  potravin alá švédský stůl jsme dostatečně vyluxovali, abychom při cestě zpět nehladověli. Vyfotili jsme se navzájem na památku před domem s koly

a napřímili na Kukow do Kláštera Marienstern .

Z netu:

Klášter Marienstern je ženský cisterciácký klášter v Panschwitz-Kuckau v Horní Lužici. Klášter roku 1248 založili tři bratři, páni z Kamence. V listině z 13. října 1248 byly klášteru věnovány příjmy z fary a špitálu v Kamenci a o dva roky později přijal konvent cisterciáckou řeholi a jeho vizitačním klášterem se stal klášter Altzella u Nossenu, po jeho sekularizaci od roku 1812 Osecký klášter.

Setkali jsme se s tradičními kroji zdejších občanů, se zájmem i nezájmem prohlédli budovy

podobné z Mareinthale u Žitavy a začali plánovat, jak nejlépe se dostaneme nejkratší cestou do Čech. Náročná cesta za protivětru po frekventovaných silnicích ubrala všem dost sil. Vyplatilo se jet jižněji,přes Lejno, ač se zobrazovalo jen na ceduli

čímž jsme minuli Budyšín, chvilku si dali oddych u pole s lehárem.

Postupně se cyklisté přiblížili  na stejnou stezku, na níž najeli v Horní Horce. Díky teplému dni si parta udělala piknik opět na břehu nádrže Sohland jako předešlý den,

Obědvali jsme co kdo si vezl s sebou. Někdo předvařený guláš s těstovinami, jiní čínské nudle, čaj, kafe. Smyli jsme pot z našich těl a nadešla chvíle, kde se my liberečtí odpojíme od zbytku. Výběr trasy byl velmi složitý. Cíle se nabízely tři. Zastávky železnice Šluknov, Krásná Lípa nebo Varnsdorf. U prvních dvou přestupy včetně České Lípy a obětování většího obnosu peněz. Varnsdorf nabízel přímý příjezd do Liberce, ovšem trasa tam kopcovitější (delší o 10km). Varianta se mi zdála přijatelná. Bylo kolem 15. 30 hodiny, přičemž spoj vyjížděl po 17. a v 17.28. Pak za dvě hodiny.
Došlo k rozkolu, když Šárka kvůli únavě nechtěla jet delší trasu vybranou do Varnsdorfu a kladla mi hystericky otázky, že jí jedno kolik bude přestupů. V tom se ozval Jirka a nabídnul ji jediné volné místo ve voze. A bylo vymalováno! Trošku mne při sporu zamrazilo, ale byl jsem přesvědčen, že do vytyčeného města to v pohodě zvládnu. Vláďa byl hozen před hotovou věc. Souhlasil s mým názorem. Nic jiného mu nezbývalo, neboť dobře znal naše krkolomné přestupy v České Lípě.
Nadešel nejvyšší čas k rozloučení, abychom stihli spoj a nečekali jsme. Trasa zpět se nám párkrát ztratila, ale díky sledovanosti GPS jsme včas odhalili chybu. Náročnější výstup nastal po odbočce před Šluknovem. Asi pět km pozvolného stoupání dalo zabrat. V Jiříkově jsme opět překročili hranice do Němec do města Neugersdorf.

Opět kopec, který jsme však s pokorou vyšli pěšky. Pak již se očekával v pohodě plynulý sjezd do Seifhennersdorfu, následně do Vanďáku. Zde jsem však chybně zaměnil nádraží, páč jich tu mají několik. Čas druhé možnosti spoje v 17.28 se nesmírně rychle krátil. Bleskem jsme přispurtovali na pravé hlavní nádraží, když mi u vlaku typu Regionova odvětila sedící průvodčí. Jo na Liberec, ten vám právě odjel. Ukázala mi na prázdné nástupiště naproti.
Zklamaně jsme odcházeli s dvěma hodinami čekání. Na truc jsme se jeli navečeřet do nedaleké výtečné pizzerie, kde si nás napoprvé spletli s Němci. Aspoň se pořádně najíme! Stalo se.

Po odchodu jsme použili bankomaty k doplnění hotovosti, protože Trilex platby kartou na trati překvapivě nezprovoznil. Ve vlaku jsme si užívali odpočinku a přemítali co všechno se krásného v Horní Lužici za pouhý víkend přihodilo.

Druhá parta dojela po kratší trase zničená kopci do chaloupky, kde jí čekalo vydatné pohoštění. Doma se ocitli kolem půl deváté jako my. Věřím, že příště dáme opravdovou Krabatovu stezku, jíž jsme se dotkli pár kilometry v místě ubytování.