Na Ploučnici do Stružnice s vodáky a podvodňáky

Na začátku srpna jsme se dohodli na pokračování splutí Ploučnice, tentokráte z Brenné až za Českou Lípu. Očekávalo nás něco přes dvacet kilometrů na celý víkend. Kdo se účastnil plavby? Ve čtyřech kánoiích se vezli Jirka a Iveta z Ferdinandova včetně Klárky, Šárka, Jana, Vladimír se Štěpánem a já. Rozdělení do lodí se během plutí měnilo , jediný Vláďa zůstal se synem spolu. Já vyplouval s Janou, Šárka s Ivetou, Jirka s Klárkou. Všechny členy řeka náramně zaujala, především proplouvání zarostlými meandry, dílo stvořené jako z pravěku.

Po příjezdu ze Stráže k Brennskému mlýnu dodávkou majitele lodí a jejich vyložení, se první drama odehrálo hned na začátku. Rozbouřený jez ukázal proměnlivou divokost řeky, v níž bylo, na rozdíl od loňska, více vody. Všichni si počínali velmi dobře splutí se vydařilo a s následnými kilometry jsme získávali větší jistotu s vodním živlem.

Počasí polojasné, teplota akorát na srpen, voda vyhovující, co více jsme si mohli přát. Ploužili jsme se po Ploučnici za dobrodružstvím zarostlou cestou širokou jako šíře kánoe zatáčkami, kde silný proud býval silnější než naše paže s úmyslem vyhnout se keřům. Leč, někde každý z nás to štěstí neměl  a občas vymetl s háčkem nějaký ten kout břehu.

Na druhou stranu loňská plavba se ukázala náročnější přelézáním spadlých kmenů i s lodí či úzkým průjezdem zarostlými křovisky.

Nyní jsme se utkali s jezy v České Lípě, které se až na závěrečný dali v pořádku splout. Jediná podivnost co se treku udála je, že se jeden pár třikráte poroučel ke dnu. Taťka se synem se stále nedokázali sladit a řeka jim ti vůbec neusnadňovala.

Neříkám, že i my měli v některých situacích na mále, jenže zkušenost skloubená s odvahou nás nejednou zachránila. Potkala mne nemilá věc. Mobil ztratil signál a zároveň přestával pracovat, různě zapínal aplikace aniž bych to sám chtěl. To se částečně dělo celou plavbu. Reset nepomohl.

První noc se přespalo u Dobranova na pravém břehu řeky na keři porostlé rovné zemi, jíž jsme očistili a ihned postavili stany. Komáři se na nás s chutí vrhali, aby využili moment překvapení. Hodně se debatovalo o stavbě stříšky před deštěm v prostoru mezi všemi stany. Nakonec musel přijít Jirka a ukázat jak  napnout provaz,  aby plachta držela. Večer se rozdělal oheň, byť jsem jako správný táborník namítal, že jeho ohraničení není tvořeno kameny. Na to mi bylo řečeno, ať je najdu a přinesu. V širokém okruhu se nacházelo bláto, listí, šišky nebo slimáci. Opekli se buřtíky.  Na lanech pověšené prádlo cvaklých vodáků krásně uschlo.  Přes noc trošku sprchlo, ovšem ráno ohýnek na svých základech vesele doutnal. V jeho kouři za přispění paprsků slunce každý z nás vypadal téměř mýticky.

Kánoe v nových složeních (až na povodňové kluky) opět mířili po toku na sever nesčetnými zatáčkami za teplé slunné soboty. Odpočinek nadešel po dvou hodinách plavby. Kluci opět dokázali jak se dá náhle zastavit na místě a převrhnout loď. Možná z radosti, že nás vidí.

Pokochali jsme se krávami pasoucí se poblíž břehu, protože se ohlásila dvanáctá hodina přesunuli jsme se paradoxně pouhých 200 metrů za most k vodáckému tábořišti Žíznikov. Zažehnali jsme žízeň společně s vydatným chutným obědem.

Trávilo se na louce v leže. Kolem 15 hodiny parta vodáků nastoupila na palubu kánoií s úmyslem doplout do Lípy, v lepším případě i dále.

Říčka se rozšiřovala, nabírala na síle, dávajíc tušit větší město před sebou. Pohledem na opuštěný komín staré mlékárny na nějž šplhala dcera se dělalo mnohým mdlo. Za nedlouho se proplouvalo pod několika mosty a jezy Českou Lípou. Výše zmíněný řádný sjezd se uskutečnil na konci, kde se z Ploučnice zase stala upravená řeka.

Zhruba po dvou kilometrech jsme zaparkovali u břehu s cílem podívat se na koupaliště Pískovna – Dubice, na němž se dle mapy nacházeli vodní atrakce.

Vodní lyžování, tobogánek, pláže a Asiaté. Nebe se zatahovalo oblačností s radarovou předpovědí deště. Vrátili jsme se do loděk a vypluli si hledat přespání. To se objevilo po chvíli na levém břehu. Šel jsem na průzkum. Vysoký blátivý břeh se překonal, ale musel jsem se proklestit přes napadané větve stromů. Objevil jsem  plochu pro stanování podobnou té z minulé noci. Jen s tím rozdílem, že nad námi vedla zelená značená cesta. Rozhodlo se pro stavbu stanů zde.

Kánoe se obtížně natáhly na břeh, načež se postavila obydlí se stříškou. Založil se oheň nejen pro osušení bot, namočeného prádla se spacáky též pro dobrou náladu. Suché dřevo na podpal se klem nás vyskytovalo plno.

Náhle se v dáli ozval zvuk motoru auta. Snažili jsme se plápolající oheň zakrýt, ovšem řidič jedoucí po zelené musel určitě tušit, co je to za světlo na zalesněném břehu.  Kolem 22 hodiny se rozpršelo natolik, že jsme šli všichni spát.
V neděli jsme po snídani po desáté hodině postupně navraceli lodě do řeky, přičemž se nechtěně osvěžila dvojice Jirka s Janou. Chtěli totiž na radu Vládi sjet po bahně přímo na vodu, jenže se předkem zapíchli a převrhli. Pomohli jsme jim otočit kánoi se sudy. Vlá’dovi se synkem se sjezd povedl. Pravda, neměl co ztratit bývali ve vodě častěji nežli my ostatní. To už Šárka s Ivetou dávno čekali někde vpředu, aniž by se nějak strachovali.
Tentokrát jsem měl za háčka Klárku, včera Ivetu. Před půjčovnou lodí U Močálu se parta zastavila na WC u upraveného travnatého břehu. Jakmile nás spatřili pasoucí se kozy přiběhli na kus řeči, očekávajíc nějakou pochutinu.

Před námi byla poslední atrakce. Slalomový kanál u malé vodní elektrárny Stružnice. Dopluli jsme k nesjízdému jezu a pomalu se připravovali k přenesení.

Samozřejmě nebyl by to Jirka, jenž si vybral přepravu kánoe přes jez. Na kluzkých kamenech lavírovali se Šárkou a Klárkou. Málo vody zapříčinilo i sunutí lodí po koruně jezu. Ostatní čekali 30 metrů na toku pod jezem, než se mezi kameny prokličkují zbylé dvě lodě.

Poslední kilometry se řeka rozšířila natolik, aby čtyři plavidla spojená vedle sebe se nechala unášet slabším proudem až k cíli. Vlastně téměř, museli jsme po kratším odpočinku na louce, ještě překonat spadlý olistěný strom.

Splutí jsme zakončili za mostem v obci Stružnice, kam si pro nás majitel přijel.

Jestli jsme se domnívali, že naše dobrodružství bylo výjimečné, zřejmě tomu tak nebylo. Nalezli jsme na mostě boty Járy Cimrmana, který vyplul na kánoi k Atlantiku. Ve spěchu před povodní tady zapomněl přezutí…

Úspěšná víkendová plavba neměla chyb, takže za rok na viděnou. Video z jízdy zde.