Na vandru Jizerskými horami aneb bez lžíce a bez vidličky

Ač se na Velikonoce chystal každý po svém, kvůli koronaviru se musely plány měnit. Já s dcerkou jsme si chtěli vynahradit putování po Švýcarských velehorách, expedicí po Českém Středohoří. Pro velké riziko porušení zákazu docházkové vzdálenosti jsme nechtěli riskovat jakoukoliv pokutu, rozhodl jsem změnit původní návrh na putování po bližších Jizerkách.

Dohromady jsme tvořili tříčlennou skupinu (já, dcerka, Amazonka)vycházející v pátek ráno v 8 hodin od našeho bydliště.

S plnou polní na zádech se spacákem, karimatkou a vařičem za slunného leč mrazivého počasí jsme začli cestu přes Kateřinky, Radčice, pod Dračí vrch. Po modré se doputovalo na žlutou.

Záhy jsme slyšely zvuk vozidla, před nímž jsme rychle zaskočili do lesa skrýt se. Auto jelo po vedlejší silnici. Nasmáli jsme se při tomto náhlém přesunu do smrčin a potom se soustředili na správný směr cesty. Došli jsme na rozcestí po neznačené cestě k jezírku v lese, u něhož jsme si upravili místo pro piknik a posvačili.

K ukazateli na Červenou ruku to bylo po zelené něco pod dva kilometry. Náš první cíl Olivetskou horu jsme zdolali

s přehledem, přímým průsekem na vrchol. U laviček se nabídl odpočinek s následným plánem dostat se nenápadně a rychle na Hřebínek. Zatím jsme potkali jednoho baťůžkáře s fotoaparátem. Předpokládané zavřené občerstvení na Hřebínku

jsme minuli pokračujíc Rauscheckovou cestou k Ferdinandovu. Zde již lidí s rouškami přibývalo. Za mostkem ve studeném potoce Bílý Štolpich jsme si svlažili naše unavené zpocené nohy.

Před námi byl postupný sestup do údolí ke Štolpišské cestě. U rozcestí jsme zamířili mimo trasy a přeskákali po kamenech potok Černý Štolpich.

Nyní následovalo strmé stoupání nejprve hlubokým listím, po té mezi balvany ke skále zvané Stojka.

To jsem si vyslechl řečí! Stál jsem za svým a stoupal prudce mezi balvany s dřevěnou holí. Finále výstupu bylo v průrvě skal, kde se nacházel vstup po kovovém žebříku do jeskyně pod Stojkou. Úžasný prostor vytvořený nahromaděním úlomků balvanů vytvořil jakousi jeskyni s několika komíny. Holky odložili těžké batohy, bílou křídou nakreslily na stěny své zážitky s podpisy a pak si šli odpočinout na vyhřátou skalnatou planinu.

Za chvilku usnuly, aniž by si doposlechly mé vyprávění. Za hoďku se rozhlížely z výhledů na skalách.

Západ slunce se blížil, my nasbírali dříví, abychom se zahřáli před studenou nocí.  Amazonka si opekla klobásu, dcerka rohlíky s vlastně vyrobeným karbanátkem.

Noc byla průzračná s tradičně jasnými hvězdami, jak to na jaře bývá. Noc navíc příjemně rušily hučící nedaleké vodopády v hlubokém údolí. Děvčata rázem usnula jen dcerka spící na nerovné ploše stále sjížděla k Amazonce. Té se spalo v péřovém spacáčku dokonale, na rozdíl od nás.

Ráno kolem půl osmé se pomalu vstávalo na ranní čaj na vyhlídce. Další krásný den za svitu slunce, kdy venku bylo tepleji než v jeskyni.

Do hodiny se sbalilo a pokračovalo směr Ořešník. Odtud na Štolpišské vodopády.

Chtěli jsme si osvěžit nožky, ale mrazivá voda nám nedovolila vstoupit hlouběji. Nabrali jsme hlavně vodu na vaření a zamířili za novým cílem vylézt na Fr. cimbuří.

Kozí nerovnou stezkou jsme si připomněli loňské brouzdání Černým potokem. Výstup na cimbuří se zvládlo bez batohů.

Nádherná vyhlídka na rozsáhlé Frýdlantsko se nám velice líbila. Před studeným mírným větříkem jsme schovali níže na zavalité ploše skal. Natáhli se, odpočívali.
Trasa dál sledovala žlutou značku přes Polední kameny.

Zde jsme z dcerkou zavzpomínali na bivakování s přáteli na podzim, kdeže loňské sněhy jsou…

Po uvaření čínských nudlí za marného hledání nějaké lžíce, jsme museli použít improvizaci a z plechovek od piva vyříznout jakous takous naběračku či využít hrdlo od PET lahve.

Po té jsme se vesele vrhli na další putování.
Sestupovali jsme po Richterově cestě, hledajíc odbočku na Čínskou stezku. Pod Preisslerovým křížkem vybalancovala uklouznutí Amazanka na kluzkém listí, leč pohnula si zřejmě s nervem v zádech a od té chvíle se šířila nevlídná nálada. Odbočením na Čínskou cestu začala ta pravá džungle na níž nebyla Amazonka připravena. Zarostlá stezička vinoucí se někde mezi stromy nás upozorňovala aspoň ptačími budkami. Husté mladé proutí stromečků překáželo v chůzi, byť sem tam se dalo prodírat. Když tento způsob chůze trval přes čtvrt hodiny začalo jakési frflání někoho v zadních řadách. Raději jsme se posilnili v polovině pralesa. Došli jsme k mohutné skalnaté strží, jíž protékal slabý překročitelný potůček až dolů k Sedmitrámovému mostu.

Vcelku jsme si s překročením poradili a na další straně se putovalo již o mnohem lépe. Opět jsme se posilnili, zhodnotili situaci a následovalo zakončení stezky u Smědavské silnice. Kráčeli jsme po ní až k Sedmitrámovému mostu, kde jsem dal Amazonce vybrat. Odtud je to k vlaku do Bílého Potoka kousek nebo jít s nám i do kopce Šindelovým dolem přes Předěl na Zelený kámen. Vybrala si druhou variantu, za což se jí osud později odvděčil. Po zelené jsme vystoupali dolem pomalým tempem, v nohách jsme měli přes 12 km s 500 metrovým převýšením. Dcerka nasadila fofřík, na který jsme my dva nedokázali odpovědět. Konečně jsme v dáli zahlédli boudu s rozcestníkem. Předěl.

Sedli jsme si propocení skrz naskrz vedle dcerky, jejíž oznámení, že jsem tvrdil vzdálenost na Zelený kámen pouze 1 kilometr, ale ukazatel má napsáno 3, mne sice zaujala, ale nerozházela. Holkám se tu zalíbilo. Otevřená bouda s lavicemi, venku ohniště asi po lesácích, proč to nevyužít? Jenže ze Zeleného kamene je nádherný rozhled, jenž jsem jim chtěl ukázat a těch pár kilometrů je opravdu kousek. Přemýšlel jsem kompromisu, který mi Amazonka stejně vnutila. Mezitím se po trase po níž jsme měli pokračovat objevil asi třicetiletý mládenec. Zeptal se, máme li místo k odpočinku. Poslouchal naše výměny názorů a vysvětlil, že nahoře je souvislá vrstva sněhu. Šel třetí den až ze Žacléře sám s batohem na zádech přes Krkonoše a Jizerky. Cestovatel. Když se ještě zmínil o Pacifické hřebenovce v Americe, bylo o místě přespání, bohužel, rozhodnuto. Přespávalo se tady. Rozdělal oheň před západem slunce u boudy na rozcestí ze zbytků ohořelých polen jako by nic. Opatrnost před ochránci se asi přehání…

Vedlo se hodně polemik a rozhovorů o 4500 km dlouhé americké hřebenovce, kterou ušel pouze zčásti 1600 km, protože mu praskla kůstka na prstu u nohy. Stalo se tak v noci při spánku, únavová zlomenina. Kdo ví? Vybaven byl, ovšem spolehlivě a dalo se věřit jeho zkušenostem z cest. Pracoval jako mezinárodní průvodce kdesi v jihovýchodní Asii.
Po opečení uzenin a rohlíků jsme si připravili spacáky ke spaní. Narovnali jsme se na podlahu vedla lavice a stolu. Chvíli jsme se ještě zahleděli na jasnou hvězdnou oblohu, kde padající hvězda ukončila druhý den putování. Mrazivá noc neumožnila nám třem hlubokého spánku. Jen ten Pacifista spokojeně chrápal. Zimu nejhůře snášela dcerka i když chvilku usnula.

Ráno mrazivé s jinovatkou na zmrzlé trávě a opět s hřejícím slunečním kotoučem na východě, udělalo všem rouškařům radost pro nedělní velikonoční výlet do přírody daleko od lidí. Nasnídali jsme se, napili teplého čaje, trošku zacvičili a po telefonátu padlo rozhodnutí co dál. Jdeme pěšky až do Liberce. Náš spolunocležník si vybral jiné cíle a odkráčel směrem k Písčinám na Paličník.

Nyní se trasa skládala jen ze značených převážně asfaltových cest, jež byly do Kristiánova spolehlivě pokryté sněhem. Chůze tímto břečkovým tajícím blátem nebyla jednoduchá.

Doufal jsem, že se někde aspoň dobře najíme, byť z okénka. Smědavská chata, Knejpa, Šámalka ani  Bedřichov. Nikde otevřeno. Turistů s rouškami přibylo za Kristiánovem, kde jsme potkali dokonce i cyklisty. Dokráčeli jsme k Blatnému rybníku, na jehož čisté hladině randili kachny s kačery a nás napadlo osvěžit si svá unavená těla.

Po koupeli jsme se dojedli uvařenými nudlemi.

U Šámalky jsem zjistil čas odjezdu případného autobusu z Bedřichova. Jestli ho chceme stihnout, musíme zvládnout zhruba 3 km za 40 minut. Zkusili jsme to. Běželi jsme indiánským během a věřili, že nám bus neujede. Opravdu to vyšlo. K dobru zbylo 8 minut. Jak jsme na lavičce hledali v našich báglech odpadky do popelnice, zapomněl jsem mou cestovní hůl u stolu. Stejně by se nikam nevešla. A třeba bych na ni neměl nejlepší vzpomínky. Putování po horách není vždy dle představ, proto jen ty nejnáročnější akce nám otevřou pravou duši přátel.
P.S. Díky levandulovému řemínku na noze, se na mne nepřisálo ani jedno klíště, dobrá vyhlídka pro další vandry přírodou nebo je snad zničil koronavirus?

Celkem jsme zvládli zhruba 55 náročných kilometrů.