Náročná expedice na Góry Stollowe Polsko
Co se píše na netu :
Bludné skaly.(Bledne skaly)
Stolové hory jsou jediné v Polsku hory ploché geologické struktury. Velkým dojmem působí skalní bloky, mezi kterými jsou komplikované labyrinty. Některé skalní rozpadliny dosahují hloubky 12 m. Pískovcové skály mají fantastické tvary. Nejzajímavějšími skalními skupinami jsou Bludné skály a Szczeliniec Wielki – nejvyšší štít Stolových hor (919 m n.m.). Na tento štít vedou schody s 665 stupni, vytesané ve skále. Mezi skalními chodbami vedou značené turistické stezky.
Na tuto výpravu jsme se dlouho dopředu těšili a zodpovědně připravovali. Všechno se povedlo na jedničku jak organizace, tak počasí, které nám ukázalo rozličné tváře i různorodé předpovědi meteorologů. Páteční brzké ranní vstávání dalo zabrat, ovšem na nádraží jsme se setkali na sváteční den Ukončení války v obvyklé sestavě plus pes.
V Bezděkově se k nám přidali další. Celkem nás bylo deset členů všech věkových kategorií, z toho tři děti (12,11,5 let). Náš nový průvodce s dětmi, se s námi setkal odpoledne v restauraci Na Mýtě u Bezděkova.
Trasa : 6:31 z Liberce vlakem do Turnova přestup do Hradce Králové přestup na Starkoč přestup na Polici nad Metují zde po obědě
přestup na bus do Machova.
Odpoledne jsme po modré začali stoupat do 800 metrů n m hodně ztěžka.
My mladší jsme přirozeně brali ohled na starší kategorii, proto jsme tolik nespěchali. Pravda s těžkou batožinou na zádech se spacáky i karimatkou do prudkého kopce nebylo kam spěchat.
Aby si někteří odpočinuli, připravila se přestávka a někteří čilejší si vyšlápli na Krásnou vyhlídku.
A stoupalo se dál na Bledné skaly, tentokrát se terén změnil na kamenné schody vedoucí přes státní hranici.
Na konci výstupu jsme doslova zkoprněle čuměli za námi na člověka táhnoucí s sebou kolo…
Konečně na Stolové hoře Bludiště. Okoukli jsme stánky s jídlem a suvenýry, vytvořili něco fotek, odpočinuli si a připravili si zloté na vstup do bludiště. Náš průvodce, jenž tu byl už víckrát, obešel tyto skály čekajíc na nás u východu Bludiště.
Směšné dobrodružství počalo.
Návštěvníci okolo nás procházeli s malinkatými baťůžky ba kráčeli bez zátěže ,volně , my s 60 litrovými bágly poznali těsnost i tvrdost skal. Video : Pravěk, Pravěk 2, Pravěk 3
Nejprve se nám zdálo, že jsme někde v pravěku v prvohorách od Karla Zemana- skály, voda, lávky, stezky, stezičky mezi balvany se stále zužovaly.
Naše skoro krosny dostávaly zabrat, odíraly se o skalnaté stěny více a více až se na konec musely sundat, jinak bychom neprošli.
Drama pokračovalo ještě brutálněji a to tehdy, když jsme se se závažím v rukou museli doslova prosoukat úzkými chodbami a někde i klečíc postrkovat batohy.
Video : Housenky s Fidem a Batoh na ouzko
Cesta dlouhá necelý kilometr trvala něco přes hodinu. Hodně jsme se nasmáli i nadřeli.
Video : Úzký průchod 1 a Úzký průchod 2 a Na kolena
Zážitek stál za to. Co si mysleli o nás Poláci, jsme neřešili. Řekli jsme si, že příště batožiny necháme u vstupu. Po řádném bloudění jsme se vyčerpaní najedli u vchodu na druhé straně.
Po stolové hoře Skalniak jsme dlouho putovali po jejím hřebeni po červené značce, kde stezka nestála za nic, samé kameny nebo bahno
a už jsme s chutí vyhlíželi přespání. Plánovalo se na ostrohu bývalého hradu Fort Karola . Slunce se klanělo k západu, když se část party rozdělila jedni měli ubytováni v obci Karlów a naše tvrdší jádro si hledalo místo na přespání nedaleko krásné kamenné vyhlídky po okolí. Okolo se motal podivný polský mladík, který, jak se později ukázalo, sondoval situaci pro nějakou noční slavnost se svíčkami, nejspíš rituál. Po vzájemné dohodě nerušení, jsme postavili stany na ideálním paloučku.
Kdo chtěl spal, my co zbyli, jsme oprášili zkušenosti tiché pošty z mládí, což se nyní hodilo na pokec. Noc byla vcelku klidná při 9 stupních C.
Následující den se naplánoval výstup na Szczeliniec sousední stolovou horu.
V obci Karlów, v níž jsme dokoupili vodu a jídlo se k nám přidal zbytek party.
Z oblaků krápalo na jarní rozkvétající zeleň, aby zažehnalo žízeň přírody a část naší dámské skupiny zažehnaly hlad sladkými vaflemi u místního Dinoparku.
Nabyté kalorie se nutně musely odrazit v bezstarostném výstupu po několika stech schodech na vrchol Szczeliniece.
Zde stála horská chata Polského sdružení turistů,
v níž jsme si chvilku odpočinuli, dali posilující občerstvení ( horká čokoláda, místní dobroty) a naplánovali další postup.
Vzhledem k vyjasňující obloze i rady od našeho průvodce, který již viděl labyrinty, jsme tady zanechali těžkou bagáž s níž se táhnout mezi skalisky jako včera by bylo hloupé. Nabídku pohlídání jsme uvítali. Po zakoupení lístků ( 7/3 zloté) se naše úspěšná expedice vrhla
na skalnaté expozice po japonsku s fotoaparáty v ruce. Prolézali jsme větší výškový rozdíl jednosměrného provozu, někteří se zvěčňovali na vyhlídkách v nebeských výškách
jiní naopak mezi sněhem v pekelných nížkách, kde slunce svými paprsky nedosáhlo.
Konečně jsme stanuli před posledním rozhledem debatujíc, odkud jsme na horu přišli a v jakých místech se přespávalo.
Přes turniket jsme se rozloučili se stolovou horou a sestupovali do k úpatí hory. To mne (tebe?) však vrtalo hlavou, jak se dostaneme zpět k našim zavazadlům. Opět vyjít schody ? Po dohodě jsme se vrátili na poslední místo rozhledu a po radě zdejšího kytaristy ( u kačeny -no pardon: u kvočny) doprava a pak přelézt plot ) se parta vracela nelegální cestou nad Peklíčkem k polské horské chatě. U vstupu sice s úsměvem zírali na vracející se návštěvníky v jednosměrce, ale asi se to nestalo poprvé.
Sestupovalo se po nezpevněné, vodou vymleté stezce do obce Pasterka.
V penzionu jsme počkali na druhou část party kochající se přírodou a rozmýšleli co dál.
Informace z Liberce o bouřce a prudkém lijáku dala zapomenout na možné stanování. Po chvíli drobné kroupy s lijavcem dali za pravdu.
Nezbylo než přespat v obydlí s ostatními návštěvníky. Paní domácí se snažila najít pokoj pro pět osob + pes, když se jí to podařilo stálo to každého 30 zlotých ( bez psa).
Protože se náš průvodce vracel večer se svými dětmi a některými členy domů, zahráli jsme si karty a čekali až přijede svým autem z Machova. Objednali jsme si hranolky i žurku – polévku, holky objevovali zákoutí penzionu, čekajíc na tatínka.
Tentokrát noc nebyla klidná, neboť hlídací pes stále hlídal, ňafáním, vrčením oznamoval cizím na chodbě, že je připraven. I pobíhání nakonec ustalo a my na palandách jsme mohli chrápat.
Oblačné ráno nám popřálo klidný odchod do Čech do Machovské Lhoty.
V penzionu U Lidmanů jsme přemluvili majitele, aby otevřeli terasu pro turisty, na níž jsme si koupili koláč s čajem, kávou, kofolou.
Jemné vzrůšo nabídl místní černý vlčák s naším černým nebojácným psem a přestupní anabáze zpět v dopravě mohla ve 12:15 začít.
Je nutno ještě dodat, že na zastávce jsme si kopli i do mičudy za přispění našeho dravého roztomilého pejska… jj
Krásná dobrodružná výprava na stolových horách v zahraničí se všem líbila, zážitků plno, no snad se sem někdy ještě vrátíme…
