Náročný výjezd na Děčínský Sněžník aneb poslední letní víkend na kolech

První zářijový víkend se uskutečnil delší dobu slibovaný výlet na Děčínsko, konkrétně na nedaleký Sněžník. Velmi teplý srpen s tropickými teplotami nad 30 st.  se překlopil do čtvrtiny září, v němž se spíše očekává babí léto. Poněvadž bychom si zbyli se Šárkou na pěší výšlap jen dva, zvolila se trasa pro kola vhodná i pro Marušku, byť si obě děvčata na elektrokolech také dost mákla. Krásnou poslední velmi teplou slunnou sobotu jsme začali výstupem na vlakovém nádraží v Děčíně po 11 hodině

a hned se objevily problémy s výtahem, který byl velmi úzký, dělaný pouze pro vozíčkáře. Nadšení pro cestování tento nešvar překonalo. Čas oběda nás nasměroval do nádražní restaurace s klasickým jednoduchým jídlem – sekaná s bramborovou kaší nebo výpečky s knedlem, smažák atd.

Příjemná jízda podél Labe se změnila ihned po odbočení za směrovkou Sněžník, když jsme minuly lezeckou ferratu.

Po přejezdu železnice  silnice stoupala táhlým nekonečně dlouhým kopcem pod otevřeným nebem téměř až do Maxiček. Slunce pražilo, tělo se potilo při mé chůzi po komunikaci. Chvílemi jsem šlapal, ale závaží s brašnami v zadní části bicyklu vyčerpávalo energii neúměrně.

Po šesti kilometrech jsme se zastavili na osvěžení v rybníce u bývalého rekreačního střediska v Maxičkách. Voda ochladila, smyla pot a na břehu se konal dámský kávový dýchánek.

Hodinku jsme si odpočinuli, abychom po té pokračovali v mírnějším tempu šlapání. Na chvilku jsme si odskočili spatřit Vlčí jezero schované v lese s překvapivě hojně zaparkovanými auty na vedlejší pěšině, ale jinak nic moc. V Jizerkách máme lepší.

U Hotelu Hřebenová bouda na křižovatce na úpatí kopce trojice odbočila na asfaltku směřující k vytouženému cíli. Okolí mi připomínalo svou samotou Šluknovsko či okolí hranic z Německem. Samé louky sem tam domek nebo malá vesnička.

Vyfotili jsme se u symbolu Sněžnické rozhledny vyřezané z kmene stromu a vystoupávali výše. Já se spokojil opět s pěší jízdou. Zanedlouho jsme se nacházeli mezi skalnatými masívy Jarní a Májové skály

a za zatáčkou se vyloupla Drážďanská vyhlídka s ohromujícím výhledem do Saska s pod námi zalesněnou částí Čech oblasti Labské pískovce.

Po stolové hoře jsme dojeli k chatě s restaurací, kde končil po dvou hodinách rezervovaný německý fest a my měli možnost nakoupit si nápoje na zažehnání žízně.

Nepřívětivá obsluha po prodeji koláče s nápoji nechtěla o natočení vody do láhve vůbec slyšet. Užívali jsme si výhledy i na českou stranu vidouce Říp , Milešovku, České středohoří, Děčín atd.

Šárka chtěla především zhlédnout rozhlednu, proto po mém průzkumu jak je to s otevírací dobou (zavírala za 20min), jsme si nechali nákup na očích hostinského a spěchali do věže. Po zaplacení vstupenek jsme dostali klíč s upozorněním pouze našeho vstupu. Výšlapem jsme se docela zapotili, odměnou nám byl kruhový rozhled z kamenné rozhledny na vrchu vysokém cca 720 m n m. Lákala nás cesta na kole západním směrem, ač nás kamenný terén i turisté odrazovali, matně jsem si pamatoval rozcestí u Drážďanské vyhlídky, což potvrdila i Šárka. Věděla, že se dá stolová hora obejít.

Řídce zalesněná hora se vyznačovala skalnatými výčnělky na okružní pěšině s nichž jsme si užívali spektakulárních výhledů s různě vytvarovanými oblaky lemující obzor zapadajícím sluncem, byť do západu zbývali asi ještě dvě hodinky.

Kéž by se tu dalo přespat! Teplota vzduchu i rovinné podloží naprosto vyhovovalo, ovšem hora se byla součástí CHKO.

Se Šárkou jsme rychle na mapě hledali místo k přenocování. Našlo se za obcí Tisá. Než jsme se k němu dopravili, sjeli jsme velkou rychlostí ze Sněžníku, do zákazu opravované silnice na Tisou kolem Tiských stěn. V obci jsme spláchli žízeň z vedra, které mělo i nyní velké grády. Odbočili jsme z hlavní a obcí podél lesa jsme stáli na místě k noclehu. Po důkladné prohlídce obou žen se rozhodlo posunout se o 200 m dále.

A tam v zátočině smíšeného lesa se pro nás otevřel prostor pro jeden stan s jednou moskytiérou. Tušil jsem, že tento velmi horký letní den bude k přespání pod širákem zřejmě posledním.

Se západem jsme ulehli k vyprávění s příběhem na dobou noc. V noci opravdu hvězdy zářily a jakoby se s námi loučily, postupně se schovávaly za neviditelná mračna oznamující příchod změny počasí.

Ráno jsme se po snídani rozjeli přes pole směr Petrovice.

Děvčata s dobrou náladou šlapala k hraniční obci za kostelem s prosklenou střechou. Jakmile jsme zavítali do vsi pochopil jsem, že rekonstruovaný kostel pro obec není to hlavní lukrativní místo.

Na obou stranách hlavní komunikace stály neonové salóny krásy, masáží a kdo ví čeho. Samozřejmě krásný nápad v kostele jsme nemohli přímo zažít, neboť i přes telefon nebylo nikoho, aby nám zamčenou bránu otevřel. Litoměřická diecéze mlčela, osobní číslo na kontaktní osobu nekonečně vyzváněl. Obrátili jsme oře a odcválali do vnitrozemí. Zvláštností dne bylo, že se šlapalo po silnici nad tunelem dálnice D8 k nejvyššímu bodu s nedalekým vrchem Výhledy a pak se již klesalo několik km fofrem dolů.

Po modré s cyklostezkou se podjel most D8 kolem bývalé hráze k Malému Chvojnu. Zde se cesta zvolna zvedala, za účasti slunce jsme pokračovali do Lučního Chvojna.

Ve vsi jsem poprosil o přestávku k posilnění svačinou. Prohlédly se mapy s volbou přívozu přes Labe v Povrlech, abychom po druhém břehu mohli uzavřít naši výpravu  na nádraží  Děčín východ. Opět jsme klesali přes Slavošov, Mrklov, kolem Malé přehrady, pod níž se nacházelo roztomilé prázdné koupaliště zavřené, protože skončily prázdniny. To dá rozum, ne? A tak jsme šťastně přes Povrly dorazili k břehu Labe k přívozu. Na ceduli na druhé straně  hlásali  MIMO PROVOZ.

Co teď? Kousek od břehu stála restaurace, čas na oběd také byl, nu aspoň se dohodneme jak dál. Nastaly dvě varianty. Buď pojedeme po hlavní až Děčína asi 20km nebo nasedneme do vlaku. Jedna hodina, slunce pálilo, únava se ozývala musel jsem se rozhodnout. Samozřejmě by mne ženské nechaly, ať si jedu na kole sám, čímž mne nasměrovaly k jejich úvaze pohodlnějšího odjezdu. Po obědě se určila cesta k zastávce jejíž trasa nebyla z nejjednodušších. Jakoby si s námi české dráhy při rekonstrukcí zastávek a nádraží dělaly legraci opět se zde nacházel krátký výtah. Situace se vyřešila odepnutím batožin, kolem vzhůru a nástupem na peron. Tady jsem se podivoval nad úvahou Marušky, která by kola vedla přes zákaz přes koleje. Nasedli jsme do klimatizovaného vagonu do Děčína za jízdné za ceny DÚ nakoupené přes Idos, abychom s krkolomným výstupem přemístili do Trilexu s odjezdem za 7 min. Závěr cyklodne odstrašující, ale pro příště poučný. Víkend se celkově vydařil, ač se dá mnohé doladit (výstup s koly v Děčíně východ), určitě se na fascinující Sněžník Děčínský opět navrátíme, třeba na podzim…