Odhalení hrobu Gustava Maiwalda
Po velmi teplé téměř jarní únorové sobotě nám bylo na neděli řečeno, ať si vezmeme do Ferdinandova sáňky. Chápal jsem to jako vtip, kdy si chce z nás vystřelit náš zdejší kamarád. Je pravdou, že si tento víkend u nás rezervoval před měsícem a nemohl tušit, že 2.2. 2020 nebude sníh. Sáňky jsem nevzal, dcera plesala na plese a nezbývalo než se domluvit s kamarádkou a jejím psem na zdvořilostní návštěvu k našim přátelům . Vzkaz ,,Sejdeme se na hřbitově,, mne zaskočil, neboť jsem ani neměl povědomí, kde se nachází. Po zevrubném zkoumání mapy, se místo objevilo u centrální křižovatky vsi Ferdinandov .
Sešli jsme se i s několika pozvanými v 9.30 u branky hřbitova. Načež nám byly představeny hroby s náhrobky, o něž se místní starají. Zvláštní osobní péče se věnovala několika vybraným předválečným hrobům. Zastavili jsme se před zakrytým náhrobkem. Úderem 37 minuty po deváté hodině dopolední, byla ferdinandským kamarádem odhalena náhrobní deska Gustava Maiwalda,
muže jenž zahynul při svážení dřeva v zatáčce u Galerie v neděli 2.2.1930. Přednášející spolu se skupinou hledajících nalezl podrobné záznamy jeho života. Přečetl nám příběh za chladného větrného počasí před zraky asi desítky známých. Po pietním aktu zapálených svíček jsme se rozhodli tragickou zatáčku navštívit osobně. Někteří jeli domů na svíčkovou, další se nechtěli trmácet do hor, zbytek se vydal směrem Štolpišská cesta.
Díky oblevě se potok Černý Štolpich ukázal v plné síle jako na jaře. Kaskády balvanů tvořily zajímavé překážky vodnímu živlu, jenž se dral nezadržitelně vpřed.
V místě Maiwaldovy nehody, na strom, umístil patriot lucernu se zapáleným plamínkem. Při zpáteční cestě si skupinka otužilců, mezi nimiž jsem byl i já, vybrala tůňku k osvěžení.
Studená bystřina se překvapivě dala vydržet a při úprku k Sisi všichni tři uschli.
Zastavili jsme se na návštěvu u Ferdinandských na bramboráky a kaši s párky. Probrali jsme co nás v tomto roce čeká a spokojeně odjeli vlakem domů.
