Pánská jízda na Strážov

Červnový víkend se po dlouhé době zdál konečně nedeštivý, nechladný a příjemně slunečný. Naše ženské kolegyně si však v sobotu domluvily vlastní aktivity, proto nezbývalo než vytvořit poprvé panskou cyklojízdu ve třech. Vladimír se omluvil z pracovních povinností, takže jsme s Jardou vyjeli sami. Naplánována byla návštěva oblíbeného Strážova z Kokořínského kraje.  Vlak nás zavezl do Blíževedel,

z nichž vedla trasa za slunného počasí  do obce Skalky. Dokonalá pohoda potvrzovala náš správný koncept pánské jízdy bez rušivých elementů. Ve Skalce v restauraci U Gregorů jsme zasedli na terasu ke stolu k doplnění pitného režimu. Jarda chvályhodně neabsolvoval alkoholovou pivní sérii, nýbrž nealko pomelo grep a já si objednal točenou kofolu s palačinkou.

Sice čas oběda, ovšem tak velký hlad se nehlásil. Jízda za počínajícího vedra procházela po modré lesem, který hezky voněl po borovicové pryskyřici. Sedli jsme si na kamennou vyhlídku a s pohledem na Vlhošť debatovali nad houfem návštěvníků na kamenité cestě na Husu.

Poslali jsme pozdrav od pomníku Járy Cimrmana a sjeli po žluté na pole na travnatou Starou husí cestu. Hrbolatá pěší stezka nás provázela mladou alejí různých ovocných stromů s vlastním dárcem. Z Dřevčic do Dubé to uteklo coby dup, načež zastávka na zmrzku příjemně osvěžila.  Zastavili jsme na odpočinek u Černého rybníka v Nedamově, kde jsme doplnili tekutiny. Následný kopec na Korce nám dal zabrat, ale vyšlapali jsme ho na kole až z nás teklo. Po kratším oddechu na rovince opět stoupání na Tachovský kopec. Naopak v Doksech jsme se ocitli za pár minut díky prudkému sjezdu(až 51km/h). Jarda projevil přání podívat se k Máchovu rybníku, což jsme složitým průjezdem lesem uskutečnili. Najít volný flek nebylo jednoduché. Rybáři rybařili na volnějším místě a plavci obsadili zbytek.

Nakonec jsme si s dovolením rozložili plachtu u odcházející dvojice rybářů. Já se rozhodl osvěžit, byť voda se nezdála příliš čistá.

Po odpočinku jsme se vydali na poslední kilometry do Strážova. V bývalé obci jsme se míjeli s kolaři, kteří odpočívali pod přístřeškem. Se smutkem se zjistilo, že naše poslední klubové vlajky na oplocení stromečku byly strženy.

Slunce se chýlilo k obzoru, což znamenalo najít si nocleh na oblíbeném místě. Jarda si postavil vlastní stan, z něhož měl ohromnou radost, já si připravil moskytiéru.

Malý zelený stan s moskytiérou a pláštěm pro jednoho cestovatele připomínal obrácenou rakev, ale uvnitř si člověk připadal pohodlně. Ještě nějakou dobu trval soumrak, který jsme využili k jídlu a vyprávění. Napsala nám Maruška o jejím záměru přijet v neděli, což jsme s radostí uvítali. Přidali se Vláďa i Lenka. K setkání se domluvila hospoda U lesa v Hradčanech.
Po setmění se objevili komáři, na něž jsme vyzráli moskytiérou, ovšem ne na muchničky. Ty mne otravovaly nejvíce. Do půlnoci jsem odháněl dotěrnou havěť než si dala říct a díky vlhku vše ustalo. V noci šajnil na světlé obloze Měsíc, v dáli štěkali srnci a mne byla překvapivě zima v letním spacáku. Nedokázal jsem si představit, že při denní teplotě kolem 27 st. bude noční max 9 st. Nelenil jsem a oblékl si další šatstvo s pokusem usnout.

Nejlepší snění je ráno. Proběhne několik snů, nikdo nás nebudí, nikdo nic nevaří a my si užíváme klidu ve spacáku do půl deváté.

Já si zaznamenal do aplikace dva blízké kopce při procházce na WC,  posléze jsme po snídani pověsili novou vlajku a po desáté, hurá za partou.

Turistická ke konci písčitá cesta nebyla pro kolo ideální. Slunce dávalo o sobě vědět, proto volba jet v chládku lesem se jevila výhrou. V Hradčanech jsme se  setkali s půlkou party při odpočinku. Hospodu U lesa dnes zavřeli, ale našli jsme náhradu aspoň na žízeň v podobě občerstvení na Návsi. Zrovinka otevírala. Lenka chtěla pomoci s otevřením slunečníků nad stoly, ale rozevřít velký slunečník, kde překáží nástavce na lucerny není jen tak. Navíc, když se povede plachtu jemně natrhnout. Jak jsme zjistili, díra však nebyla jediná.

Výprava směřovala podél letiště na Ploužnici, Hvězdov

až do Mimoně na oběd do restaurace Dřevěnka. Proběhl známý kolorit ohledně zabezpečení elektrokol a další plán zněl směr průrva Ploučnice. Jenže putovali jsme zámeckou zahradou končící u Zmrlinárny, takže opět zastávka na oblíbený výběr pochutiny. Následovala trasa na Srní Potok, kde nám Jarda s Maruškou ukázali loňské přespání u soukromého rybníka v lese.

 

Pozoruhodný skrytý prostor pro příležitostné koupání s kempováním poblíž řeky skýtal nové možnosti někdy v budoucnosti. Konečně jsme došlapali k průrvě celí zpocení, těšíce se na koupání.

Kameny na břehu Ploučnice nám nezabránili vykoupat se v překvapivě teplé říčce.

Lenka se jen tak brouzdala, Vláďa a já jsme plavali k průrvě s pokusem najít do ní vstup. Marušce nebylo dobře z dusna a než, aby se osvěžila, raději si přála jet dál. Jízda po silnici vedla na Dubnici,

Janovice, do Lvové na zmrzlinu. Tam jsme se rozhodli nepokračovat dál. Jediný Vláďa toho neměl dost proto se, po velmi výborné zmrzlině, vydal sám po cyklostezce do Liberce.

 

Na západě se notně zatahovala obloha s přídavkem bouřkové fronty.  Zbytek party se přesunul na spoj na zastávku. Přemýšlel jsem odkud koupit přes mobil jízdenku. Zvolil jsem Jablonné, co kdybychom se do vagonu nevešli. Po mírném zpoždění Trilex přijel a měl plno, respektive vešli se pouze dvě kola. Jarda s Maruškou nastoupili, načež mne s Lenkou nezbylo než zajet do 2 km  vzdáleného Jablonného. Arriva rychlík s vysokými schody se dostavila včas,  lístek jsme si vůbec nemuseli kupovat. Nikdo z kontroly se nedostavil, takže kola jela zadara. Jen toho místa pro ně bylo nepočítaně, ač podél okna seděli cestující. Takovýto vagon, kdyby jezdil na trase Liberec Pardubice…..
P.S. Vladimír dojel ve stejný čas jako my jenom s tím rozdílem, že jeho bolel pomačkaný zadek a nohy. Celkově jsem já s Jardou za víkend najeli něco přes 80 km.