Plutí divočinou aneb dobrodružství na Ploučnici

To jednou Ferďákovec Jirka dostal nápad, splout si v létě řeku Ploučnici. My ostřílení vodáci já, Šárka a Any (Anežka) jsme se ihned nadchli pro tuto myšlenku, sledujíc vlastní cíl prozkoumání toku od Borečku dále, neboť naše první plavba před lety vedla jen do tábořiště. Nyní nadešla možnost poodhalit divočinu řeky více na západ k Brenné.

V pátek si většina dospělých vzala půl dne dovolenou, prázdninové děti už ani nevěděli,  mají li si užívat volna či se mají těšit v září do školy, protože se  koronavirus  v Čechách stále nevzdává. Dopoledne si část skupiny vyzkoušela vodní lyžování ve Stráži pod Ralskem za slunečného velmi teplého počasí, aby po té trpěla celou plavbu namoženými svaly zádovými. Zbytek pracujících přijel busem na nádraží. Auto se zanechalo ve Stráži před půjčovnou.

Tak tedy šest vodáků se vydalo na řeku Ploučnici. Start u strouhy před vjezdem do města se konal v 16 hodin. Tři lodě tvořící dvojice červená kanoe já, Any, žlutá kánoe Iveta, Šárka, žlutá kánoe Jirka, Klárka. Krom nás zde vyplouvaly i další skupinky vodáků. Pohled na brouzdaliště nevěštil nic dobrého.

Voda po kotníky, pomalý průtok říčky zanechával v podvědomí pochybnosti, jak se dostaneme po vodě někam za Mimoň. Každý měl navíc v lodi dva barely s věcmi – spacáky, vařič, oblečení, jídlo. Samozřejmě Šárka chtěla mít svou nezabalitelnou krosnu na očích, proto sud ignorovala. Plavba se nevyvíjela dobře pro všechny. Naše červená kánoe se jakž takž se vším vyrovnala s opravdovou lehkostí, ovšem ostatní žluťáci?

Kapitán Jiří táhl umělým korytem ve vleku kánoi s Klárkou minimálně s despektem k očekávání, které měl. Děvčata sem tam musela také tlačit nebo dřít zoufale loď o dno. Dlouhá a nekonečná strouha, kde západní slunce oslňovalo v řece naše oči, skončila před skalnatou průrvou. Náčelník Jiří dal rozkaz vystoupit a plavit se, vlastně brouzdat se, k pískovcovému tunelu.

Info z netu wiki :  Říčka, která přitéká od Stráže mezi loukami, zde vtéká do soutěsky mezi strmými pískovcovými stěnami. Asi po 50 metrech se stáčí vpravo a vtéká do prvního tunelu, dlouhého asi 13 metrů. Poté se asi na 10 metrů vynoří na povrch v rokli a pokračuje druhou, 41 metrů dlouhou chodbou. Tunely byly zhotoveny ručně krumpáčem a mají výšku i šířku 3,5–4 m. Ve stěnách jsou patrné otvory sloužící k zapuštění pěti dřevěných jezů a uzávěr. Na konci padá voda asi metrovým stupněm do tůně pod skalní stěnou.
Když jsme se poučili a dostatečně pokochali, odvážně jsme vyrazili vstříc tunelu. Bohužel, mladé holky si domluvili spolujízdu a já tak zůstal sám bez zážitku splutí. Jirka mi totiž nedovolil nastoupit do své kánoe.

Možná z obavy z převrhnutí. Na druhou stranu, málo vody způsobilo uvíznutí obou dospěláckých plavidel na hraně splavu před tůní a díky mému přičinění, nemuseli vystrkovat suchou nohu. Naopak já si musel zaplavat s mobilem v puse na písčiny. První zastávka k osvěžení nápojem se nabídla na dohled průrvy.

Koupilo se i něco k snědku a dohodlo se, kdo s kým pojede. Děti společně a já s Jirkou jako háček. K dětem do kánoe jsme vložili těžký sud s jídlem, aby ostatní neměli velký ponor. Nyní řeka tvořila místy mírné náznaky peřejí, byť se sem tam muselo také posunovat.

Proplouvali jsme obcí Noviny, když se naše kánoe zastavila ve stínu pod mostem, čekajíc na ženy i děti, kteří se dlouho neobjevovali. Po 10 minutách slyšíme hudbu z mobilu a pomalu plovoucí sehranou dívčí dvojici na lodi.
Nastal čas najít přespání. Vysoké břehy s keři a vysokou trávou nedávali šanci určit pěkné místo k vylodění, na levém břehu jsme obdivovali vrch Ralsko, které jsme postupně obeplouvali. Komáři s hovady si pochutnávali na našich zpocených tělech, když se naskytla možnost napravo k prozkoumání terénu. Louka sice hezká, ale rušila ji blízká frekventovaná silnice. Po sto metrech nalevo se našlo vcelku ucházející místo k vylodění a krásné k noclehu na louce u lesa.

Vynesly se barely na břeh po nich tři lodě a šli jsme nalézt příhodný prostor pro stan a dvě moskytiéry. Stavení se postavila rychle bez zbytečných projevů k tomu obvykle doprovázejících a ženy připravovaly večeři na vařiči. Teplá zeleninová polévka s fazolemi od Ivety chutnala výborně. Dalším jídlem pečivo, sýr, salámy, čínská polévka.

Havěť pořád obtěžovala, na štěstí pod sítí byl klid. Na chvilku. Any zjistila, že máme ve vrchní části plno okřídlených mravenců. Zevnitř! Ta toho nadělá! Řekl jsem si a pokropil je repelentem. Po večeři ani stopa po otravných hmyzácích.

Pod dvěma sítěmi usínali Šárka s Klárkou a já s Any. Hleděli jsme na zčásti větvemi zakrytou noční oblohu v očekávání padajících hvězd Perseid. Opravdu jsme jich pár spatřili, ale na loňskou smršť to zdaleka nemělo.  Vzdálená hlučná silnice se zlehka uklidňovala, někde štěkla myslivecká puška, pes i srnec a parta vodáků se ponořila do svých snů na vodě.

Sobotní ranní slunce mne z chladného rána probudilo nejdříve, mrknul jsem na spáče a pokusil se pokračovat v odpočinku.

V sedm se již vařila káva a připravovala snídaně. Slunce nás svými horkými paprsky vyhnalo zpět do řeky

za novým dobrodružstvím směr Mimoň. Já s Any jsme se namazali opalovacím krémem proti spálení, protože máme nemilé zkušenosti se spálením pokožky. Posádky se vrátily do původních sestav. Pluli jsme krásným korytem s modrými vážkomotýli poletujícími nad rostlinami obou břehů. Spluli jsme pár jezíků v pořádku, žádná senzace se nekonala.

Hrad Ralsko se s námi loučil a holky napadlo opět se vyměnit. Nyní jsem zůstal u kormidla já a Jirka nastoupil vpředu.

Proplouvali jsme Mimoní překvapivě lehce, vyhlížejíc vodácké občerstvení Dřevěnka. V 10.30 jsme zakotvili u břehu za mostem mezi prvními a čekali na zbytek.

Klouzavé bláto dalo zabrat při vytahování lodí a k tomu Šárka sebou sekla, div, že si nevyrazila dech. Nicméně zablácené plavky si musela umýt, jak by to vypadalo ve společnosti, že? Kiosek nabízel hotovky, oblíbenou kofolu, pivo.

Any s Klárkou se řádně nacpaly, též i já, a po dvanácté jsme čeřili vodu k meandrům Ploučnice. Nejdříve voda nesla naše spojené kánoe při čekání na děvčata stínem stromoví, jejichž koruny tvořily tichou atmosféru nad vlídně tekoucí zarostlou Ploučnicí.

Úsek jsme kdysi splouvali, proto jsem věděl co nás později čeká. Zužující se koryto řeky s křovisky, pod něž nás bude chtít proud vody dostat. Já s Jirkou jsme vedli konvoj lodí s čekacími zastávkami.

Někde uprostřed cesty jsme odtrženi ode všech objevili malou odbočku Ploučnice. Osamoceni jsme vpluli do silného houští a následovali proud vody. Vzal jsme si do ruky GPS, abych kapitána upozornil na slabé rameno říčky mířící někam do lesa. Možná bychom si mačetami proklestili trasu dále, ovšem momentálně jsme je po ruce neměli. Ač jsme slyšeli holky doslova za rohem, na náš nešťastný křik nereagovali. Navrhl jsem, vrátit se na původní kanál.

Prudké  zatáčky se namáhavě vytáčely, plovoucí kmeny ležící napříč těžce přejížděli, některé bylo zapotřebí podlézt,

zkrátka užili jsme si průjezdů z křovin lemujících dravou říčku jako v pravěku. Zatím jsme žádné vodáky

nepotkávali asi usoudili, že vyplují až nebude takové vedro.  Najednou se před námi zjevil starý železniční most zaniklá železniční vlečka Mimoň letiště Hradčany. Torzo mostu bez kolejí připomínalo staré časy vojenského pásma. Jak jsme se tak prodírali křovisky, vynořili se před námi chlapi v zelených trikách plovoucí na nafouknutých duších s barely v závěsu. Nechali se unášet proudem a udělali nám prostor k předjetí, aby nás nezdržovali. Ještě jsme se párkrát potkali, neboť naše posádky se rozhodli odpočinout si po obědě v borovém lesíku nedaleko fotovoltaické elektrárny.

Rozpálený písek jak na Sahaře tvořil část výstupu do svahu. V lesíku pod borovicemi se zakrouceným korunami se náramně relaxovalo na rozložené plachtě se sluncem nad hlavou a šiškami pod sebou.

Náhle se pod námi ozývaly hlasy vodáků proplouvajících za dobrodružstvím na řece Amazonce. Po hodince jsme nasedli s touhou doplout za třicet minut do tábořiště Boreček.

Do cesty se nám pravidelně stavěly pokroucené či padlé kmeny stromů, které se propluly nebo se loď přes ně přetáhla. Havěť neuvěřitelně štípala, omámená hovada sála, kde se dalo.

Došlo k nepříjemné historce, kdy kapitán Jirka mne nutil ohnout se pod jedním stromem nalehnutím zády na kánoi,

jenže mne se kvůli košíku vpředu nikam nevešly nohy, proto jsem se vyhýbal do strany a tím jsem měnil rovnováhu plavidla, načež tuto mou neschopnost kamarád těžce nesl. Bál se, abychom se nevymáchali.

Před tábořištěm jsme v roští předjeli flegmatické gumáče a poslední podjezd pod stromem jsme absolvovali v pohodě, čekajíce jak se předvedou naše dvě posádky. S problémy, ale povedlo se.

Na tábořišti kolem 16.30 se doplnili síly jídlem ze zásob.

Nápoje v kiosku spíše utlumily vědomí, leč po krátké relaxaci na lavičkách se rozhodlo pokračovat alespoň tři kilometry, abychom nebyli na ráně před ochranáři.

Řeka stále meandrovala, naše porce sil se zmenšovaly. Cestou jsme zahlédli tábor s teeppee se zvědavými lidmi, kteří nás sledovali s otevřenou pusou. Cca po 3 km se  nakonec po zevrubné prohlídce různých míst zakotvilo na stromy zastíněném břehu.

K vodě vedly dvoje pěšinky stop zvěře, jenže nebylo co řešit, blížil se večer – konec dne.  Stan a dvě moskytiéry opět vyrostly, tentokrát v lese u břehu ve vysoké trávě.

Hmyz dorážel více a více, proto jsem se jako jediný skryl pod síť. Na svědivé štípance mi Iveta poskytla zázračnou nepálivou vodičku zklidňující pokožku. Uvařila se polévka nebo se dojídaly zbytky ze včerejška. Slunce zapadlo za obzor, teplý večer se neproměnil

v chladnější noc a já se pod letním spacákem postupně svlékal. Když už obyvatelé stanu usnuli, vyprávěl jsem na požádání příběh pro usnutí. Hvězdy skrze koruny listnáčů těžce odkrývaly své světlo, naopak nastala černá noc, kde i na záchod se člověk musel přemlouvat, má li to cenu vylézt ven ze své jistoty a nezabloudit. Usínali jsme s pohybem pádel prolnutých do snů. Někde v dálce hráli večerku s Křemílkem a Vochomůrkou, pak se přidala diskotéka. Samozřejmě, že se po čase ozývala naprdlá zvířata, co tu měla chodníček k vodě. Pověšená zpocená trika i plavky dala najevo naší přítomnost. A nejen to, pro jistotu, jsme každý označkoval stromy ze všech směrů.

Ranní mlhavý opar se tiše vznášel nad lužní krajinou zahalenou do bílých závojů. Slunce vycházelo za zvuků motorového letadla kdesi v dáli a příroda společně s námi se líně probouzela.

Hádku o rozdělování množství makových buchtiček na osobu, raději přelétnu nadhledem a přejdu k nalodění v neměnných sestavách.

Citelné vedro nás vehnalo na vodní tok, jenž meandroval už s větším ponorem. Po dvě stě  metrech jsme spatřili nádherné pískovcové skály s pláckem na táboření, nu což, někdy příště. Jirka kormidloval vcelku fajn dokonce jsme předstihli i závod kánoí mladých skautů.

Ty tu měli tábor povolený od ochranářů a Vojenských lesů. Dopluli jsme na stanoviště, kde se vybalilo jídlo ke svačině. Přece jen se s tím nechceme tahat až do Brenné.

Ve stínu lesa na lavičce se podávala káva,  já si několikrát bolestivě šlápnul při obsluze proviantu na skrytý malý výčnělek pařezu.  Any si pochutnávala na čínské polévce, na kterou dostala chuť. Pohoda se dala krájet.
Vedle nás konečně proplouvali i jiní vodáci než my přeživší v lese. Ani jsme si nevšimli mrtvého divočáka zapáchajícího u břehu řeky, když jsme znovu vyplouvali.  Sestavy posádek se změnili na rodinné z důvodu únavy mladých slečen. V zákrutu jednoho místa jsme se vrhnuli do řeky ke schlazení těl. Jirka i Any hlídali lodě.

To se potom svěže pádlovalo!  Než se objevily křoviny s potopenými kmeny. Hrdě jsme odolávali frustraci z opakovaného vystupování z plavidel.

Odměnou nám byly tajemné průplavy např. kolem labutí, nebo malebnými zarostlými zátočinami, které se vidí jenom zde na Ploučnici. Nějak jsme přehlédli rozdvojení dravé řeky na dvě části. Poslední zastávka na odpočinek před doplutím do cíle se nacházela na pravém břehu s kmeny stromů nad vodou, po nichž jsme se vyšplhali na lesní palouček. Šárka opět musela sólo po svým, blátem. Nakonec byla ráda za vytažení na břeh. I se žabkami. Naposledy se natáhla plachta na svačinu,

dojedly se poslední potraviny a leháro na půl hodinky. Jen ta Šárka neustále přešlapovala a ne se natáhnout – odpočinout. Jo, holt workholik, Krásný odpočinek se šiškami v zádech, nám narušovali projíždějící vodáci narážející na naše přivázané kánoe.

Zakončení v Brenné jsme chtěli bravurně sjetím jezu, ovšem sil na vytažení kánoe nazpět moc nezbývalo,

proto jsme se spokojili s dobrým pocitem dojezdu ve zdraví při dlouhé trase 33 km za cca tři dny. Ze začátku nepříjemná plavba se nakonec proměnila v nezapomenutelný zážitek. Mladá děvčata si zaslouží pochvalu za fyzický výkon bez remcání, starší děvčata za pohodovou atmosféru nejen při plutí, no a náčelník za dobře připravenou trasu, na které jsme se neutopili a neztratili…

Z pohledu jednoho z ,,dětí“

,,Tak tohle bude ještě sranda.“ Řekla jsem si pro sebe, když jsme na začátku naší výprav kanoi obtěžkanou barely a našemi prdelkami spustili do vody, která byla hluboká po kotníky. A to jsem ještě mírná. Po nedobrovolném detailním průzkumu dna, který trval přibližně dvě hodiny, jsem zjistila, že prostě můj táta je frajer. Normálně by měl dostat metál. Takhle dobře řídit kanoi jsem neviděla u nikoho jiného než u něj. Možná to je tím, že mě nechával mít pádlo na jakékoliv straně chci, možná proto, že jsem prostě výborná navigátorka, a možná také proto, že za jeho jízdy jsem skoro nic nedělala. V tichu kde bylo slyšet jen dření lodí, naštvané brmlání a naše připomínky na to, jak jsme tohle věděli a upozorňovali na to (byly ignorovány podotýkám). Se jelo vcelku dobře. Několik tmavě modrých a tyrkysových vážek nás neodbytně doprovázelo a zkrášlovalo nám cestu zalitou sluncem, zelení, modrým nebem….a šutry. Konečně jsme dorazili k průrvě, všichni se šli vyfotit ke skále. Jako kdyby to bylo něco mimořádného.

Úplně vidím ty závistivé obličeje ostatních říkajíc ,,Vau, oni byli v jeskyni nebo kde? Snad je medvěd nesežral.“ No všichni se šli vyfotit. Až na mě. Jako já chtěla, nekecám! Jenže, já než tam došla, tak bylo po vyfocení a šlo se ještě hlouběji do průrvy. Naštěstí mě pár metrů ušetřila Klárys, která na mě spiklenecky mrkla a ,,jdem to projet samy?“ A teď dámy a pánové, ruku na srdce, KDO BY TO ODMÍTL? No samozřejmě, že já ne. Tak jsem se ztrhaně a bez fotky vrátila zase zpět k lodi a už to jelo… Všechno bylo fajn, dokud nepřišel konec průrvy. Byl tam nádherný jezík. Fakt ukázkový. A ještě nám všichni radili na jakou stranu máme jet. Fakt zlatí lidi, co záleží na tom, že kanoe jela úplně jinam a že jsme se zasekli na tom jezu přesně v půlce, co na tom, že jsme se tam dobrých pět minut zkoušeli odstrčit, až musela má drahá polovička vylézt a rozšoupnout nás, ti lidi byli zlatííí.  A bufet měl fajn jídlo, to je taky bonus. No a pak přišla zkouška naší inteligence. Musím říct, že se Klárys vypracovala z háčka na pozici kormidelníka za dva dny!! Tleskám, já budu do smrti radit kde jsou kameny, protože tam jsem prostě úžasná, že ano? No při jejích zkušebních jízdách jsem si sice připadala jak otloukánek, jelikož naše taktika -odrazit se všude, kde špičkou lodi narazíš- se dostala do vedoucí pozice až jsme pádla potřebovali jen na odpichování ne na pádlování. Navrhuju to přejmenovat na odpichovátko, nebo píchátko či pichadlo. Ale přes veškeré nástrahy, klády, kameny, které záludně vyšli na povrch jen, když už nebylo jak odbočit (my bychom stejně neodbočily) jsme to daly (spíše ona) a doodpíchaly jsme se k dospělým. Sice jsme s nimi moc dlouho zas nevydržely, ale ztratit se tam nedalo tak klid. Další zastávkou byla Dřevěnka, snad… Tam měli výborné jídlo a ještě výbornější pití *mrk* *mrk* Poté jsme zase putovali dál ve stejném složení. Člověk by si myslel, že když je řeka široká přes tři metry a teče rovně, že se nedá narazit. Joooo, tak to se pletete, když jsme se už asi potřetí ocitli zády ke směru, vzdaly jsme to a začaly se opalovat. Písničky byly už jen takovou třešničkou na dortu. Když se začalo smrákat a my jsme se zas nějak sjeli pohromadě, začalo se hledat místo na mé první společné bivakování s nimi. Jednu padající hvězdu jsem viděla.. Ale i to se počítá ne?
Ráno jsem se probudila…ehm zas za radostného povyku, ne mým přičiněním. Pokračování příště…