Po kopcích Českého středohoří

O jedné slunné chladné listopadové sobotě jsem dal návrh na návštěvu vršků mezi Lovosicemi a Kletečnou. Šárka mne doplnila o zříceniny Oparno a Košťálov blíže Třebenic. Ráno v 7 hodin jsme se vlakem vydali do České Lípy přes Lovosice a busem náhradní dopravy jak jinak v tomto roce do obce Velemín Oparno.

Zřícenina hradu za jehož zdmi se ozývala střelba ze střelnice nevynikala ničím zvláštním. Zatravněné nádvoří se sklepem a poničenými zdmi. Vrátili jsme se zpět na modrou značku na prvovýstup na vrch Lovoš. Šárka nasadila hůlky pro lepší odpich v chůzi. To už se potkávalo více návštěvníků navzájem a čím blíže k rozhledu, tím více turistů. V sedle jsme si odskočili porozhlédnout po Panenských kamenech s výhledem na Litoměřicko.

Na Lovoš vedla pohodlná mírně zvyšující široká cesta pro zásobování což jsme uvítali vzhledem k náročnosti dne.

Na vrcholu nádherné rozhledy, byť se ze západních směrů se blížila oblačná fronta.

Rychlou chůzí pro zahřátí jsme sešli z jednoho kopce a mířili na druhý, na Boreč, známý svým kouřem z vrcholu v zimním období díky protkané soustavě průduchů nasávající studený vzduch v úpatí.

Ocitli jsme se za kopcem v obci Boreč, z níž vedla žlutá značka přes nešikovně uměle vytvořený kamenný kruh.

Stoupalo se mírným krokem k Holému vrchu, jenž mi připomínal kopce v Anglii. Opravdu malý nízký holý kopeček.

Šárka zde chvilku počkala, abych si skočil odlovit sousední Sutomský vrch. Zarostlý vrch ničím výjimečný jsem zvládl za deset minut. Pokračovali jsme lesem po asfaltové silnici k odbočce na hrad Košťálov. Po bahnem kluzké úzké pěšince jsme se vyškrábali na horu Košťál.

Zřicenina stála za to. Tvarem trochu podobná hradu Ralsko i mocným okolním výhledem do všech stran. Procházeli jsme se po hradbách a zírali dolů na Třebenice, Lovosice, Házmburk, Milešovku, Ovčín, Říp.

Oblačnost se rozpustila. Kouřmo vzdálených obzorů zůstalo i při západu slunce. V nohách cca 20km, ale nadšeni z vyžitého dne. Odpočinuli jsme si a připravili se na odchod.

Cestu v lesích přibarvoval mezi stromy západ podzimního slunce. Poslední výstup na kopec s názvem Ovčín. Šárka připustila možnost  návštěvy s celou rodinou v minulosti v těchto končinách. Vyškrábali jsme se za šera na vrchol. Barevný horizont s Košťálovem, na druhé straně svítící Lovosice  společně vyzařovaly podivnou atmosféru večerního místa.

Ovšem povrch ke stanování zde byl nevlídný. To poznala Šárka, když si šla vyfotit malebnou krajinu hradu, zakopla, ulehla na zem a ta ji nechtěla vydat. S vlasatou hlavou v trní od plané růže se nemohla vůbec hnout. Musel jsem ji vysvobodit, jinak by s ní nebyla řeč. A je tu nějaká zodpovědnost, ne?
Na trase z Ovčína nás zaujal mohutný holý strom bez listí. Nazýval se Jeřáb Oskeruše. Ovocný strom dožívající se až 600 let.Plody má malé nahnědlé jedlé po uzrání. Rozloučili jsme se se vzácností následujíc obec Radostice. Tam na mne vyběhl houser, řitíc se na mne, nevím z jakého důvodu se chtěl předvádět a kdybych ho kopnul do hlavy svými těžkými horalskými botami, jistojistě lehne na znak, leč raději jsem takticky ustoupil za Šárku, která svými holemi ukončila útok husáka. Na návsi po tomto incidentu kamarádka složila hole, neboť asfaltová komunikace mířila přímo do Lovosic. Měli jsme ještě 50 minut k dobru, což značilo zastávku v restauraci se slávistickými upomínkami a dvěma LCD televizory. Každý si objednal utopence a při sledování hokeje našich s Finy za stavu 0:3 jsme meditovali nad vděčností za teplo při chladném večeru venku. Vlakem jsme se v pohodě vrátili totožnou trasou zpět domů na devátou hodinu.
Ušli jsme za slunného dne bezmála 25km během 7 hodin povzneseni krásnými zážitky tohoto kopcovitého kraje.