Po letech na Císařově kameni

S velmi hojnou účastí se parta zúčastnila březnového výstupu na Císařův kámen, který jsme naposledy navštívili kdysi v počátku psaní naší kroniky. Nyní vláda nařídila před dalším šířením koronaviru procházky pouze v rámci katastru obce. Ještě, že bydlíme ve městě.. Lidé na vesnici mají výběh rozhodně menší. Chladné počasí s jarní nadějí zlepšení nám při procházce od Tajchu lesem na vysoký kopec 637 m.n.m. nedělalo starosti.

Většina se potila již jen při pohledu na strmý výšlap.

Nová kovová rozhledna na vrcholu udělala některým radost z rozhledu a mrzutost ze silného větru při němž se ani nedalo řádně fotit.

Naopak hodně se ženy zasmály u zobrazení zvěrokruhů uspořádaných do kruhu u místního hřbitova. Zde jsme se na chvilku ocitli v cizím nepovoleném rajónu.

U zavřeného stánku v Milířích jsme zavzpomínali na časy, kdy jsme se tu s dětmi proháněli společně s mičudou. Sestup do reality jsme uskutečnili po lesní stezce mířící k restauraci Mojžíšův pramen.

Výdejní okénko nabídlo teplé nápoje s rychlým občerstvením. Po dovolení nám bylo umožněno okupovat uzavřenou terasu a odpočinout si před dotírajícími jemnými kapkami deště. Část party se rozdělila k odjezdu autem domů, zbytek došel pěšky k někomu domů nebo se prošel krajinou pivovarských rybníků ke svému bydlišti. Tímto výletem se pro nás otevřela nová sezóna cestování. Věřím, že v následujících měsících postupně bez omezení.