
Slunečný výlet po bílých vrcholcích Jizerek
Tentokrát jsem se rozhodl, že se po delší době podívám po ptačích vrcholech hor, protože meteo hlásilo mráz a polojasno, což znamená spektakulární výhledy po okolí. Zkusil jsem Šárčinu metodu hlášení výletu na poslední chvíli a ejhle, tři odvážlivci se přihlásili.
Je možné, že pravidlo, ten kdo bydlí nejblíže na zastávku pozdě přijde? Bohužel je a Šárka to ví na vlastní kůži, neboť autobus jí ujel před nosem. No tedy správně cca 1 minuty dlouhým nosem. Je pravda, že v sobotu časně ráno v 7.41 moc lidí do hor nejezdí, proto řidič projíždí prázdné zastávky a nabere si předčasný náskok. Což sice Šárku neomlouvá, ale potvrzuje její způsob uvažování ,, ještě mám čas ,, Já s Vladimírem čekající u bufetu, jsme se v Bedřichově divili, kdo ji přivezl za námi. její Jirka se přemohl a učinil dobrý skutek. Zanedlouho se k nám dopravila Jana z Jablonce a mohlo se za slunečného počasí vyrazit směr Ptačí kupy.
Procházeli jsme mírně pocukrovanou krajinou při mrazu, ovšem při sluníčku v zádech.
První zastávka k odpočinku nastala u Hřebínku. Zdejší kiosek byl uzavřen, což nám nevadilo, využili jsme vlastní zásoby i teplý čaj. Za deset minut se k občerstvení dopravila obsluha. Při sezení u svačiny na lavičkách nás dostihla zima a nezbývalo než pokračovat ve výstupu k točně pod vrchy.

Po kilometru jsme odbočili na červenou Hřebenovku hledíc na na dřevěné schody lehce pokryté sněhem.
Opatrně jsme zdolali překážky při prudkém výstupu hledajíc stezku k výstupu na jednu z Ptačích kup. Povedlo se. Na kupě se nám otevřel kruhový výhled po Jizerkách se zimní krajinou za svitu slunce.
Nadšeni spektakulárním pohledem na okolí jsme mačkali pomyslné spouště mobilů a fotili a fotili. Doutnající elektrárna Bogatynia tvořila bílé šmouhy na obloze putující k Hejnicím. Východním směrem se tyčila další kupa se vzdáleným Holubníkem. Na jih vykukoval Ještěd se zamlženým Libercem a pod námi se leskla přehrada Bedřichov. Mrazivý vánek byl signálem pro pokračování po Hřebenovce k druhé kupě s dřevěným křížem.
Totéž se vyskytovalo na vrchu Holubník jen s tím rozdílem, že tady to opravdu při výstupu klouzalo.
Vzájemná pomoc vše vyřešila. Z Holubníku se otevřel výhled na severní stranu na Smrk, Paličník či Frýdlantské cimbuří, kam jsme měli namířeno.
V sedle Holubníku jsem lákal na návštěvu Vánoční louky, ale překvapivě se těch 800 metrů nikomu nechtělo jít. Trasa po zelené Kozí stezkou rychle uběhla a my stanuli na rozcestí pod cimbuřím.
Prudký svah stezky po leckde po kamenných schodech s námrazou, nám připomněla mladší časy s našimi malými dětmi před několika lety. Tenkrát fučel prudký vichr nemající slitování s návštěvníky vrcholů. Nyní jsme odhodili batohy u skalnatých vrcholků cimbuří a dychtivě zamířili po stopách ke kříži.
Stále nádherné výhledy do frýdlantské kotliny se nikdy neokoukají. I Jana statečně zvládala vylézt aspoň na obrovský balvan s pohledem na Hejnicko.
Zpáteční cesta po kamenité nepříjemné stezce se protáhla, ale my měli dostatek času i porozhlédnout se po zamrzlé přírodě. Vlak z Bílého Potoka jsme stihli na minuty a s povděkem jsme kvitovali úspěšný slunečný den.

















