Pobyt na Benecku aneb kde je sníh?

Jarní prázdniny libereckého kraje připadly na poslední únorový týden. Naše pětice je využila od soboty do středy, když mladík Štěpán se akce kvůli nemoci nezúčastnil. Vybral jsem pro partu dobře známé Benecko v Krkonoších, o němž jsem se v září domníval, že jistota sněhu v únoru zde bude vždy. V době zrušení Jizerské 50   10.2. se pravděpodobnost sněhové pokrývky na Benecku snižovala. Webové kamery ukazovaly nadějně zasněžené sjezdovky, jež bychom někteří z nás v čase nouze využili.

Po příjezdu k apartmánu v nově postaveném domečku jsme zjistili, že lanovka Kejnos, u níž jsme bydleli je zastavena a lyžování zrušeno.  Krkonošské svahy v nižších polohách silně připomínající místo zimy jaro, byly poseté jarními bledulemi a sněženkami. První nápad porozhlédnout se po Benecku nás zavedl k centru na snowtubing, což znamená jízda na jakési pneumatice umělohmotným korytem. Samozřejmě zábava především určená pro děti byla výzvou pro naše dětské povahy. 10 jízd nám stačilo, abychom se po dvou vzájemně prostřídali.

Šárka navrhla v pozdním odpoledni procházku k Levineckému vodopádu na Pustém potoce. Natálce se návrh nezamlouval, ale mládí je v jejím věku vždy v opozici. Chodili jsme po značené i neznačené cestě, lesem i loukami až jsme se dostali na silnici 300 metrů od cíle.

Zde se Natálka s mamkou rozdělili a pomalu šli okruhem zpět za šera do Benecka. Zbytek pospíchal za vodopádem, který se objevil na kraji lesa. Návrat do ubytování proběhl za jasného svitu měsíce.

V neděli ráno po snídani vlastně kolem půl desáté dopoledne se skupina vydala na pěší výlet po Krkonoších. Vládík se mnou lovil kopce do aplikace Horobraní, ostatní se těšili na sníh, který se nacházel až ve vyšších polohách. Vzali si ježdík a igelitky na svezení po zadnici.

Nejdříve jsme navštívili zamlženou rozhlednu Žalý předně její restauraci,

abychom posléze po pár kilometrech zažili sjezd po igelitkách. Dokonalá masáž srovnala Jarušce sedací nerv, nicméně svah pro běžkaře, holky zvládly s přehledem.

V chatě Rovinka se obědvalo před náročným výstupem na Šeřín. Tady se postupně navyšovaly vrstvy sněhu, což putování v úzké kluzké vyšlapané cestičce výrazně znemožňovalo užít si zážitek zimy.  Sem tam nějaká skalní vyhlídka se zarostlými stromy po okolí.

Po několika kilometrech jsme stanuli na běžecké trase se živými běžkaři. Z Harrachovy skály jsme vyhlíželi na Špindlerův Mlýn, na Horní Mísečky- náš cíl výletu.

Při pohledu na hodinky jsme se zděsili a rychle spěchali na poslední odjezd autobusu z míseček před pátou hodinou (16.45).

V Dolních Štěpanicích jsme vystoupili a téměř za tmy došli po 5 km do chaty.

V pondělí jsme do oblačného počasí přišli s nápadem jízdy na čemkoliv na uzavřené sjezdovce Kejnos, která nám odtávala za chatou. Nelenili jsme, vzali si převážně igelitová závodní zařízení plus jeden ježdík a zkusili na ještě namrzlém sněhu sklouznutí. No, někdo se v rychlojízdě točil kolem své osy, někdo se držel spolujezdce, zkrátka všichni se opětovně vraceli na start úspěšného sjezdu. Největší úspěch slavil vláček, jenž způsobil poslednímu jezdci oboustranné výkyvy z trasy.

Odpoledne se objednala dráha na bowling na němž významně excelovala Šárka. Mne i Jarušce se zcela nedařilo a frustraci jsme si vybili na stolním fotbale a na stolním air hokeji.

Při večerní zpáteční cestě jsme zažili dobrodružství – za tmy sjeli ranní sjezdovku s čelovkami. Den parta zakončila hrami dovezené od Šárky.
O polojasném úterý nám vyšel plán zajet si do Špindlu na lanovku směřující na Medvědín. Natálka moc nadšena nebyla, ovšem spravila si chuť při radách jak si nainstalovat aplikaci Gopass. Jestli jsme chtěli ušetřit 200 Kč, museli jsme použít mobilní aplikaci zvýhodňující jízdu na lanovkách po střední Evropě. Šárku málem museli omývat, neboť byla úplně ztracená v registraci, přihlašování, platbě a tvorbě QR kodu. Jaruška se necítila o nic lépe, byť jí dcerka pomáhala. Vladimír se snažil a dokázal to. Já to zvládnul na poprvé.

Na Medvědíně parta obsadila dřevěná písmenka slova vrchu, na nichž si různě zapózovala. Krásné výhledy s dalekou Sněžkou staly se nám největší odměnou dne.

Pak se hledala cesta mezi sjezdovkami po červené až zpět dolů do Špindlu k autu na parkoviště.

Ve Vrchlabí jsme obědvali na náměstí v restauraci Bota Cafe a abychom sobě i Natálce udělali radost stavili jsme se v aquaparku-bazénu.

Menší bazének s dvěma tobogány, vířivkami. párou i venkovním vodním odpočívadlem nás plně uspokojil. Doma na chatě jsme si dali partičku karet, abychom se rozloučili s podivnými jarními prázdninami bez sněhu, tímto bohužel nastávajícím trendem.

Zakalená středa s hustou mlhou nás jen utvrdila ve správném rozhodnutí k odjezdu domů, byť jsme dopoledne cestou navštívili zříceninu hradu ve Štěpanicích.

Pokud se i nadále bude zima takto nešťastně představovat, bude v našem zájmu běžkařském opustit prázdninový termín a zajistit včasný pobyt za okamžitých sněhových podmínek.