Víkend strávený na Jelence aneb jasná zimní noc v Jizerkách

Jaro se nezadržitelně blížilo a my(hlavně náčelník Jirka) měli na polovinu března  přichystaný zimní běžecký pobyt na chatě Jelence. Korigovalo mi to se schůzí Spolku Patron, ovšem zdatný jezdec/běžec  zvládne všechno. Představoval jsem si to následovně. Přijedu vlakem do Jiřetína s běžkami a po schůzi sednu na vlak do Kořenova. Odtud bude přesun do míst Jelenky pohodový. Meteo hlásilo krásné teplé předjarní počasí a já se těšil na dokonalý víkend. Opět jsem se přesvědčil, že očekávat předem je záludné. Ve čtvrtek při tréninku na cvičení jsem si vytvořil výron v kotníku. V hlavě se mi mihlo, je po víkendu. Dokulhal jsem s doprovázející dcerou domů a ledoval a mazal bylinnými mastmi. V pátek jsme se snažil v zaměstnání mít nohu nahoře a přemýšlel jak dál. Normálně chodit nešlo. Obvolal jsem všechny a rozhodl se léčit o víkendu doma. Zoufalství mne doprovázelo i v noci.
Ráno slunko vysvitlo s lákajícími paprsky ven. Zkusil jsem a šlo to. Částečně. Přemýšlel jsem co dál. Zatížit kotník oběma akcemi bylo vyloučeno. Buď pojedu jen do Jiřetína nebo jen na Jelenku. Po dlouhé úvaze vyhrála druhá varianta, protože jsem si nohu mohl kdykoliv ochladit a místo chůze jsem se klouzal. Jenže dohadování odjezdu mezi Vláďou a Šárkou dopadlo mizerně. Šárka nedočetla chat do konce a Vládík se zase přeslechl v čase odjezdu. Takže, když jsem v obchodě klidně nakupoval jídlo na chatu, psala již kamarádka z peronu, kde jsme. Samozřejmě nepočkala na nás a my jeli za ní až za hodinu.

Na Smědavě jsme do toho šlápli a za dva kilometry partu nadšenců dohnali u rozcestí Zeleného kamene.

Celkem nás čítalo jedenáct osob, což bylo akorát na Jelenku. Jiřka s dcerou Dinou a psem, Tomáš, Katka, dcera Markéta, Jirka, Iveta, Klárka, Šárka, Vláďa, já. Na další křižovatce jsem navrhoval pohodlnější delší trasu po silnici. Všichni poslechli Jiřího a vydali se po červené na dřevěný chodník.

Po deseti minutách čekání u chaty mne napadlo zchladit si zraněný kotník ve sněhu. Bezva chladil. Po pěti minutách vyhlížení se konečně celá tlupa objevila. Kochali se pohledem na Jelenku, v niž se po sléze postupně ubytovali.

Odpoledne se navrhlo navštívit Velkou jizerskou louku s chatou Gorzystow. Náčelník Jirka určil směr a my se rozeběhli na běžkách kolem Houby po silnici k hranici.

V lese jsme pokračovali stezičkou až k jejímu konci v klečích.

Pak přišlo dobrodružství překračování a hledání ideálního průniku k říčce Jizeře. Ač jsem náčelníkovi hlásil, že oblast je dle mapy zakázaná, jeho odpověď, abych na ně tady počkal, mne očividně neuspokojila.  Nalezla se řeka. Sejmuli se běžky.

Sundalo se obutí včetně ponožek. Vyzkoušela se teplota tekoucího živlu. Studená, mrazivá, ale ne ledová, což je nejvyšší stupeň tekutiny než zamrzne. Brodilo se. Házelo se, přenášelo se. Lovily se běžecké boty, jež Jiřka nechtěně chladila, místo svých nohou. Když jsme se nakonec dali dohromady, před námi ležela rozsáhlá polská louka jen místy zasažená sněhem.

Naštěstí pro turisty, Poláci nechali alespoň zasněženou příchozí komunikaci vedoucí k chatě.

Venku při slunném počasí jsme mlaskali nad chutnými nalešnikami – palačinkami s marmeládou nebo špenátem.

Jídlo se zapilo čajem či pivem a zavzpomínalo na čas kdy jsme se tady ubytovali. Po rozjímání se klub Čechů obrátil na cestu zpět.

Jiří vybral jiný vstup brodění, k němuž se přes nevýskyt sněhu dostal nejen on po lučních drnech. Lidé někdy z rozmaru si ani nevšimnou, že některé náčiní namazané na sníh, ve skutečnosti nefungují na stepní travině. Na chráněné travině.

Tentokrát brodění přes Jizeru bylo sice delší, ale nikdo se nenesl.

Běžky se přeházely na druhý břeh jako by to byly kameny a ne cenná prkna do sněhu.  Zahlásila se Šárka M. z Jelenky kam plánovaně došla.

U nás opět drama přes křoviska kleče.

Iveta si chvílemi kosodřevinu spletla s houpačkou a ne se ji pustit. Nebo to bylo opačně? Bohužel, akci znám jen z vyprávění a dalekého křiku. Po několika minutách čekání na Ivetu a spol jsme mohli vykročit k návratu.

Během cesty jsme potkali Šárku M, jedoucí nám naproti. V Jelence jsme se sušili pojedli společně večeři. To bylo dobrot! Jiřka přinesla/nepekla jablečný koláč, Jirka tradičně mufiny, Šárka zdravé mufiny, Katka s Tomášem přidali též něco dobrého,  až se všichni obávali, abychom všechno jídlo snědli. A večer se ohřály párky, s kremžskou hořčicí a chlebem zachutnali i Klárce. Venku se hledala vana na noční koupání, která zde zůstala minule, leč sníh ji dokonale skryl.

Poněvadž jasná noc vybízela ke zkoumání hvězd domníval jsem se, že zde budou nadšenci pro krásnou nebeskou klenbu se souhvězdími nad hlavou. Nezájem mne překvapil. Teplota na sněhu kolem 0, což se dalo přežít. Toho chtěli využít Vláďa se Šárkou a vykopali si prostor pro umístění karimatek se spacáky.

Nedali na mé rady, kde karimatka musí být velmi silná tzv. čtyřsezónní plus navíc izolace pod ní. Já se kochal kolem 21 hodiny noční oblohou s Velkým vozem nade mnou s pokusem vyfotit jej,

ostatní se nořili do svých spacáku na půdě. Dva odvážlivce plně ustrojené, jsem míjel při odchodu do chaty. Po vyšplhání k mé matraci jsem zjistil, že zdejší spolunocležníci  čekají na moje vyprávění na usnutí. Vyprávěl jsem tedy příběh Muž z vysokého zámku, aniž bych očekával jeho doposlechnutí do konce. Před půlnocí jsem i já ulehl. Za nedlouho se potichu připlížili dva zmzlíci a byli vděčni za volné místo na půdě v teple.

Před šestou vstala Šárka M. čímž plnila úmluvu ze včerejška kvůli procházce za svítáním na Pytláckých kamenech. Původně šla jen na toaletu, když slyšela mne se zvedat vzpomněla si na slib. Připojil se i Tomáš. Tři dvounožci šli rozednívající se krajinou po namrzlé stezce ke skalnatým výběžkům na hřebeni, aby pozdravili slunce nového dne. Šťastná Šárka nám popisovala ptáčky zpěváčky poletující na vrcholky stromů zvědaví na nový den.

Pohoří Jizerek kolem dokola se majestátně probouzelo, byť již slunce před chvílí vyšlo a následně se schovalo za vzdálená oblaka. Užili jsme si nezapomenutelné okamžiky a opatrně sklouzali po skále dolů. V chatě se probudil Jirka zimou, což se mu velmi nelíbilo a založil ranní oheň v kamnech. Já se šel dospat do spacáku, zbytek snídal. Po snídani a po dopoledním kafi po 11 hodině nás opustili mezi prvními Jiřka s Dinou a Šárkou M.

Několik minut po nich jsme do terénu vstoupili my. Navrhoval jsem zpáteční cestu po níž včera přišla většina. Náčelník schválil jet silnicí. Takže jsem opět jel sám. Trasa nebyla z nejlepších, ba první půlka se neběžkovala vůbec dobře po vyšlapaných stopách od pěšáků, druhá vedla dřevěných chodníkem. Opět jsem čekal na křižovatce. Po deseti minutách jsem slyšel hlaholit jejich hlasy. Jenže nikdo se neblížil. Sjel jsem tedy naproti. To bych se těžko dočkal! Dámy se rozhodly, že se půjdou osvěžit do potoka a Jirka s Tomášem chtěli přihlížet. Pochopil jsem, že je to s nimi marné, čekat za rohem a oni se ani neozvou.

Přidal jsem se k Vláďovi a společně jsme vstoupili do studené lázně jako první. Vystřídali jsme se a do potoka vpluli Šárka, Klárka a Markéta. Taťka Tomáš jen kroutil hlavou. Příště půjde i on.
Proměnlivé polojasné počasí, kdy v jednu chvíli se teplo nedalo snášet, nám dopomohlo k tiché návštěvě Zeleného kamene.

Vyhlídka jako vždy spektakulární. Spatřili jsme Krkonoše, Bukovec, Jizeru, Smrk atd. Pod skálou se dojedlo veškeré jídlo- řízky s chlebem

a rozjeli jsme se poslední stopou na Smědavu k zastávce autobusu.

Odjezdem ve 14 hodin se zakončil příjemný víkend strávený s přáteli na Jelence. Video zde.