Podzimní širák v sedle kola aneb zámek v každé vesnici

Slibované teplé počasí na víkend se vyplnilo pro všechny milovníky cestování. Naše čtyřčlenná skupina se rozhodla a schválila návrh našeho zkušeného matadora na cyklovýlet s přespáním cestou z Mladoboleslavska na Kokořínsko. Dráhy dopoledne přistavily vagón překvapivě z třetiny pro kola bez potřeby pověšení na háky. Přestup v Turnově do nízkopodlažní lokálky nečinil problémy, slunný den navodil dobrou náladu. Po výstupu v Mladé Boleslavi jsme se shodli na návštěvě nějakého restauračního zařízení. Dle map se nalezl

hotel Jihočeská Hostěnice s restaurací u Staroměstského náměstí za přijatelné ceny. Po řadě focení historického náměstí s uměleckým

výtvorem řeky Jizery se konečně parta rozjela po cyklotrase Greenway Jizera.  Velmi teplé počasí navnadilo obnovení tradice otužilosti ve vodním živlu. Na příhodném břehu se mladší, za dozoru starších, pokusili vlézt do studené řeky.

Ta studila. Sám jsem se musel přemlouvat, ale nakonec jsme oba zvládli pár temp, při nichž jsem měl pocit prostupování tisíců bodavých jehliček po těle až do morku kostí.
Došlapali jsme nad Krnsko zkratkami na po sezóně zavřený zámek Stránov. Občerstvení na zámku také zavřené, tak jsme si prohlédli zahrady

okolo budovy připomínající palác z pohádky. Aby nechyběla kávička zastavili jsme se v restauraci Jizera v Jizerním Vtelně. Bohužel kvůli oslavě narozenin se vařilo až od 18 hodin, ale kafe, kofolu a aspoň tlačenku jsme dostali. Dál nás organizátor vedl ke krnskému zámku v soukromém vlastnictví, na něhož jsme hleděli přes bránu zadýchaní z táhlého kopce.

Od této chvíle začali přicházet pouze kladné zprávy. Krásná rovinka do Strenice s výhledem na Bezdězy s pomalu zapadajícím sluníčkem nás nutila hledat si místo k noclehu. Projeli jsme chladným údolíčkem přes Horní a Dolní Cetno blížíc se ke Kováni. Zde jsem objevil přístupné louky pod zoraným polem, táhnoucí se až k hradišti Zadní hrádek.

Ustlali jsme si pod listnatým stromem, starší si postavili stan. Pravdou je, že trošku otravovalo pár zapomenutých komárů, ale proti létu pohoda. Stačilo ovázat si holá místa či převlíknout se a upírkům byl konec.

Nad polem zářila Luna v úplňku, která když se vyhoupla nad stromy, zřetelně osvětlovala naše tábořiště. Teplý večer se měnil v noc (12 st) a nám se v 19 hodin nechtělo vůbec spát. Povídali jsme si a spatřili kužely světel, jež se vyloupla z lesního údolí. Dvě čtyřkolky projeli s pobavením kolem nás, načež jsme se uložili ke spánku. Nedaleký hluk ožralců z obce Skalsko doléhal k naším uším. Sem tam zaštěkal srnec a i já na chvilku usnul pod zastíněným nebem plným hvězd. Probudilo mne vedro ve spacáku. Teprve jedenáct. Zasurfoval jsem na netu, abych zjistil přehled počasí. Něco menšího mělo možná přijít. Nedlouho po půlnoci se spustil mírný deštík, opakující se asi třikrát. Použili jsme vojenskou lehkou plachtu proti promočení a spali dál.

 

V 7.30 ráno nastal budíček spojený s vycházejícím sluníčkem. Po snídani se osedlala kola a hurá směr Vrátenská hora. Na skok jsme si vystoupali  prudkými serpentýnami do vsi Skalsko položenou nad údolím, porozhlédnout se po zámku založeném jako letní sídlo

někdy v 17 století. V současnosti prostory využívá střední filmová a fotografická škola. Druhá polovina skupiny na nás počkala na vlakové zastávce Sudoměř, jejíž součástí bylo malé železniční muzeum.

Různá návěstí, závory, cedule z minulosti zdobila tuto část zastávky. ale rezavá kočička, kterou zde někdo zanechal, nám dělala příjemnou společnost. Seděla na batohu, lísala se a toužila jet s námi.

Objevila se mladá rodinka s dětmi a už zamířila k nim. Nakonec je následovala až ke křižovatce silnic. My pokračovali k soukromé přehradě Sudoměř.

 

Obědvali jsme v Lobči naproti baroknímu zámku sloužícímu jako pension (nyní jsme tady objevili veterány aut i doublebusu).

 

Objednali jsme si náramně chutné tvarohové knedlíky plněné malinami, je docela možné,

že kvůli nám v neděli neplánovaně otevřeli, neboť jsme museli vypadat hladově. Po dobrém dlabanci jsme se téměř všichni těšili na rozhlednu na Vrátenské hoře. Tento kopec je možno shlédnout z Jestědského hřebenu, Řípu a jiných vyšších míst.

 

Od Nosálova jsme přijeli k úpatí Vrátenské hory odtud po modré tlačíc až na nejvyšší bod, k zavřeným dveřím s odůvodněním, že rozhledna je v rekonstrukci a otevře se 28.10. ve státní svátek. Jednoho by vomyly.

Uvařili jsme si kávu pro uklidnění a vypočítávali čas dojezdu k nejbližšímu vlakovému spojení. Cíl zněl Okna u Doks do hodiny jede vlak, další spoj za dvě. Byť jsem si nepřál zakletou Českou Lípu v níž jsme poslední dobou měli smůlu, nedalo se nic dělat, Mimoň byla vzdálená 40 km. Podnikli jsme stíhačku družstev za udržení naděje. Krásný sjezd klesající po silnici velmi chladným táhlým údolím Kokořínska, kde daň z převýšení jsme museli částečně splatit stoupáním do Žďáru. Čas nám hrál do karet, protože do Oken jsme se přihnali díky druhému dechu naší starší bojovnice včas. Sám jsem ji nestačil, letěla jako by místo kola vlastnila Pegase. Na zastávce jsme chvilku počkali na 10 minut zpožděný spoj, v němž jsme se pohodově s koly vešli.

Na přestup byla jedna minuta, což v současné době se zdálo nemyslitelné, jenomže průvodčí se nabídl, že rychlík zdrží. A opravdu jen co jsme vystoupili naproti čekal náš vlak, jehož průvodčí nám ukazoval. kde nastoupit.  Ale. Zase ale. Místa pro cyklisty obsadili cestující a panu průvodčímu se nechtělo je vykázat ze sedadel určených pro nás. Zpoždění však není důvod, proč pan průvodčí nemohl vykázat cestující ze sedadel, pokud si místa nezakoupili. My dva co jsme si koupili společnou jízdenku, jsme pověsili kola na háky. Druhá půlka party zůstala na peróně na další o hodinu pozdější osobák. Rozloučili jsme se s trpkou pachutí ČD a přemýšleli, proč odtud aspoň jednou nemůžeme jet společně. Video o cestě Kokořínskem zde.

Celkem jsme za oba dny ujeli cca 50km.