Pohodová plavba na Jizeře

Už se stává tradicí, že první celý víkend v srpnu vyrážíme s půjčenými kanoemi na vodu. Nyní ve složení Jirka – Iveta, Šárka – Jana, Vláďa – Štěpán, Aleš – Klárka se plulo od začátku z Malé Skály do konce do Mnichova Hradiště. Tajně jsem doufal i dále do Bakova, ale tým na to nebyl všeobecně připraven. I tak jsme zdolali 34 km ve třech dnech. Nalodění proběhlo v pátek po částech. Nejdříve zajistili lodě Ferdinanští, pak přijela Jana, posléze já a za dvě hoďky pod jezem nastupoval zbytek posádek. Slunce pralo o sto šest a kdo se namazal nespálil se. Dokoupily se potraviny a hlavně voda, protože otevřené obchůdky po cestě jsme nepředpokládali.

Plavba se zprvu jevila klidná až nudná, když se doplulo k tábořišti Zrcadlová koza,

na němž se jedly naše zásoby jídla a pily místní nápoje, odbíjelo půl osmé večer. Moc času nazbyt k výběru noclehu nezbývalo. Chtěli jsme spát někde na samotě, proto jsem se snažil tým jakkoli prudit, aby s sebou pohli.

Samozřejmě první jez u Dolánek si musela snášení lodi každá posádka odbýt samostatně. Jiřík dělal zase ramena jak to jde snést po splavu, přidali se k nim neohrožené ženy.

My moudřejší si kanoe přenesly sto metrů po břehu a vypluly po řece pár kroků od jezu. Pokud to půjde tímto způsobem, kdy se bude pokoušet bezpečnostní riziko nad klidnou možností, nebude nouze o drama. Letní vedro poskytlo příčinu k seskupování oblačnosti a jejím důsledkem byly blížící se bouře v okolí. Vodáci rozhodli neplout dál až za město Turnov a zakempovat se co nejdříve.

Nejvhodnější místo se naskytlo na louce naproti zámku Rohozec. Dle meteoradarů se bouřky přibližovaly od jihu. V současné době se zdál Turnov jakýmsi klínem, neboť se za nastávající tmy blýskalo, jak nad vzdálenou Malou Skálou, tak nad lesy směr Český Ráj. Stany se postavily během chvilky. Vychutnávali jsme si večeři u stolu s lavicí a vyprávěli si různé historky z výletů ze zahraničí. Kolem půlnoci se šlo spát. Hodinu na to se zvedl vítr a začlo hustě pršet. Blesky s hromy lítaly vzduchem, jen ti co spali tvrdě, nic nevěděli, protože jejich pevné stany se pružně pnuly, prudký vítr vydržely. To já slyšel hlasy, které se o něčem navzájem dohadovali.

Oblačné ráno s kapkou zimičky se nestačilo divit, sledujíc jeden pobořený stan v němž se díky silnému nočnímu větru zlomila tyč a jednoplášťová konstrukce klesla k zemi. To Jirka se v noci probudil, Klárka s Ivetou na něj zíraly, co teď? Jirka obětavě nahradil hliníkový prut svým ramenem  posléze rukou, aby rodina klidně spala. Ovšem tento nečas nemohl jednoduchý stan vydržet. Voda kapala na spacáky centrálním větráním, stěny obydlí propouštěly mokrý živel a tak si všici tři užili mokré noci. Po dramatickém převyprávění se po snídani Klárka svalila do mého stanu trochu se dospat.

Po desáté hodině se zabalilo a vyplulo na Turnov. První jez přenositelný kánoe zprava se pohodlně překonal.

Ocelové rošty po nichž se kánoe přetáhly byly  lahůdkou o proti dalším jezům. Kromě mě, si všichni mysleli, že se vytvoří jedno velké plavidlo, dají si nohy nahoru a samo se popluje.

Líný tok pro to vytvořil ideální podmínky. Jenže slunce pálilo a mne zahálka v tuto dobu nijak nelákala. Pádloval jsem a přiměl plavidlo k otáčení. Na druhé straně zkoušel vyrovnávat směr Vladimír, po té Jiří. Pochopil jsem, že do Bakova nad Jizerou vůbec nedoplujeme. Před půl jednou jsme se ocitli před jezem vodní elektrárny Přepeře.

Na vysokém břehu stálo občerstvení s jídlem, což všem vyhovovalo. Kormidelník zvědavý Jiří si šel prohlédnout korunu jezu, načež mu větřík odfoukl proutěný klobouk.

Odvážná dcera Klárka se obětovala a utíkala plavmo zachránit taťkův skvost než se zcela potopil. Po takovém napětí jsme si šli odpočinout k lavici s jídlem. Výběr nebyl veliký. Smažák, hranolky, polévka, hermelín. Minula jedna hodina odpolední, naše plavba pokračovala. Jizera krásně meandrovala chvíli i zdivočela, aby se za okamžik opět proměnila v olej.

Za hodinku se parta procházela v kempu u Velkého Písečáku. Vystavovali zde staré Barkasy s traktorem, který si  Šárka s chutí zařídila. O kousek dál na parkovišti nám pán sběratel  ukázal veliký model ozbrojeného vozidla, jež zaujalo Jiříka. Po návratu k břehu jsme se svalili na trávu a odpočívali před náročným plutím.

O půl páté nás další jez čekal u Svijan. Opět se přenášelo tentokrát po levém břehu. Přesun lodí se uskutečnil posunem po betonu, což kánoe nelibě nesly. Téměř po celý čas na řece jsem kormidloval sám, poněvadž lady Claire po kratší námaze ihned odpočívala, pozorovala, nudila se a nechávala mi prostor k džentlmenskému vyniknutí. Občas se i stalo, že se i zapomněla někde na mělčině, aby pak kormidelníka doháněla na přetížené lodi u přátel. Jana se Šárkou vzorově pluly před námi, sledujíc přírodu s živočichy. Vladimír se se Štěpánem s námi přetahovali o poslední místo, po té se jeho syn s vděkem usmíval, ohlížeje se na naši bezmocnost. Iveta jako háček se u Jirky neustále slunila.

A tak jsme pluli po Jizeře.

Chvíli jako čtyřka nechali se nést proudem, potom na osvěžení si hupli do řeky, jež byla v některých končinách hlubší více než metr. Před šestou mi bylo navrženo nalezení noclehu. Dle mapy jsem si vyhlédl louku za obcí Loukov. Že tu momentálně zřejmě hasiči zkoušeli hlučné čerpadlo  nikomu nevadilo.

Stromy porostlý břeh připomínal osikovou alej u silnice, kde nejezdí žádné vozidlo. Po stavbě obydlí navštívili vodáci místní obec vzdálenou cca 200 metrů. S nadějí jediné restaurace se slušně oblékli a vydali se jí vstříc. Protože jsem se cítil mlád, patřil jsem do kategorie mladších, kteří putovali napřed. Já, děti, Vladimír a Jana jsme smutně zírali na nově omítnutou uzavřenou hospodu. Netrpělivě jsme čekali na zbytek, který nepřicházel. Jana usoudila, že nejlepší bude jít opozdilcům naproti. Napadlo mne, co když budou u kostela? A taky ano.

Kvákali tam s místním snad kronikářem, načež nám vysvětlili, že je zde hrobka s uloženým mocipánem. Horlivý kronikář se nám nabídl a ukáže nám ji. Máme počkat dole před vstupem. Čekali jsme 10, 15, 20 minut , abychom si nakonec sami přečetli kdo významný se zde nalézá pochován. Vyjdeme na hřbitov a nikde nikdo. Špatný vtip! My sirotci jsme se otočili k návratu do tábořiště. Na mostě Loukova se Vladimír odhodlal zavolat zbytku party.  Byli na jakési obchůzce vsí s kronikářem-vypravěčem a na nás údajně zapomněli. No moc jsem jim nevěřil. Příště vezmu s sebou mičudu a s mladými si kopnu než být posledními vzadu. Po večeři se po západu pomerančového kotouče výrazně ochladilo. Navíc se ozývala z Březiny hudba z festivalu trvajíc celou noc. Když ráno přestala vyměnila si hluk zdejší dálnice Turnov Praha. Během spánku jsem přemýšlel, zda li musí být špatné počasí a zima, kdy většina lidí zůstane raději doma a nedělá kravál nebo jsem si příliš zvykl na ticho v přírodě.

Studené nedělní slunečné ráno jsme společně Štěpánem oslavili plaváním v řece. Voda byla studenější než předešlý den. I přesto se ženy semkly a s Vláďou nás napodobili o chvíli později, byť bez plavek. Před desátou slunce svými paprsky nepříjemně hřálo a my se rozloučili s noclehem. Dnes jsme měli před sebou cíl doplutí do Mnichova Hradiště. Charakter plavby se změnil díky přírodním scenériím, jež jsme později spatřili. Prvním nedělním přenesením lodí jsme překonali další jez u obce Březiny.

A objevil se pravěk. Kánoe se pohybovaly ve stínu podél mohutné vyvrásněné cca 10 metrové vysoké stěny na levém břehu, která nás ohromila svou délkou i krásou visících břečťanů.

V jednom případě jsme si propluli rostlinným tunelem vytvořeným z popínavých rostlin. Stěna nás provázela až k jezu Hubálov. Ten se řešil jednodušeji.

Kánoe se přesouvaly po nízké koruně hráze do vyschlého řečiště. Při spalujícím slunci jsem si přál být ve stínu, ovšem vzpurný háček na přídi byl opačného názoru, na chvilku proběhla debatní výměna a byl klid. Vzdálený cíl se blížil velmi pomalu, když si to ostatní uvědomili, přidali do rychlosti. Při vyčerpávající plavbě docházelo sil a následně se probudil pocit hladu. Žádné občerstvení při řece nikde nestálo. Jedla se natrhaná jablíčka z jabloně u řeky. Za Mohelnicí nad Jizerou s zříceninou Zásadkou jsme zahlédli u levého břehu jakýsi stánek -bistro, které však bylo jen fatou morgánou. Rozhodlo se tedy, že zastavíme a dojíme zásoby někde u vhodného břehu.

Ten okamžik nastal přibližně po třech kilometrech u posledního jezu Hněvousice. Vylodili jsme se o půl druhé na starém molu a využili u silnice stín verandy uzavřené restaurace ke společné svačině.  Mezitím jsem domluvil s majitelem lodí podrobnosti o převzetí lodí u mostu. Jirka zkusil prozkoumat levý nepoužívaný náhon u elektrárny. Nepochodil. Naposledy jsme si tedy užili přenos kánoí neprostupným terénem.

Pozdravili jsme překvapeného rybáře u břehu a vypluli na protější písečnou pláž pod jezem. Po zajištění lodí uskutečnila většina posádek bez plavek úprk do chladivé osvěžující lázně.

Ovšem po té se na pláži objevili příchozí rodiče s dětmi a rázem bylo po legraci. S tím naháči nepočítali, kradli se nenápadně podél plavidel k ošacení, aby nepobuřovali veřejnost. Vynahradili si zážitkovou koupel před závěrem plavby v Mnichově Hradišti u mostu.

K předání lodí došlo dle domluvy, dokonce řidič svolil k odvozu našich řidičů pro svá auta na Malé Skále. Zbytek party si objednal čtyři velké pizzy s nápoji. Dokonalé odpoledne narušilo jen zvláštní chování jednoho z návštěvníků parku, který se na opalovací lavici neustále zajímal o zvuk plastových lahví, jež všelijak kroutil a nenechával ostatní v klidu. Naše ženy použili stejné zbraně, ale účel se nenaplnil.

Po příjezdu pizzerie se vodáci najedli dosytosti i něco zbylo pro Jirku s Vláďou. Původně jsem se chtěl vracet domů vlakem. Kluci se nabídli, že mne vezmou autem a budu doma rychleji. Nebyl jsem. Přes můj nesouhlas jsme ještě navštívili zámecké zahrady, u něhož je klášter, kam jsem v minulých letech jezdíval na soustředění jógy.

Tím se zakončila vydařená vodácká výprava  na Jizeře. Nyní nikdo loď nepotopil, ale naopak všichni se rádi vykoupali. Video z řeky zde.