Pozoruhodný okruh pod Černou Studnicí

Deštivá sobota, časné vstávání a nevalné vyhlídky na zlepšení počasí, tak začínal listopadový výlet za památkami na svahu Černé Studnice. S Jardou H. jsme se setkali v Jablonci na zastávce autobusu směr Dolní Černá Studnice. Z naší party se nikdo z dotázaných neozval, proto jsem byl překvapen nečekaným pohlavkem od Šárky před jejím sednutím ve vlaku na Jablonec. Za chvilku přispěchali frýdlantští Ruda s Maruškou s Petrou a další kamarádkou. Komplet doplnila Jana v Jablonci.

Za podzimního podmračeného počasí nám Jarda se zájmem prozradil pozoruhodnosti v jeho rajónu. První zastávkou začal u pramene Žernovníku,

dále po lesní cestě k Mordýřské studánce.

Trasou k obci Huť jsme hledali balvan s vyobrazenými symboly. Našli jsme.

Od Hutě prudkou asfaltkou nahoru jsme docíli lesní pěšiny s výhledem na okolní kopce. Slunce se pokoušelo prodrat přes nízkou oblačnost, ale na víc než vteřinové procitnutí nemělo.

Fabiánův kříž se nacházel na okraji osady Zahájí od níž jsme pokračovali několik stovek metrů na menší vršek s čerstvým objevem Jardy, s portrétem srnce vyobrazenýho na ploše skály s podpisem autora pravděpodobně Hübnera.

Zde se posvačilo a s dobrou náladou vykročilo za další záhadou. Vytesaná loďka na kameni na rozcestí neodkazovala na žádné možné vysvětlení až paní z nedaleké osamocené chalupy po seznámení s námi zavolala svému otci, který nám vysvětlil původ a důvod značky. Za minulého režimu se zde v objektu patřícímu naboženské společnosti potají setkávali jejich příslušníci. Aby věděli, kde se má odbočit vyrobili si tuto značku.
Po zelené turistické mezi stromy doudlaskami jsme dorazili k rozcestí k památníku staré sklářské huti stávající na místech od r. 1552 -1717. Prostřední cestou se parta vydala k ne tak starému kříži se jménem Jan Votruba.

Mladý muž  na tomto místě umrznul vyčerpáním 7.2 1999. Jarda vyprávěl jak se tenkrát tělo člověka hledalo na zasněžené pláni mimo značenou cestu.

Zima nám nebyla, neboť po pár stech metrech se stoupalo neznačenou pěšinou lesem k pomníku, o něhož se Jarda pravidelně stará. Nesl jméno Vl. Peml.

Co píše M. Nevrlý:
Devatenáctiletý Vladimír Peml z Tanvaldu odešel 31. ledna 1976 se svými dvěma přáteli ze Zásady na chatu Černou studnici, kde skromně oslavovali jakousi událost. Všichni tři byli na lyžích. První z nich odjel dřív, zbývající dva se zvedli za chvíli. Bylo již tma. Před chatou Peml zjistil, že mu kdosi ukradl péra z běžeckého lyžařského vázání. Přítel mu tedy lyže vzal a oba zamířili hřebenovou cestou k Beranům, Peml pěšky, přítel na lyžích byl rychlejší. V Beranech čekal, vrátil se zpět pro kamaráda až na chatu, ale již ho nepotkal. Jel zpět do Beran, sjel s lyžemi do Zbytků u Zásady, kde bydleli Pemlovi příbuzní. Lyže opřel o dveře a v domnění, že chlapec již spí u strýce, odjel domů. Bylo pozdě večer. Až druhého dne se zjistilo, že Vladimír Peml k lidem nedošel. Při hledání nalezli i místo, kde na hřebeni odbočovala z cesty stopa přímo lesem dolů do údolí, tam, kde ve včerejší noci zářila světla vsi na úpatí hor. Na konci stop, jen několik set metrů pod hřebenem seděl, po více než deseti hodinách strávených ve sněhu blíž smrti než životu, Vladimír Peml. Nebyl již při smyslech a nedlouho nato, již v nemocnici, přes lékařskou pomoc zemřel.
(Citace z knihy M. Nevrlého: Kniha o Jizerských horách)

Výlet pokračoval po Beranské kolem Mužíčkovi smrti (zahynul r. 1851 nedaleko při svážení dřeva),

k malé vyhlídce s Náhodnou studánkou o níž se dnešní průvodce také postaral vyčištěním. Nedaleká vyhlídka ze skaliska se zábradlím a posezením,  sloužila dle jeho údajů  panstvu k dohledu nad dřevorubci při práci na mýtině.

10 km procházka končila zpět na zastávce busu. Nikomu se nechtělo hodinu čekat, tudíž se rozhodlo jít pěšky na vlakový spoj do Jablonce. Já se rozhodl jinak. Můj výlet měl za cíl Bedřichov. Přes Lučany, Bramberk, Janov. Šlapal jsem za lepšího slunečního počasí a po 17 km byl rád, že v 17 hodin stíhám nástup do autobusu na Liberec.
Krásně využitý den, který se z mlhavého proměnil ve sluneční jsme si jistě všichni užili díky Jardovi Haufnerovi.