Prvním sněhem na nejvyšší horu polských Jizerek aneb Ivetin hluboký zážitek

Několikrát přesouvaná akce pobytu na Jelence se nakonec uskutečnila po-sváteční listopadový víkend. Jirka vše zařídil, Iveta se Šárkou měly o čem diskutovat od doby, co se neviděly a já byl zvědav, kam se po příchodu na chatu po sněhové pokrývce podíváme. Jirka sice naříkal, že se mělo vyjít v páteční sváteční den, ovšem zbytek skupiny se nacházel každý jinde.

Ač v kraji pršelo zde na Smědavě jsme se pohybovali v sypkém prvním sněhu a okolí vypadalo jako v pohádce.

Vybaveni teplým zimním oblečením a s batohy na zádech s potravinami i se spacákem jsme za hodinu a půl po 5 km, otevírali dveře lovecké chaty Jelenky.

Krátce jsme se občerstvili, vyměnili bágly za batůžky s potřebnými věcmi a vyrazili na trasu k Velké jizerské louce. Spíše zatažená obloha se chtěla sem tam roztrhat, nicméně sluníčka jsme se dočkali až při západu. Cílem dne bylo objevit schůdnou stezku pro zimní běžky v únoru/březnu směr chata Gorzystow. Zkusila se první odbočka vedoucí k hranici k Vlčím kamenům. Skály jsme nenašli, nalezli jsme vcelku slušnou cestičku končící v kleči. Odtud se skupina rozdělila hledajíc přístupnější směr k řece Jizeře.

Řeku nechtěl Jiří brodit, neb ho minulý týden sužovalo nachlazení a tak si usmyslel, že přes nejužší tok (asi 2,5 m)řeky poskládáme nějaké kmeny. Hledat v zasněženém okolí nebylo jednoduché. Měli jsme na výběr dva druhy popadaných stromů. Ty ideální široké a pevné jsme neuzvedli, došlo tedy na slabší kmínky, které jsem spatřil ležet nedaleko. Zakleslé dřeviny nám pomohla vyklestit Šárka a muži společně položili základní můstek přes Jizeru, která vábila svým 20cm hlubokým proudem. Ještě zpevnění dalším kmínkem. Hotovo. Děvčata však nedůvěřivě hleděla na umělý výtvor svých souputníků a rozhodla se neriskovat zbytečný pád do vody. Jirka první přechod s oporou v bidlu nabídnul mne, samozřejmě kvůli lehčí váze a menší odvaze.

Po vyzkoušení vstupu na kulatinky v botách, jsem se zul a batoh s botami se hodem ocitl na druhém břehu. Bosky se dalo celkem spolehlivě přesouvat za pomocí bidla pomaličku na protější břeh. Sníh nepříjemně studil, ale co to je pro otužilce, že? Ženský prošly bez problémů mrazivou říčkou a poslední Jiří to po kmenech též překonal.

Přesun na asfaltovou silnici k chatě Gorzystow proběhl za asistence kochajících se fotografů mírně zasněžené Velké Jizery.

Po dotazu na horské chatě, do kdy máme čas se posilnit místními palačinkami nám bylo odpovězeno do 19h. Tudíž zbývalo 5 hodin na okruh s výstupem na nejvyšší kopec Jizerek. Já se Šárkou ho nešel poprvé a dobře jsme věděli, jaké mírné a táhlé stoupání bude. Parta dostoupala po žluté cyklokrosovou stezičkou s kameny na širší cestu po vrstevnici k výklenkové kapli Matka Boska Izerska,

za níž se propadal malebný menší kaňon.

Řada jemně narůžovělých modřínů podél pěšiny v odrazu slunečních paprsků všechny zaujala.

Poutavá pohodová silnička nás ukolébala natolik, že odbočka na prudkou stezku k vrchu, jež připomínala více potok než neznačenou lesní cestu, nám radost neudělala. Slunce se klonilo západu a moc času nezbývalo pro výšlap na nejvyšší horu Jizerek. Iveta statečně bojovala s výstupem i s hůlkami a všichni jsme se, byť pozdě, setkali na plošině s kopou kamení jako vrcholu hory Wysoka kopa 1126 mnm.

Aspoň nasvícená obloha nad západem s namrzlými smrky nám dopřána odměnou.

Sestup po bahnitém terénu k červené trase s altánem se jevil rychle skončeným, ale překvapení v dřevěném objektu s německými vandrovníky se nečekalo. Plachtu použili k zákrytu před nepřízní počasí a malé svíčky vložené do bot k vysušení vlhkosti. Otázkou je do jaké míry nechat svíčku hořet v botě než nevytvoří sice hřejivý, avšak zbytečný táborák.
Nyní jsme šli po červené přes vrchy  Přední Kopu a Sine Skalki několik kilometrů, jež se zdály být nekonečné.

Abychom se vyhnuli nočnímu sestupu prudkou neschůdnou kamenitou stezkou k chatě Gorzystow, raději jsme ji obešli ze severu.

V limitu půl sedmé jsme si objednávali oblíbené nalešniki sladké i slané. Na Ivetě se začala projevovat vyčerpanost a musela si nutně dlouho odpočinout, aby se dala dohromady.
Někdy po 20. hodině jsme venku obdivovali hvězdnou oblohu nad polským územím než jsme dokráčeli na stejnou, námi vyšlapanou, stezku k říčce Jizeře.

Jirka opět zariskoval a přesunul se po kmenech, já naopak si vyzkoušel v rámci otužování projít řekou s děvčaty. Teplota vody se dala vydržet, jen to nazouvání ponožek na sněhu  se poněkud ztížilo. Iveta z radosti nad úspěšným překonáním vodního toku překonala sama sebe a šla ihned na velkou stranu neb říkala, má to na krajíčku. Závěrečný zpětný pochod dle původních stop již  neznamenal nic dramatického. Jelenka nás uvítala teplem nevyhaslých kamen. Po chutné večeři s tlacháním o výletě se po 23. hodině ulehlo. Liberečtí na půdě, zbytek u kamen.

Ráno nasněžilo pár centimetrů navíc, jenže drobný deštík se snažil bílou pokrývku co nejvíce snížit. Po odchodu po poledni z chaty na autobus na Smědavu,

stojí za vzpomínku Ivetina vyčerpanost. A jako správná čarodějka si s tím poradila po svém. Náhodou jela kolem dodávka Horské služby z Jizerky,

která ji neodmítla zastavit a zavést Ivetu k horské chatě Smědava. Ve 14 hodin celá banda seděla v autobuse směr Hejnice, kde jsme zírali na rozdíl od zimního počasí v horách, na jarní deštivé počasí v nížinách. Video z výstupu zde.