Rekonstrukce na Vánoční louce

Jednoho pátečního odpoledne jsme se Šárkou dohodli, že pomůžeme ferdinandovskýn s výpomocí obnovy obrázku na Vánoční louce. S sebou jsem vzal lazuru k renovaci nátěru dřevěné konstrukce obrázku a jesliček, spacák, potraviny a dobrou náladu. Klasický výstup probíhal normálně s funěním všech ostatních. Několikrát kolem nás na Štolpišské silnici projelo vozidlo Horské služby asi znamení, že je o nás postaráno. Slunce zapadalo za obzor, když Jirka změnil směr a ponoukal jít bosy loukou podél Černého potoka.

Chtěl se pochlubit starým mostkem z pradávných dob, který se díky zubu času a kořenů smrku postupně rozpadal. Umění starých mistrů cestářů však bylo stále jasně viditelné.

Chůze mlázím blíže potoka s krosnami na zádech dával všem v šeru zabrat. Obuli jsme si boty, neboť v jehličnatém lese po tmě, se nikomu nechtělo riskovat výron či něco horšího, přesto škrábání po travnatém svahu nad potůčkem bylo zážitkem. Močálem jsme prošli za soumraku přímo k Vánoční louce. Hledání rovného místa zde, bylo velmi problematické. Husté trsy trávy nebo sklon terénu ne vždy vyhovoval. Po rozvinutí plachty na zvoleném místě jsme se Šárkou vlezli do spacáku, ale nad námi se Jirka s Ivetou cpali jídlem takový měli hlad. Asi po jedenácté všichni usnuli. Noní rosa klesla i na spacáky, když jsem se v noci probudil spatřil jsem při odskočení do křovin padat hvězdu. Jo, to bude dobrý den! Pomyslel jsem si a také se stalo.

S laskavým svolením níže uvádím text od Jirky jak vše prožíval on.

Vánoční louka

obnova

Při posledním vánočním výstupu na Vánoční louku jsme zjistili, že strom, na který jsme s Ivetou připevnili na pokraji smrti mrazem, vysílením a hladem, jesličky a svatý obrázek, zcela zpráchnivěl. Rozpadl se a betlém spadl

na zem. Zjistili jsme pečlivým ohledáním, že z jesliček spadlo sklo, nerozbilo se, ale hlavně se ztratil Ježíšek. Panenka Marie a svatý Josef koukali do prázdné postýlky, kde předtím jejich děťátko leželo. Obnova tohoto místa tedy byla velice nutná. Domluvili jsme se na léto. Před servisní výpravou bylo nutno sehnat Ježíška odpovídající velikosti. To se vůbec nedařilo. V této velikosti se sežene cokoli, od jednorožce až po Marťana cokoliv, ale lidské děťátko ne. Začal jsem váhat mezi Mickey mousem a takovým zvláštním, též ušatým Buližníčkem. Pak mě napadlo, že se podívám ještě do církevní prodejny. Tam jsem nalezl krásného Ježíška v potřebné velikosti za pouhých třicet korun, Mickey mouse stál sto deset. A to jsem ani nemusel zmenšovat uši.
Rozhodli jsme pro dvoudenní misi, abychom se vyspali v horách a ráno byli odpočatí a pracovití. Vydali jsme se tedy vzhůru v pozdních odpoledních hodinách a na místo dorazili těsně před setměním. Stačili jsme pouze rozbít tábor, sníst studeného buřta a vypít pivo. Noc byla klidná, jen trochu z kopce a tak jsme vypadali jak písty neseřízeného motoru. Pořád jsme sjížděli a hrabali se zase nahoru a tak pořád dokola. Ráno jsme vydatně posnídali a opět trochu usnuli, abychom nasbírali ještě více sil. Po druhém probuzení jsme si udělali kávu a vyrazili jsme hledat nové místo pro pověšení obrázku a betlému. Místo jsme nalezli asi o osmdesát metrů západněji a všem se moc líbilo. Nadešel čas obnovy betlémové kapličky.

Aleš přinesl barvu se štětcem a ujal se natěračských prací.

Po natření betlému jsme se dali do opravy jesliček, v kterých se zřejmě někdo válel, a nebyl to jen Ježíšek, protože jedna noha byla nalomená. Rozklíženou konstrukci se nám podařilo dát opět dohromady a i pochroumanou nohu se nám podařilo sešroubovat a mohlo se natírat. Když jsme u těch nohou, tak přibližně v tuto chvíli se mi podařilo pochroumat i svojí bosou nohu klackem trčícím ze země. Během natěračských prací přišly ještě dvě členky našeho rekonstrukčního týmu.

Vzhledem k tomu, že nám vše krásně zasychalo na letním poledním slunci, byl čas na svačinu a další kávu. Po kávě jsme si odpočinuli a rozjímali. Nastal čas vrhnout se opět do práce a vlepit do betléma svatého Josefa, který se také uvolnil a hlavně nového Ježíška do jeho postýlky. Betlém byl zakryt ochranným sklem a mohlo se jít věšet. Ještě bylo nutno ořezat na vybraném smrku pár větví a instalace mohla za všeobecné podpory začít. Vše šlo jako po másle, už se jen doladit sklon jesliček a vše je hotovo.

 

Tento dovětek by už zcela jistě nebyl, kdyby se nestala velice divná až nadpřirozená věc. Jak jsem výše zmiňoval, probodl jsem si patu. Z Vánoční louky jsme se ještě vydali na Sněžné věžičky a do Kristianova. To už noha začala dost nesnesitelně bolet a nemohl jsem na ni došlapovat. V Kristianově se od nás oddělila liberecká část ansámblu, to jest Aleš, Šárka a Lenka.

Nevěděl jsem, jestli se k nim nemáme přidat a jet pak autobusem a vlakem, ale pohled na mapu ukazoval, že si moc nepomůžeme. Tak jsme se v Kristianově rozdělili, liberečtí do Liberce a my přes kopec k nám. Před cestou jsem byl Ivetou ošetřen a vyrazili jsme na Panelku. Šlo se mi stále hůř a hůř, na nohu se nedalo došlapovat. Cestou jsme ještě našli Krop-Seffův kříž a pokračovali dál. Z Panelky jsme to vzali zkratkou na Hřebínek. To už jsem přemýšlel, kdo by pro nás přijel? Námahou mě začala bolet i zdravá noha. S vypětím svých posledních sil jsem se dobelhal na Hřebínek, odkud to bylo k autu necelých pět kilometrů. Nikde nikdo, horské cesty osiřely a my sami seděli na zahrádce zavřeného občerstvení. Najednou se zpoza boudy vyšoural stařík o dvou hůlkách, tralaláčkem na hlavě, s brejličkami na nose a šedivým plnovousem, pomalu se dobelhal k nám a přisedl na opuštěnou zahrádku. Holky si s ním začaly povídat poněvadž, jak jsem se později dozvěděl, obě ho znaly. Já jsem se zabýval myšlenkami, jak se dostanu dolů. Nadešel čas začít sestupovat.  Sbalili jsme si věci a vydali směr Rauscheckova cesta. Když jsme byli na rohu restaurační zahrádky stařík na mě promluvil jestli bych mu nezapnul telefon. Mluvil směšně česky, protože je původem Francouz žijící na Ferdinandově dvacet let. Bolest nohy byla velká, tak jsem k němu vyslal Ivetu. Stařík ji podal telefon aby ho zprovoznila, že „telefon kaput a že musí  volala“ Iveta ho tedy zapnula a podává mu ho nazpět. Stařík telefon nechce naopak požaduje po Ivetě, aby zavolala „hoká sužba“ Iveta nevěří svým uším a tak se ho ptá co se mu stalo. „ Je moc chodiná“ na každé ruce měl jedny hodinky a bylo půl osmé, „ je moc chodiná a sa chvilka tu tma a kdyš tma já padalá.“ Vytočila mu tedy Horskou službu a stařík to zopakoval operátorovi s tím, že pro něj musí přijet, operátor chtěl ještě mluvit s někým z nás, Iveta vše potvrdila a operátor ještě pro kontrolu zavolal zpět, s tím ať stařík čeká, že pro něj pošle auto. Nemohli jsme uvěřit, co se přihodilo a tak jsme si znovu sedli ke stolům a čekali na příjezd záchranářů s tím, že je požádám, aby nás svezli do údolí. Jak jsme tak seděli, pronesl jsem jen, že tomu nemohu uvěřit, přijde stařík a zavolá si taxík. Jak to slyšel, vytřeštil na mně oči a povídá „taxi nééé, hoká sužba“ . Asi měl strach, že by musel platit. Po malé chvilce skutečně přijelo Rauscheckovou cestou auto Horské služby a všechny nás hodný, ale ostrý záchranář naložil a svezl dolů. Děkujeme Ti kouzelný dědečku Kristiáne! On se totiž i kouzelně jmenoval, byl to Kristián.

Všechno se to nějak záhadně sešlo, Ježíšek je Kristus,  Vánoční louka je v originále Christkindl Wiese, prošli jsme osadou Kristianov, svátek ten den měla Kristina a zachránil nás Kristian. Je to všechno jenom náhoda?

Zázraky se dějí!

Děkuji všem účastníkům obnovy, za libereckou sekci Aleši Navrátilovi, Šárce Štěpánové, psu Fidovi a Lence Švehlové, za ferdinandovsko- bílopotockou sekci Ivetě Juklíčkové a Petře Hanzlové.

Děkuji autorovi za podrobný článek.

P.S. Musím připomenout návštěvu jezírek nedaleko Vánoční louky, kterou jsme hledali v zimním období tohoto roku. I přes výrazné deště, tato močaloviště pomalu vysychají a zarůstají klečí.