S deštěm za zády na převis, kde skonal Cimrman a záhadná Vlhošť

Léto se pomalu loučilo zářijovým teplým počasím a nám se zachtělo ještě si zažít nocleh v přírodě pod širákem. Na víkend sice slibovali menší přeháňky, pro nás to byla výzva vypořádat se s tím a připravit se na náročný týdenní pobyt na Slovensku. Koronavirus zvyšoval počet nakažených a těšil se z lidské lehkovážnosti,  my se vydali vlakem v rouškách na putování Máchovským krajem. Mezi námi třemi absolvoval společně cestu i malý chlapec v pevných botách s upovídanou pusou. Taťka někdy zíral, o čem všem se dá vyprávět. I pes se vypravil  tradičně s námi  prozkoumat sever Kokořínska nedaleko Vlhoště. Paradoxně jsem, ač nerad, jako jediný vzal s sebou alkohol – ochucené pivo v plechovce, které se mi měsíce válelo v lednici.

Po jedenácté jsme vystoupili z vlaku v Blíževedlech s mnoha mladými turisty, kteří doprovázeli rodiče. Na náměstí jako vždy se nakoupil zbytek co chybělo v zásobách, abychom po odpočinku pokračovali za velkého dusna k obci Stranné k jeskyni Cikánské, v níž jsme přečkali mírný deštík.

Nutno podotknout, že název jeskyně v těchto místech plně neodpovídá významu. V kraji jsme našli hlavně vyhloubené skalnaté pískovce lidskými nástroji.

Objevili jsme i velký kříž na skále s Ježíšem s nedalekou výklenkovou kaplí vytesanou v pískovci s letopočtem 1737 s nápisem Johan Nepomuk. Začlo krápat, proto se zamířilo po neznačené stezce do lesa pod stromy směr vrch Husa. Během chůze se sledovalo není li zde případný převis pro případné přespání. A opravdu po kilometru kamarádka spatřila převis. Odhodili se batohy a s chutí se vydali k výstupu k temné proláklině. Ohromilo nás krásně upravené místo s lavičkami ohništěm s pověšeným roštem na grilování. Místo pro spaní pro čtyři tu moc nebylo, možná bychom se museli smrsknout. Já jsem prověřil blízké okolí, ale krom ohniště s březovými kmeny jako lavičky jsem víc nenalezl.

Nad kravími doly se parta posunula po červené k vrchu Husa za měnícího se počasí. V dáli hřmělo, nás to nechávalo klidné. Pláštěnka i plachta byla součástí vybavení batohu. Obhlédli jsme skalnatou přírodní památku Husa s několika návštěvníky, které jsme neustále potkávali. Rodiny s malými dětmi nebo skauti se rovněž rozhodli podívat se do této oblasti, proto jsme je potkávali častěji. Jen jsem trnul, abychom našli aspoň nějaký zachovalý převísek. Jak bylo dusno, dostávali jsme více žízeň a ta vyčerpala naše zásoby nesoucí vody. Rozhodlo se zkusit sejít z cesty a načerpat tekutinu ze studánky vyznačené na mapě. Nikdo nevěděl, zda li značka odpovídá skutečnosti. Najít stezku se povedlo napodruhé, proč, nebudu rozvádět. Pravdou je, že jak jsme se k vodnímu živlu blížili, ten samý živel se přibližoval nad našimi hlavami se zlověstným hřměním. Odbočkou doleva v lese s prudkým klesáním, při němž kamarádka ztratila mobil jsme se opravdu ocitli u pramene Improvizace. To už vítr ohýbal stromy a bouře ukázala své tesáky pomocí blesků s hromy.

Natáhli jsme rychle lano mezi dvěma stromy, na něj plachtu, upravili lavičky na které jsme si pak pohodlně sedli a snažili se držet střechu rukama za zády před prudkým lijákem. Pes se klepal před hlučnými hromy dopravázející blesky. Vítr se snažil vzdout plachtu, bičoval nám na hřbet masážní kroupy, ale my se nedali. Až na ty batohy. Měli být výztuhou v rozích postavené stavby. Díky přitékající vodě ze svahu se smočili zespoda. Jak náhle bouře přišla, tak rychle odezněla. Mezitím se našel kamarádky mobil zapadlý v borůvčí ve svahu. Doplnili se zásoby vody do PET lahví, přičemž jsme se za sluníčka vraceli na původní stezku.

Naše další kroky směřovaly k jeskyni Krápník. Minuli jsme skauty, převlékající si mokrá oblečení, když se před námi objevil jev převalující mlhy z lesnatých strání. Pozoruhodné přírodní divadlo jsme procházeli hledajíc převis k přespání.

Po odbočce k jeskyním pod Tisícovým kamenem jsme konečně našli velký plac pod obrovskou skálou s názvem Krápník, jenže obsazený tatínkem s dětmi u ohýnku. Zklamaně jsme hleděli na krásné místo. Pán se ozval s dovětkem, že se chystá ke svým přátelům k následující jeskyni/převisu a nám to tu přenechá. Radostně jsme odsouhlasili, shodili krosny a nechali nejmladšího hlídat oheň. Prošli jsme celou stezku, která končila na svahu s výhledem do zahalených mlžných lesů. Samozřejmě byl převis plně obsazen tatínky s dětmi asi pánská jízda.
Nasbíralo se polosuché dříví postačující po většinu noci. Rozdělili se hlídky k udržení ohně, jež se stejně nedodrželi, protože kdo by nás ohrožoval, když máme psa, že?

Zima se nijak moc neprojevovala, díky ohni se vysušila plachta na níž ležely karimatky a šlo se spát. Kolem jedenácté se ozývalo houkání sovy, pak dvou sov. Za hodinku sprchlo, pak ještě jednou a potom jsem i já usnul.

Ranní slunce vystrkovalo paprsky mezi stromy, aby probudilo spáče, krom kamarádky. Ta si již ohřívala vodu na kávu k snídani. Dojedly se zásoby potravin, vyčerpali jsme vodu, pro níž jsme se museli vrátit cestou na Vlhošť. Na rozcestí pod Husou jsme narazili na smutný pomník viz net:

Na tomto místě tragicky zahynul 12. 5. 1921 Jára Cimrman, když se vracel z trhu v Mělníku ve svém novém vynálezu, automobilu s motorem na stlačený vzduch a vodu. Automobil se v těchto místech porouchal a vybuchl.

Trasa pokračovala pod Malou Vlhošť, kde se na poli zkonzumovali čerstvé kukuřice, po modré, na žlutou k výstupu na vrch Vlhošť.

Náročný krátký výstup nám vzal sil. Na vyhlídce jsme si uvařili čínskou posilňovací polévku různých druhů.

Mezitím jsme kuchařku zanechali vařit s mladým a vyšlápli na vrchol.  Zvláštně poházené znělcové kameny s čísly a znaky se vyskytovaly po celé ploše vrchu. Jakoby někdo nahromadil kupu kamenů a přidal k nim označené patníky. 

Možná se k Vlhošti upíná nějaká pověst o které nevíme. Po menším obědě s výhledem na Sedlo a Ronov, jsme navrhli směr kudy jít, abychom stihli vlak za půl druhé hodiny. Neznačené stezky ze svahu lesem pomohla vybrat GPS. U paty vrchu na silnici jsme poznali pole, přes které jsme kdysi vláčeli kolo při prvním víkendovém cyklovýletu na Hvězdu.

Současné pole nebylo tak rozorané, proto jsme úspěšně překonali sentiment minulosti a dopravili se k Dolanskému rybníku s Katynkou a žabákem. To již zbýval jen kousek k vlakové zastávce Stvolínky. Na lavičce se boty pořádně vyklepaly, dojedlo se poslední pečivo se sádlem a jen tak tak, že nám neujel vlak při rychlém obouvání si terénních bot. Chlapec usnul při drkotajícím osobáku domů, nastal klid a my v rouškách spokojeně odpočívali.