Sáňkování od Maiwalda

Koronavirus se zdá být přemožen, neboť nakažených začalo ubývat, a nám nestojí nic v cestě přesunout život do starých kolejí. Tradiční setkání u Maiwalda první únorový víkend se sáňkařskou vložkou se zúčastnilo sice méně lidí než vloni, ale s o to větší zábavou na dřevěných strojích.

Dopolední výšlap započal od hřbitova ve Ferdinandově, následovala zastávka u Sisi, u níž se utvořilo dočasné potravinové shromáždění k posilnění.

Po zasněžené stezce ke Galerii se plahočilo za polojasného vcelku teplého počasí pár přátel k uctění památky.  Ferdinandov sníh postupně opustil, kdežto o pár set metrů výše se drželo několik centimetrů bílé hmoty. Se saněmi a bobama jsme minuli ledolezce visící na ledových stěnách  na skalách  a blížili se k mostu nad Štolpichem.

Zde na stromě visí vzpomínka na svážeče Maiwalda v podobě kříže s lucernou pod ním. Pietně se zapálila svíčka, poslouchajíc rozjímání Ivetiny melodie z mobilu. Hrstka nadšenců sjela saněmi památeční krátkou trasu podél zatáčky Galerie, načež si rozdělila  místa na klouzavých strojích – čtyři saně, dvoje boby.

Jen ten nervózní pes, který svou šílenou rychlostí v tahu při běhu proměnil se v neřízenou střelu i se svou paničkou na bobu měl sil dost.  Ta naštěstí byla mysli ostražitá a svůj další sjezd na bobech raději oželila.

Jízda dolů ve vyšlapané cestičce byla zprvu nesouvislá, stroje zajížděly do hlubokého sněhu, v němž se po té cestující vyváleli.

Nebezpečný potůček tekoucí přes dráhu vyznačil tvrdou stopku všem co nestihli včas zabrzdit. Sám jsem pocítil nepříjemný pád při přeletu přes řídítka na svých hýždích při setkání s kameny.

Od Sisi se spojily troje saně v jeden vláček jedoucí s dospělými dětmi fofrem do nížin. Šílený pes Fido s vlajícím vodítkem, jež se vytrhlo fotící Šárce, zlostně dorážel těma zbylýma zubama na naše boty a chtěl být rychlejší než saně. Jiřina první členka posádky vodítku v letu zajistila neb se musela vyrovnat s divokou šelmou nebezpečně předbíhající vláček. Všechno dobře dopadlo, psí tlamu neopustil žádný tesák a my si chtěli sjezd zkusit ještě jednou tentokrát v čele s Petrou. Ta vzdala jakýkoliv pohyb na sněhu na jakémsi talíři a užila si  jízdy s námi ve vláčku, byť pouze cca 300 metrů.
Odpoledne na slunné mezi nasávala čtveřice, a pes, sluneční paprsky při procházce okolím.

Všechna děcka byla tento den provětraná, spokojena i pes Fido znaveně lehl,

nevnímajíc řeči dvounožců v chalupě. Večer se někteří otužilci vlezli do ledového Černého potoka, aby slavnostně zakončili příjemně strávený den.