Spektakulární jarní pohledy ze Sedla

První dubnovou sobotu jsem navrhl vrátit se po několika letech na kopec Sedlo v Českém středohoří.

Za poměrně hezkého, ale studeného počasí s nepříjemným větrem jako bonus, se přihlásila jen Šárka, dcera Anežka měla výlet za odměnu. Vzala si s sebou svého pudlíka, aby i on zažil naše putování kopcovitým krajem.  Po příjezdu vlakem do Úštěka jsme vyplnili obědovou část hned ve vlakové hospodě sekanou a klobásou.

Po červené jsme kráčeli nejdříve po bývalé železniční trati a pak po silnici do Srdova. Vrcholová vesnice nám poskytla nádherné výhledy na Kokořínsko, Vlhošť, Ronov a Úštěk. Šárku napadlo zajít si mimo trasu ještě na nedaleké kopečky. Na jednom stálo Mauzoleum továrníka Schrolla

a na druhém obec Levín se Zvonicí. Anežka z toho nebyla moc nadšená, ovšem pejsek na návrh ani neštěkl.

Po návštěvě těchto památek jsme se obrátili k jihozápadu na Lhotsko. Za obcí v lese jsme si dali svačinu pod přístřeškem, ovšem dující vítr nás nenechal déle sedět. V úpatí Velkého Sedla jsme se rozdělil, neboť já chtěl spatřit i Malé Sedlo. Náročné výstupy nahoru, dolů daly zabrat.  Nejhorším se jevilo to neustálé svlékání a oblékání při spalování energie při výstupu, k tomu vítr, člověk si nevybere. Odměnou nám byly daleké výhledy z ještě nezalistěných svahů Sedla.

Co o Sedlu ví net: Čtvrtá nejvyšší hora Českého středohoří a nejvyšší hora geomorfologického podcelku Verneřické středohoří je mohutným vulkanickým pněm, protaženým téměř v severojižním směru, s ostrým vrcholovým hřebenem s početnými skalními výchozy, obklopeným po obou stranách rozlehlými suťovými poli.

V létě vše zaroste zelení a nikdo nespatří dokonalé rozhledy jakých jsme si nyní užívali my. V nejvyšším bodě s křížem jsme si užívali fotek i rozhledu.

Na západě celé České středohoří ,

na severu Lužické hory, Studenec, na jihu Říp,

Házmburk, na východě Kalich, Panna, Trojhora, Milešovka.

Poseděli jsme v zákrytu skály a nasvačili se. Někdo si uvařil čínské nudle, jiný vodu na čaj. Čas plynul rychle, slunce se honilo s oblaky a nezadržitelně mířilo k západu. Letos poprvé se vyvěsila klubová vlajka,  při níž jsem pouze já zasalutoval.

Slezli jsme prudký sešup po zelené a přáli si  stihnout vlak z Liběšic včas. Vše dobře dopadlo a do Liberce přijelo trio krátce před devátou večerní, spokojeně unavené z pěkně vydařeného výletu , o němž bych mohl napsat toto: Někdo má rád Český ráj, já zase pozoruhodnými vrcholky posypané České středohoří.