Cyklovýlety
Středním Pomoravím na kole od jihu k severu

Středním Pomoravím na kole od jihu k severu

Tradiční týdenní výpravu na kolech v letním období pro partu Hic si nyní připravil Jarda. Vybral střední Pomoraví se začátkem v Otrokovicích a s dojezdem přibližně k Zábřehu na Moravě. Tentokrát jelo hodně účastníků jako  v roce 2011. Osm kol osedlaných nadšenci po dobrodružství jako např. Jarda s Maruškou, Anežka, Vašek, Šárka, Vládík se Štěpánem a já, si nastoupilo v sobotu časně ráno do vlaku Arrivy. Počítalo se s výlukou Hradec – Pardubice avizovanou do 15.7. Rozloučili jsme se se Zinou a slíbili, že se vrátíme. Kola se samozřejmě nepověsila na háky a nepatrně překážela s čímž měla problémy průvodčí. Nakázala přemístit na zastávce v Turnově přebytečné stroje. Brblali jsme, ale byla neústupná. Při kontrole jízdenek nám jen tak mimochodem oznámila důležitý fakt přerušení výluky až do státních svátků.  Mne málem vomejvali, páč proto se vstávalo tak brzo, aby se stihlo dojet z Hradce do Pardubic  a tam po obědě pokračovalo rychlíkem na Moravu. Po dohodě jsme dokoupili jízdenky až na konečnou spoje. V Turnově průvodčí názor změnila a nechala nás s koly pohromadě. Nadbytečný čas jsme ve městě hokeje využili návštěvou parku s houpadly pro děti,

kde si všichni po nekonečné jízdě zaskotačili. Po dopolední svačině-snídani následovala prohlídka zámečku. Naparující se pávi po nádvoří, byli ústředním  motivem několikerých fotografií. Nezapomnělo se na zámek i na projížďku po hradbách.

Po obědě v pasáži Velvet se parta přesunula blíže k nádraží do parku u autobusáku. Tradiční kávička nechyběla, jiní se flákali na plachtě s myšlenkami na vlak Slovácký expres. Zde vyšlo, s menším zpožděním, vše na jedničku, neboť rezervace kol byla rozdělena do dvou vagónů.

O půl páté banda vystupovala na nádraží v Otrokovicích.

Uvítalo nás odpolední slunné počasí s dobrou náladou pro jízdu za náčelníkem výpravy.

Pohodlná rovinka podél řeky Moravy směřovala do obce Kvasice za zámkem zabraným pečovatelským ústavem.

Dlouhá přímá jízda po asfaltce některé natolik vyčerpala, že jsme hlad zažehnali po radě domorodců na venkovní zahradě U Sosny. Během jízdy se vytipoval pohodový nocleh u lesa u cesty mezi kukuřičným polem. U Sosny náramně zachutnaly klobásy, kuře a pivo s limčou Zonky nebo točená kofolča. Vrátili jsme se pár stovek metrů zpět do míst  vybraných předem.

Postavila se obydlí pro Jardu s Maruškou totéž pro Anežku s Vaškem, byť zbytečně, protože nebe bylo bez oblaků, teplo a zatím okamžiky bez komárů. Někdo dostal nápad vykoupat se v nedaleké Moravě a to bylo faaakt super. Teplá voda i v hloubce jako by řeka na nás čekala, přivítala nás a uvedla tím řadu příjemných koupání na tomto treku.

Sluneční kotouč zmizel za obzorem a parta plavců se vrátila do tábořiště, kde ještě hovořila o zážitcích dne. Využili jsme dvou moskytiér a pod širým nebem pozorovali noční oblohu.

Ke spojení dvou sítí pomocí provazu bylo potřeba kola a stanu. Tento způsob uchycení se po další dny vždy použil. Po vyprávění příběhu nastal klid s odfrkováním unavených cestovatelů. Když jsem se v noci probudil za jasné noci s hvězdami nad hlavou, zahlédl jsem padat hvězdu, která nám popřála štěstí společného dobrodružství po moravské zemi. Ač jsem se v průběhu týdne několikrát probudil a zahleděl na nebeskou klenbu již jsem padat meteor více nespatřil. Ujeto 17 km.

Nedělní teplé ráno  s cáry mlhy zanechávající vlhké stopy na našich spacácích, nenechalo nikoho na pochybách, že tento den bude velmi teplý. K snídani se uvařily nápoje káva, čaj a nevyhnutelně parta pokračovala  směr Kroměříž.

Ve městě se vyznamenal nováček týmu Vašek ochotným nasazením řetězu elektrokola Marušky, která jen kroutila hlavou co se to s kolem děje. Děsila se loňska, kdy kvůli nefunkční baterii se hned druhý den  musela vrátit domů.

Navštívili jsme zámecké zahrady, jež se víceméně zdály zanedbané. Blíže zámku se o ně pečovalo, jakmile se člověk ocitl dále od ctnostné stavby, spatřil neposečenou trávu nebo neudržované pavilony či suché kašny. I zde se bez bázně procházeli mezi lidmi po pěšinách barevní pávi. Krásně obnovený zámek jsme si díky vysokým teplotám – vedru neprohlédli.

V čase oběda se našla supervýhodná jídelna na hlavním náměstí Kroměříže. Lidové ceny způsobily fronty, ovšem my jsme se vystřídali a chutně se najedli.

Chtěli jsme vidět všechny památky UNESCa, proto se banda rozhodla prozkoumat s poplatkem Květnou zahradu s rotundou.

Uvnitř rotundy se nacházelo pomyslné kyvadlo, které mělo odezírat pohyb Země.

Za velkého vedra se parta, bez hlídače kol Jardy, kochala různými formami zahrad. Od botanické, po anglickou, pomerančovou, holandskou  nebo procházela mini labyrinty s vodními nádržemi geometrických tvarů s kopečky s výhledy,

aby návštěvník zhodnotil z ptačí perspektivy krásy lidské symbiózy s přírodou.

Čas plynul, dokoupily se zásoby jídla ke snídani, načež se peleton rozjel směr Chropyně. Za velkého tepla jsme si neodpustili koupel v řece Moravě u vodní elektrárny Strž. Nyní se koupala i Anežka, kterou Vašek řádně osvěžil, se Štěpánem nebyl žádný problém, neboť ho zabavila každá výzva. Jeho taťka se ochlazoval v hloubce u břehu, Šárka s Maruškou si užívaly prohřáté řeky společně se mnou. Po osvěžení následovala uzoučká stezka, kde se ukázalo jaký je kdo mistr v rovnováze řízení. Porozhlédli jsme se na ornitologické pozorovatelně na labutě , kachny a racky plujiící po Zámeckém rybníku .

Zastávka  u zámku v Chropyni  nikomu neuškodila a krátký odpočinek nabyl jezdec nových sil.

Za obcí Záříčí parta na louce u lesa zakempovala na krásném rovinatém terénu. My opět pod moskytiérami, pod níž to zkusil i  Štěpán, jenž si vyzkoušel jaké to je, ostatní pod stany.

Ujeto 26 km


Dovolenkové pondělí nás probudilo spalujícími paprsky slunce  již od 8 hodin.

Do té doby se snídalo s přípravou kam dál. Projeli jsme stinnými lesy do známého města Tovačov. Aby se nám zvedla nálada, pokleslá opravou brašen u Vaška, zajeli jsme se vykoupat do Anenského jezera.

Osvěžující koupel nám vlila novou náladu do příštích kilometrů. Před tím jsme nahlédli na nádvoří

Tovačovského zámku, jenž se zavíral o pondělní zavírací době a pak zavelel hlad k obědu na terase hotelu U tří králů.

Po náročném obědě vyslyšely ženy naše volání po siestě a aniž bychom ujeli více jak 500 metrů, natáhli jsme se k odpočinku na plachtě před rybníkem pod košatými stromy. Po kafíčku s relaxací uběhla slabá hodinka. Parta pokračovala svou pouť mezi známými  tovačovskými rybníky,

v nichž se doslova vařila voda s rybami, dále na sever do Věrovan. V této obci jsme se zastavili u krásné barokní stavby kaple sv. Fr. Xaverského stojící na hřbitově.

Počasí se měnilo k horšímu s očekávanými přeháňkami. V Majetínské hospodě se doplnila krom jiného zásoba vody na vaření, popilo se, masožrouti si objednali tatarák.

Za obcí nás zaskočil jemný deštík. Vyřešili jsme problém úkrytem pod lipovou alejí a oblékli pláštěnky.

Krátká epizoda padající vody nás nerozházela ba naopak, dle map jsme si předem našli vhodné místo ke spaní. Bude li volné. Svěží vzduch při jízdě zavdal příčiny ke zpěvu, načež se Šárka rozezpívávala, Štěpán notoval a Vašek s Anežkou doplňovali známou klasiku písní. Za Krčmaní před rušnou hlavní silnicí první třídy se peloton rozdělil.

Jedni čekali než je rychlí draci ve vozech pustí přejít, druzí šli po značce a podjeli silnici pod mostem s koly vedle potoka, krátký úsek se bicykl vynesl, ovšem cesta byla bezpečnější i napínavější. ‚To už nám zbývalo pár kilometrů do lesa s vrchem Chlum. Ukončení jízdy po 30 km se uskutečnilo u retenční nádrže s přístřeškem a lavicemi.

Mne se místo velmi zamlouvalo až do té doby než jsem uslyšel při večerním čase kvákat ropuchy. Vzpomínka na Hlubokou, kde žabí koncert vyhrával téměř celou noc mne lehce znechutila. Po naléhavém postavení stanů jsme za teplého deště vkročili do nádrže s teplou vodou a kluzkými kameny. Koupat se za deště je příjemný relax po náročném dni. Štěpán se s potěšením přidal a po té i ostatní.

Párkrát zahřmělo a od té doby začalo několik hodin oblačné počasí. Za temného soumraku sedíce pod přístřeškem jsme pozorovali létající světlušky, znaky nadcházejícího léta. Ujeto 30 km.


Po deštivé noci úterní ráno naznačovalo celodenní oblačnost. Po snídani a vzdání cti klubové vlajce se skupinka vydala přes návrší obce Přestavlky, v níž nám bylo dovoleno v zavřeném penzionu doplnit vodu. Sjezd za opětovného mírného mrholení mířil severněji přes obce Vacanovice, Svésedice, zde zastávka na natrhání posledních přezrálých třešní,

do Velké Bystřice v bundách, hledajíc nejdříve obchod k nákupu a po té restauraci na přečkání nepříznivého počasí.  Na podruhé jsme našli Hospůdku na Faře,

ve které jsme strávili téměř čtyři hodiny, neboť se natolik rozpršelo, že nebylo možno vůbec jet. V přístřeší odpočívala kola a my obědvali uvězněni v restauraci. Dle radaru se konec stále zdál v nekonečnu. O půl páté se využilo nedešťového okna a s radostí jsme prchali po cyklostezce podél rozvodněného potoka Bystřice směr Hlubočky. Než jsem stačil dojet Jardu a opravit trasu už byl půl kilometru vpředu. I když se nikomu nechtělo jet do kopce do obce Posluchov, museli jsme jej všichni poctivě vyšlápnout. Krom mne. Dva kilometry stoupající kopec se mi jet nechtělo a tak jsem kolo vedl stejnou rychlostí jako Šárka šlapající metr za mnou. To Vašek na Anežku daleko dole za mnou hulákal a podporoval ji, aby se nevzdávala a šlapala, šlapala. Nakonec kopec pokořila společně s posledním Jardou.

První Maruška vyčkávala na Vládíka se Štěpánem schovaní před deštíkem u plotu pod keři. Po pěti minutách se objevila celá skupinka. Opět se rozpršelo. Nezbývalo než najít místní hospodu a ukrýt se v ní. Byl jsme vyslán na průzkum noclehu společně s mladými. Podmáčená půda a různé názory všech nedávalo moc prostoru se všem zavděčit. Jedni chtěli spát ve svahu u lesa, jiní na rovině nedaleko obydlí.

Těžký kompromis i pro mne se nalezl poblíž asfaltové silnice pod dubovými stromy mezi stezkami do lesa. Po příjezdu starších se znovu rozpoutalo peklo výběru tady a ne jinde, což mělo za následek několikeré přemisťování stanu Marie.

Po půlhodince se shodli a jako poslední se ubytovali. Deštivé nebe pomalu ustalo, načež nadešla chvíle večeře a vyprávění příběhů o prdech. Když jsme se dostatečně nasmáli, šlo se na kutě. Ujeto 23 km.

Středeční sváteční ráno nemohlo začít lepším šokem. Oblačné počasí se sice na okamžik umoudřilo, ale za našimi stany na asfaltce se objevila startovací čísla zavěšená mezi stromy  cyklozávodu 5 days MTB Tour.  

Dodávky přivážející stánky, jezdily sem tam. Rychlé probuzení a kvapné nasnídání, abychom se nepletli s účastníky závodu, jsme dosáhli odjezdu kolem půl desáté. Poslední Anežka s Vaškem opustili nocleh a frčeli za námi směr Svatý Kopeček. Profrčeli jsme kolem předsunuté olomoucké pevností Fort Radíkov II postavené za habsburské monarchie a sjížděli k areálu Svatý Kopeček. Obloha opět potemněla příchodem prudkých srážek, naštěstí jsme se schovali u restaurace Archa.

Jakmile majitelé restaurace viděli sedící cyklisty řešící problém s deštěm otevřeli a pozvali je dovnitř. Tato poskytnutá příležitost dala možnost koupit si teplou polévku, čaj na zahřátí či jiné nápoje. Propustka od jasné oblohy nadešla o půl dvanácté.

Parta nabrala kurz bazilika na Svatém Kopečku přes vyhlídky a vilu básníka J. Wolkera.

Velká stavba Baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku nás ohromila svou rozlehlostí. Uvnitř poutního kostela se nacházelo mnoho svatých, varhany a po stěnách spousta zlatě orámovaných obrazů výjevů z Bible až se mi z toho zamotala hlava.


Poutní sestry vyfotili naše udivené postavy a my posléze za pomocí brzd sjeli z kopečka na hlavní cyklostezku vedoucí k Olomouci. Jedna hodina hlásala jít na oběd, který jsem za průzkumu objevil nedaleko rušné křižovatky do města. V hospodě za lidové ceny jsme se dobře nasytili, hlavě Štěpán, jenž se se mnou vsadil o láhev nealko, že sní obří pizzu. Snědl. Hledalo se místečko na odpočinek a vysušení mokrých stanů z prchavého rána. Na osluněném krásném parku v zátiší městské vilové čtvrti, na němž se rozložilo plno vlhkých věcí, to rázem vypadalo jak po výbuchu. Odpočinkový relax na plachtě významně dopomohl k dobré náladě všech. Odpolední jízda přes Černovír k uzavřenému Fortu Lazeckému, který jsme zkoumali z koruny stromu, nás unavila. Teplý den napomohl tomu, abychom se zastavili u rybníka Poděbrady na osvěžení. 

Mladí se navyváděli na plovoucím molu skoky do vody či strkanicemi na nakloněné rovině. My odrostlejší jsme se po koupeli sušili na vyhřátých kamenech na písečné pláži.

První defekt zaznamenala Anežka s píchlým zadním kolem. Výměna nové duše proběhla rychle, jen se zlomily dvě umělohmotné páky na obrácení pláště…


Následovala rovinka lužními lesy Litovelského Pomoraví. Když už večerní krasojízda cyklostezkami lesy trvala moc dlouho, vyhledali jsme za lesem nocleh na cizím hlavně rovném pozemku poblíž obce Hynkov
.

Během stavby stanů kolem prošel domorodec, jenž znal vlastníka pozemku. Nicméně nikdo se se stížností neobjevil. Moskytiéry se rozvinuly pod večerní oblohou s unavenými jezdci čekající na spánek. Ujeto 31 km.

Včasný ranní rozjezd po snídani zatrhl defekt . Tentokrát ho měl Vašek. Rychlá výměna duše za pár minut a jízda do Litovle provázená zpěvem Šárky, Štěpána a Vaška zvedla jejich náladu až do města. Dokoupil jsem náhradní duše následujíc ostatní k dokoupení zásob. Navštívili jsme zde infocentrum, v němž se skvěla výstava dřevěných vlakových modelů z časů historických, převážně westernových. Naobědvali jsme se v restauraci na náměstí při značné nelibosti přicházejících přeháněk. Kdo mohl schoval se pod podloubím. Další kulturní zážitek týdne se odehrál po 5 kilometrech v Mladečově, kde jsme si zakoupili vstupenky do Mladečských jeskyní.
Co říká net :


Mladečské jeskyně

prostupují vrchem Třesín (345 m n.m.) při západním okraji obce Mladeč a jsou největším jeskynním systémem Mladečského krasu;
představují převážně horizontální, velmi členitý labyrint chodeb, dómů a vysokých komínů s pozoruhodnou modelací stěn a stropů, s krápníkovou výzdobou a četnými blokovými závaly, několika strmými chodbami zasahují až pod hladinu podzemní vody;
patří mezi archeologické lokality světového významu, jsou patrně nejstarším, největším a nejsevernějším sídlištěm moderních lidí (kromaňonců) v Evropě, kteří zde prokazatelně žili již před více než 31 tisíci lety;
mají celkem 1 250 metrů chodeb a síní o výškovém rozpětí 30 metrů;
byly po pradávném zavalení vchodu znovu objeveny kolem roku 1826 při lámání kamene, od přelomu 19. a 20. století jsou zpřístupněny veřejnosti a od roku 1911 elektricky osvětleny
návštěvní okruh je dlouhý 380 metrů s malou archeologickou expozicí; prohlídka trvá cca 40 minut;teplota vzduchu je 8 °C, průměrná relativní vlhkost 95 %.
 Po takovém informačním nášupu se spokojeně šlapalo k odpolednímu městu Mohelnici za silného nepříjemného větru. Bohužel sil ubývalo a plán dojet do Zábřehu jsme vzdali. Doplnili jsme zásoby před večerní jízdou nad Křemačov a nad obcí s výhledem na českomoravskou vrchovinu jsme odbočili k osiřelému hřbitovu k lesu, u něhož si všichni postavili stany.

Ujeto 37 km.

Počasí nevěštilo nic dobrého. Silná povětrnost přitáhla oblačnost se  zataženou noční oblohou. K ránu dle předpovědi trochu sprchlo, ale nijak významněji.
Pátek pokračoval v nevlídném chladném počasí, proto  parta vyjela co nejdříve s rozhodnutím nasednout

do vlaku v Zábřehu. Při cestování se zde opět objevil rozkol jak a kudy vlastně se pojede. Já navrhoval jet trasou delší, ale bezpečnou s malou frekvencí aut, ostatní to chtěli mít za sebou a raději volili velmi frekventovanou hlavní silnici I. třídy. Cílem bylo vlakové nádraží a zmizet před blížící se okolními dešťovými mraky. Dojezd jsme nakonec zvládli v pořádku, byť to někdy bylo napínavé. Jezdec musel šlapat nezastavovat se, nebylo kde a držet se bílé čáry krajnice.

Jízdenky se nakoupily společně do  Ústí nad Orlicí. Po přestupu v České Třebové do rychlíku Jardu napadlo nevystupovat v Chocni a nejet směr Sruby jak se původně plánovalo. Naopak navrhl jízdu až do Pardubic a přespat v hradeckých lesích, čímž se mj sen navštívit rodné místo rozplynul. V Pardubicích jsme se naobědvali v Pivovarském domě, načež Šárka dostala nápad podívat se na Kunětickou horu. Cyklojízda pokračovala podél Labe, kde se několikrát muselo čekat na poslední. Na mé výtky odpověděli, že se na té širé rovině ztratili.

Před Kuňkou několikeré focení hradu, přičemž jsem Šárku jasně upozorňoval na dojezdové místo na parkoviště pod hradem. Na parkoviště jsem dojel sám. Ostatní odbočili, aniž by mi to oznámili, prozkoumt perníkovou chaloupku. To mne teda rozčílilo. Když jsou tak chytří, ať si peloton vedou sami, a zařadil jsem se na konec týmu.
Já s Jardou jsme hlídali kola, neboť zbytek party se šel pokochat hradem na Kunětické hoře.

Po návratu se na mapách hledalo místo k přespání. Šárka objevila rybník v hradeckých lesích daleko od stezek, ale vést peloton nechtěla. Jediná však věděla kudy se do vybrané lokality dostat. Ukázalo se, že poslouchat brblání na úroveň cesty nebo její vzdálenost, na to se musí člověk obrnit a prosadit si vlastní přesvědčení. Nakonec jsme do cíle přes lesní pěšiny dojeli v čase akorát, kdy kukačky hlásily sedm hodin.

Unešeni dřevěným domečkem s verandou na břehu chovného rybníka jsme ihned prozkoumávali okolí, není li zde avizovaná kamera. Pak se dlouho vybíral jako vždy rovný terén pro stavbu stanů. Proběhlo plavání těch, co si chtěli smýt pot a po večeři na verandě se ještě dlouho klábosilo o zážitcích i konci naší úspěšné společné dovolené, na níž překročíme limit 200 km. Zítra nás čeká rozhledna a potom zpět do Liberce. Ujeto 34 km.


Ráno nás překvapil brzkou rozplavbou Vladimír, který se nebál jít jako první. Po snídani jsem si zaplaval já se Štěpánem a tím se rozloučili s dobrodružným pobytem v přírodě.

Zabalily se naposled věci, stany, spacáky a tradá na nově otevřenou rozhlednu

Milíř u Vysoké nad Labem. V horních patrech foukal ostrý studený vítr ale rozhled byl parádní.

Bledý Vašek za doprovodu Anežky se vytlačil nahoru, která mu na oplátku za výšlap na kole, pomohla překonat závrať z výšky. Závěrečný dojezd podél Labe po cyklostezce k restauraci s uctivým majitelem

Hospody na Rozcestí nám udělal radost posledním dobrým jídlem na rozloučenou s letošní cyklodovolenou. Nástup do vlaku Arrivy rozdělené do dvou vagonů se uskutečnil v pohodě s potěšením na příští cestování s partou Hic. Ujeto 17 km.
Celkově parta najela za týden přes 215 km a užila si skvělé dovolené na kole se svými přáteli. Příští rok plánuji já. Mám v plánu místa, kam se jede přes celou republiku, ovšem záleží na přepravě po železnici, na počasí a hlavně na naší zdravotní fyzické formě. Cestování zdar! Video z cest zde.

Napsat komentář