V sedle kola Posázavím

Letošní dovolená na kolech plánovaná Šárkou se částečně odehrávala v Posázaví kolem Havlíčkova Brodu. Účast zprvu byla hojná o devíti lidech, po týdnu jsme se domů vraceli v šesti. Počasí se vystřídalo od deště po slunečno od chladnějšího po horka v závěru.

V červencové úterý parta nastoupila mezi prvními do vlaku se všemi koly najednou, což v devíti v Arrivě nebývá zvykem. Šárka (elektrokolo), Vendy, Štěpán, Vladimír, Marie(elektrokolo), Jarda, Lenka(elektrokolo), Anežka a já si sedli na místenková sedadla směr Pardubice Rosice. Předpověď nezněla moc příjemně v týdnu přeháňky, o víkendu se oteplí.

Na rosické zastávce se zimomřivci uklidili do průchozí čekárny, aby je rozveselená Maruška provokovala procházejíc oběma dveřními lítačkami. Ač nám domorodec tvrdil, že 9 kol se nevejde do moderního vagonu, opak byl pravdou.

Výstupem ve Ždírci, kde kvůli výluce spoj končil, začala 280 km dlouhá etapa kolem řeky Sázavy, za betonovými sochami, za dobrodružstvím včetně koupání. Rozjezd začal pomalu. Peloton projížděl přes Krucemburkem k hrobu věhlasného malíře Jana Zrzavého.

Napodruhé se nález povedl.

První sochu Josefínu jsme potkali u silnice v obci Hluboká. Její rozevlátý portrét u domu musel přitahovat řadu turistů.

My si budeme více pamatovat větší kopec nad vsí, kam vyjeli téměř všichni. Já se po té rozhodl podobné blbiny závodění s elektrokoly odpustit, neboť síly bude potřeba ještě na týden.

Čerstvý vítr pomáhal slunci v boji s hustými oblaky a jakmile přes ně se prodralo a vykouklo celkem slušně hřálo. Dojelo se k rybníku Velké Dářko s vlnami jako u moře, kde jsme se společně se Štěpánem rozhodli pro osvěžení.

Překvapivě teplá voda s okolními plachetnicemi nás utvrdila ve správném rozhodnutí vyzkoušet si plavání.

Ostatní se najedli zelňačkou u stánku s lavicemi, načež se plánoval první nocleh. Větrné počasí donutilo hledat v lesích vhodný úkryt, ale zároveň někteří dávali přednost loukám.

Kompromisem, po nákupu ve Škrdlovicích na poslední chvíli, se stala zarostlá paseka uprostřed lesa.

Hledání místa bez hrbolků, tradiční kolorit narušili kousavé mini mušky, před kterými neuchránila ani moskytiéra. V pěti stanech se o půl osmé večer uklidili parťáci před dotěrnou havětí, známkou to teplého léta. Šárka svolala k Vláďovi karetní hráče, protože se jí za světla nechtělo usínat. Já v noci zanechal síťový přístřešek napospas přírodě a schoval se před štípanci ve stanu u Anežky. Solo stan pro jednoho měla Lenka, jinak dvojice Šárka -Vendy, Maruš – Jarda, Vláďa – Štěpán spali v klasických iglů stanech.

Středeční ráno se vybarvilo oblačností dávajíc tušení deštivých přeháněk. Dnešek byl dle plánu Šárky ve znamení betonových soch od sochaře Michala Olšiaka. První déšť nás zastihl před obcí Cikháj. Schovali jsme pod přístřešek penzionu Tisůvka, který otevíral až za hodinu , v 11.00.

Nejdříve se snažila Šárka rozezpívat prokřehlou bandu, pak jsme si zahráli dětské říkanky jako za mlada.

Nasmáli jsme se, ovšem zima díky dešti byla vlezlá, proto jakmile se otevřelo ten kdo chtěl ohřál se v restauraci u čaje. Padat voda ustala v pravý čas a cyklisté se vypravili po modré do stoupání k prameni řeky Svratky.

Odtud se sjíždělo do obce Tři Studně, v jejímž okolí se nacházely sochy. Na soukromém pozemku jsme hleděli na hejkala Pepina strašidlo z místních lesů,

krosovým přesunem přes lesní terén jsme se dostali ke káněti v rekreačním areálu.

Zde mezi prvními se hlásila Maruška o jídlo v místní restauraci. Zaparkovala se kola a parta se odebrala na oběd. Následující cíl se nazýval sousoší houby vzdálené 3 km ve Fryšavě.

Obloha se zatahovala, což nás znepokojilo a vedlo k nalezení střechy nad hlavou. Lenka pohotově objevila v mapách ideální útulnu pro takovéto příležitosti. Závodili jsme o čas a  povedlo se nám, sice na skupinky, jakž takž dojet do nového velkého přístřešku včas.

Nastala trudnomyslnost, nastala chvíle pro hry s tenisákem, který Štěpán našel v areálu káněte. Vyblbli jsme se a rázem se zlepšila nálada. Po dešti se skupina  rozjela před obec Sklená, před níž se odbočilo na asfaltku lesem. Před jízdou  se parta dohadovala kam dál. Obhajoval jsem vytyčenou trasu od Šárky, ostatní měli jiné představy a hlavně chtěli si ještě nakoupit potraviny. Blížila se 18 hodina a nejbližší prodejna byla opět ve Škrdlovicích. Sice zbývalo 20minut, ovšem elektrokolo Lenky nastartovalo k úniku do obce k záchraně hladových. Zavolala mi, kdo chce má na to 5 minut. Informaci jsem předal kolemjedoucí Šárce a sám dupl do pedálů.

Stihl jsem obchůdek i nákup pro ostatní, byť přijeli s prodlením, prodavačka ochotně počkala. S hledáním noclehu s poučením z minulé noci jsme si dali záležet a našli jehličnatý les.

Nyní nás otravovali ,,jen,, komáři, což se dalo v kapucích vydržet. Ohledně místa jsem protestoval já, neboť se mi nelíbilo spát nedaleko slyšitelné hlavní silnice, pár set metrů vzdálené chatové oblasti  a především u zaparkovaného vozidla pravděpodobně od myslivce. Nic naplat, brzy zapadalo slunce.  Předpověď nevěštila přívětivé počasí v noci, takže všichni zase pod stan. Myslivec za hodinu přišel k autu, zapálil si cígo, pozoroval naši skupinku. Pak odjel.

Čtvrteční ráno nás probudil rachot těžebních strojů. Lepší budíček nemohl být. V 9 hodin bylo zbaleno a cyklisté směřovali na jih do Polničky do zábavného areálu Salon Expres Vagon. Kdo nestihl ranní kávu, měl zde příležitost. Prošli jsme si atrakce, přičemž se nejvíce zalíbily dvoumístné motokáry.

Utvořili jsme tři dvojice, v níž řídili mladší potomci a vydali se na okruh s max rychlostí 25 km/h. Holky si užily jízdy a rodiče se pevně drželi konstrukce vozu. Marie s Jardou a Lenka nás pohledem povzbuzovali.

U vodní nádrže Pilská se parta vyfotila u soch českého lva a moravské orlice. Hlad umocnil jízdu do města  Žďár nad Sázavou, na jehož kraji Lenka našla přiměřenou restauraci Táferna. Já si odskočil do Z boxu pro doručené tvrzené sklo i bankomatu pro hotovost. Tady se parta poprvé rozdělila. Lenka s Anežkou již před tím avizovaly odjezd domů s nástupem do vlaku v Přibyslavi.  Ač nás to mrzelo, že odjíždí, bylo jejich rozhodnutí. Zbytek se vydal na Zelenou horu, kde se nachází poutní kostel sv. Jana Nepomuckého.

Po prohlídce stavby se skupinka zastavila v obchůdku pro potraviny, kde se mimochodem koupil na přání Štěpána malý molitanový míček na kopanou. Při projíždění kolem Bránského rybníku na ostrých kamenech si Štěpán vybral smolíka, když po 50 metrech zjistil, že píchnul.

Vláďa bez problémů vyměnil poškozenou duši a jelo se k soše Mamlase  s výhledem na Havlíčkův Brod.

Následoval nedaleko Hamroň,

socha koně s  povozem v bahně.

Abychom si oddychli, zastavili se cyklisté na hřišti pro mladé, pro odreagování. Kolotoč, houpačky atd.

Na mamutu s dlouhým chobotem jsme se řádně vyřádili a k tomu navštívili nedalekou Rozštípenou skálu.

Socha slon se nacházela  v soukromé zahradě ve vsi Sázava,

v níž jsme my fotbaluchtiví zahlédli branky a vyprosili si odpočinek. S kladnou odezvou se nápad moc neujal, ale kvůli nám si rádi odpočinuli jejich zadnice na lavičkách na hřišti.

K nám dvěma se sotva přidal Vladimír, Šárku jsme museli prosit. Po desetiminutovce kopané jsme už  frčeli podél řeky Sázavy po bývalé trati Posázavského Pacifiku meandrující krajinou nad řekou do Ronova nad Sázavou k soše draka.

Před 18 hodinou parta obdivovala v Přibyslavi bronzového Jana Žižku na koni, který nedaleko náhle zemřel 11.10. 1424. Mezitím dvojka co se odtrhla jela z Kolína na Starou Paku, aby stihla dojezd v odpoledních hodinách. Mimořádnost na trati, změnila jejich plány.

My si koupili na náměstí zmrzku a pohodově se prošli k Věži u kostela sv. Křtitele.

Závěrečný finiš za oblačného počasí do místa na nocleh proběhl bez potíží. Přespání jsme vybrali napodruhé a skutečně se povedlo. Nacházelo se u lesa a zároveň v lese na posekaném palouku v závětří.

Nyní žádné mušky, jen pár komárů a pár kapek z nebe. Opravdově se rozpršelo až v noci, ale těm kdo měli odpovídající stan to vůbec nevadilo…

Páteční slunečné ráno probudilo v dobré náladě Marušku. Ta si pro sebe rozdávala cvičební povely jak z rádia Ranní rozcvička. Po snídani jsme  navštívili pomník husitského vojevůdce,

mohylu, na níž přispěly sokolské jednoty z Chocně, Vysokého Mýta , Prahy, atd. Za Přibyslaví se splnil i  duchovní rozměr výpravy a tak se vystoupalo k výhledu do krajiny v Hesově po Křížové cestě vystavěné kovovými zastaveními Ježíše vytvořené kovářem.

Protože nám do sbírky strašidel chyběla socha gryfa jelo se přes Utín, Dlouhou Ves do obce Pohled podívat se na betonový výtvor.

Nad Pohledem prudce do kopce lipovou alejí jsme objevili kapli sv Anny, u níž vytékal léčivý pramen pro oči. Doplnila se zásoba pitné vody, která ve vedru velmi pomohla.

Do Havlíčkova Brodu jsme se rozhodovali kudy jet. Hlad určil nejrychlejší trasu po hlavní silnici vedoucí k vybrané restauraci. Ovšem svátek nám ukázal, jak těžké bude najít nějakou rozumnou hospodu. Na náměstí jsme byli vděčni za restauraci Rebel na Rynku s terasou.

Po obědě se každý zařidil jak chtěl. Já si odskočil do parku na relax. Zpocení jsme cestovali po cyklotrase a hledali, kde se vykoupeme. V Okrouhlicích při zastávce ,, pitný režim,, se Štěpán tak nepříjemně opřel o své kolo až se nešťastně převrhl na elktrokolo Marušky. Dostal za vyučenou a parta jela dál přes Babice k Ředkovskému rybníku. U něho jsme si slibovali vykoupání, ovšem nikomu se nechtělo do zelené vody. Naštěstí za Broumovou Lhotou nás u silnice vyzýval ke koupeli rybník Říhovka. Teplé vykoupání kromě Jardy osvěžilo všechny cyklonadšence.

Hledání noclehu měla Šárka se mnou domluveno v oblasti lomů. Jeden z nich Trojka se podařilo obsadit, byť na kraji stál nový luxusní dům.

V zarostlém houští naproti, nás částečně nebylo vidět. Čistá voda v kamenném lomu nás nadchla příští ráno. Navečír se zacvičila jóga k plnohodnotnému spánku.

Ovšem kousek od stanoviště pořádali festival či diskotéku, podstatné je, že hudba rušila spaní. V momentě, kdy ustala, objevili se hlasy dvou mladých párů v podnapitém stavu, kdesi na břehu lomu a minimálně hodinu hulákali u vody. Moc jsme se tedy nevyspali.

Na sobotní ráno byl domluven budíček na 7.30. Pod taktovkou Vendulky jsme krom Jardy cvičili

na paloučku s následným během lesem krkolomným terénem k lomům Bretschneiderovo ucho a ústa pravdy.

Při bězích probíhali soutěže jako schovávaná, běh k označeným stromům atd. Závěr patřil koupání v lomu za slunečného teplého počasí.

Jen Jarda měl blbou náladu a zachmuřeně se díval do země. Rozhodl se, že sám pojede napřed do ve Světlé nad Sázavou a tam  počká. Vyvěsili jsme klubovou vlajku po náročném ohýbání mladé břízky.

Výjezd do kopce na hrad Lipnici dal zabrat. Pod gotickým hradem se Šárka s kolem při jeho parkování omylem vyválela na předzahrádce tolik se obětovala pro skupinové focení.

Coříká o hradu net:

Nejstarší hradní budovy pocházejí z roku 1310, kdy hrad založili páni z Lichtenburka. Navzdory renesančním úpravám si celkově zachoval gotický ráz. Roku 1869 byl zničen požárem, naštestí jeho úplnému zchátrání zabránil Klub českých turistů, který jej odkoupil roku 1924. Na konci 20. století prošel hrad velkou rekonstrukcí.
Při návštěvě si prohlédnete celý hradní areál včetně kaple sv. Vavřince, v níž byli r. 1417 vysvěceni první husitští kněží u nás, dále rozsáhlá sklepení s bývalou hodovní síní Jindřicha z Lipé či hranolovou věž Samson s 33 m hlubokou studnou ve sklepení.

V pokladně jsme si nakoupili dřevěnou známku a vizitku na památku. V podhradí jsme si prohlédli budovu Jaroslava Haška i sochu Švejka.

Vendy si koupila domácí marmeládu  a pokračovalo se na relief v lomu zlaté oči. Zde nás překvapilo množství návštěvníků, kteří se sem dopravili po turistické značce.

Nezbývalo než se rozjet na sever do Světlé nad Sázavou za Jardou, za obědem. O něco více kopcovitá cyklotrasa nechala vyniknout okolní vysočině tvořené smíšenými lesy, políčky s obilím a především  bramborami. Slunce hřálo a my žízniví hledali ve městě otevřenou restauraci. Naskytla se bez terasy. Kola se zamkly s nastraženým poplachovým systémem  v zadním areálu budov hospody. Jarda oznámil svou pozici v hospůdce u řeky, jíž jsme původně míjeli. Polemizoval o vlastní cestě ve vzpomínkách před x lety. Jeho představy z minulosti ho ovládly a sám se vydal vlakem do Vlastějovic. Naše výprava se zmenšila o dalšího člena. V horku jsme si plánovali splutí Sázavy, jenže půjčovny kvůli malému množství průtoku zavřeli. Možná až dále na dolním toku, což by bylo moc daleko pro návrat, Padlo rozhodnutí vykoupat se někde u břehu ve stínu stromů. Protože Marii docházela baterie, využili jsme na náměstí dobíjecí sloup.

Mezitím jsme se osvěžovali cca dvě hodiny v přijatelně chladné vodě řeky. O půl šesté nás válení přestalo bavit, načež se pokračovalo ke zmrzlině za městem. Točená zmrzlina míchaná se zde podávala do jednoho dvoukornoutu.

Malebná trasa podél Sázavy se pro cyklisty změnila ve Smrčné ve stoupání na nejbližší hřeben. Dalo nám to zabrat. Štěpán se s osudem rval, tušíc, že po pár kilometrech se pojede opět dolů. Sám jsem z Trpišovic vytvořil osobní rychlostní rekord 56 km/h než se terén zvedl snad až k nebi. Šlapal jsem pěšky na rozdíl od těch, kteří se s výzvou neustále prali.  Když jsme nad obcí Veliká spatřili temná mračna na obzoru, bylo jasné, že se hledá nocleh. Už předem jsme znali cíl cesty. Dřevěný přístřešek na rozcestí listnatého lesa neskýtal žádného úkrytu, byl vhodný na posezení.

Poblíž dubů  jsme se dohodli na tábořišti. Urychleně se postavily stany, ač aplikace předpovědi předurčovala výrazný déšť do dvou hodin, na obloze se předpověď lišila.

Přesto jsme odvážně obsadili altánek k navečeření. Vendy si splnila sen a usmažila si vajíčka na sádle. Každý si ochutnal s dovětkem,  nebylo to špatný. Jen ta přeprava vajec na hrbolatém povrchu musela být náročná. Ve stanu se vůbec nedalo pobývat. Nepříjemné dusno před bouřkou s počínajícím jemným deštíkem a šílenými komáry zavdali špatnému spaní. V noci po lehčí bouři se snesl vydatný slejvák, čímž se teplota rapidně snížila.

Deštík nás doprovázel ráno, dopoledne, celý den. V přestávkách se skupina snažila ujet co nejdále.

V Ledči se dokoupili zásoby, navštívili jsme hrad s výkladem o medvídcích na dětském okruhu, podívali jsme se do věže hradu po zataženém okolí

shlédli jsme z věže na vodáky, kterým napršela voda a také se najedli v restauraci U Řeky.  Jakmile má člověk elektrokolo musí ho mít asi stále na očích, proto se událo pár zmatků před nalezením místa k sezení v restauraci.

Jízda opět do kopce z údolí na sever vysočiny, k tomu se přidalo mžení. Ale parta to brala zvesela, svým vysilujícím zpěvem oddalovala protivnou náladu.  V plánu bylo dojet někam nad Číhošť, což se téměř naplnilo.  Ke geografickému bodu ČR jsme dojeli mezi přeháňkami.

Parta zvažovala přespání zde, což jsem nechtěl akceptovat. Pozemek patřil asi obci a lidi se na bodě často

střídali. Zde bychom klidu nenašli. Návštěvníci, co nás zaslechli naříkat, nám poradili, že nedaleko na faře je možné přespat. Rozjel jsem se za deště spolu se Šárkou zjistit podrobnosti a ono to opravdu vyšlo!

Mladý ministrant vyprávějící o zázraku v kostele a vše po té následovalo, zavolal faráři, jenž svolil k ubytování na faře. Všichni se z toho radovali. Bude teplá sprcha, bude se spát pod střechou, budeme v jednom pokoji, využijeme záchod atd. Je ten kříž v místnosti na stěně vedle nás jakoby se chtěl nešťastně pohnout a zopakovat před několika desetiletími místní zázrak. Co se vlastně stalo? Z netu:

Kostel zmiňován r. 1350. Jednolodní gotická stavba s pětiboce uzavřeným presbytářem, se sakristií po severní straně. Hlavní oltář pochází z r. 1888, byl postaven na původní kamenný obětní stůl z doby stavby kostela. Zvláštností kostela je klasové zdivo na vnější fasádě.
Kostel je spjat s osobou faráře Josefa Toufara a tzv. číhošťským zázrakem. Podle svědků došlo během mše 11. prosince 1949 k pohnutí půlmetrového dřevěného kříže na hlavním oltáři. Kříž zůstal vychýlen vpřed a pootočen ke kazatelně. Šířící se zpráva o zázraku přitáhla pozornost StB a Josef Toufar byl 28. ledna 1950 zatčen a odvlečen do věznice ve Valdicích. Na následky mučení ve vyšetřovací vazbě zemřel 25. února 1950.
V roce 2015 došlo v rámci slavnosti Návrat P. Josefa Toufara do Číhošti k uložení ostatků kněze Josefa Toufara v tomto kostele. Hrob je umístěn před oltářem pod kamennou deskou v podlaze na hlavní ose kostela.

Venku přestalo pršet, obloha se rozjasnila s ukázkou barevného západu.  Po večeři si každý vybral svůj režim. V patře se nacházela výstavka k památce faráře Toufara. 15 tabulí jsem se zájmem přečetl, ba i sezením na židli v komůrce jsem se naladil na dřívější časy. Unaveni jsme si lehli na matrace, válendy, palandy s touhou usnout. Vyprávěl jsem příběh u jehož konce jsme zaslechl chrápání dcery Šárky. Jestli jsem na chvilku usnul, procitnul jsem při tiché chůzi neznámého od wc. Od té chvíle jsem cítil linoucí se zápach v průvanu od záchodu. Oslovil jsem o problému Marušku, o níž jsem předpokládal noční pochod. Nic. Nezbývalo než jít dveře zavřít. Jenže jakmile jsem se dotkl zdi u dveří, trefil jsem přímo vypínač. Místnost na vteřinu ozářilo strppní světlo. To jsem tomu dal. Šel jsem poslepu zavřít dveře. Kde jsou? Hmatal jsem oslepen předchozím světlem a postupně uzavřel dveře. Když jsem dorazil na lůžko vstali postupně ostatní, aby splnili potřebu těla. Šárka se dlouho nevracela, určitě bloudila po baráku. Všichni jsme se rozesmáli nad vidinou nešťastného hledání. Maruška chtěla pomoct a rozsvítila malou lampičku přímo na spícího Vladimíra.  Takže nikdo kolem 1 hodiny nespal.

Pondělní ráno proběhlo v dobré náladě, faře jsme nechali příspěvek za přespání z vděčnosti poutníků.  Poslechli jsme si výklad v kostele, v němž se událost  odehrála.

Dnešní cíl okolí Kutnohorska se vyvíjel nanejvýš dobře. Poslední vršky jsme dopoledne nechali za sebou, abychom z Hostkovic jeli za teplého počasí ovíváni větrem přes deset km bez šlapání z kopce. Zastavili jsme se v Úmoníně, obci zmíněné ve Werichovském Fimfáru, na nepřístupném zrekonstruovaném zámku.

Přičteme li dalších téměř deset před Kutnou Horu neměla jízda do nížin chybu a nám zbývalo hodně sil k vysněnému přiblížení k Pardubicím.

Naobědvali jsme se v restauraci U Kata v centru města, načež se rozhodlo navštívit chrám sv. Barbory,

Kostnici, kostel Nanebevzetí P. Marie a sv. Jana Křtitele.  Obrovský gotický chrám mne udivil svou 30 m výškou  podobnou katedrále na Hradčanech v Praze. Se Štěpánem jsme obdivovali vysoké klenuté stropy se sochami, zlaté varhany či krásně ozdobený oltář. Ostatní se procházeli po okolí chrámu.

Zastavení v kostnici mne naopak zklamalo. Kosti a lebky mi nepřipadáli být opravdové , fotit se zde nesmělo  a prostor objektu byl malý. V kostele Nanebevzetí P.M. jsem vzpomínal na podobnost s chrámem v Hejnicích. Opustila se kultura za novým cílem – Stromový rondel, stromořadí vytvořené do kruhu. Stromová alej dle fotek vypadala lépe na netu než v reálu, proto se parta posunula o pár set metrů dál k zámku Kačina.

Koupil jsme si zmrzlinu a uvažovali kam pokračovat. Rozhodně na východ. Kolem jelení obory v Žehušicích, Bílé Podolí, před obcí Semtěš se zvedala poslední terénní vlna, takže nad vsí jsme s Vladimírem usoudili, že se nebudeme dřít. A vyplatilo se. Nasbírali jsme si zralých ostružin s výhledem do kraje. Plán vykoupat se na poprvé v Sovoluskách nevyšel. Za to u Lhoty v Osadě hněvu se skupina zastavila na dlouhý odpočinek s koupáním.

Mělký Peliský rybník s teplou vodou vytvořil dobrou náladu na posilnění, na svačinu. Všichni spokojeni jen Maruška se pořád ptala kolik máme najeto. Pravdu o 60km jsme ji tajili, byť tušila velkou porci kilometrů. Závěrečných 10 km přes Urbanice, Svojšice, Stojice ke zvolené rozhledně Barborka jsme dali v pohodě před západem slunce.

Tento den parta zvládla 70 km. Pár lidí tady využívalo odpočinek s klábosením o všem možném. Zvolili jsme na tomto krásném místě se spoustou užitečných věcí jako houpačky, veliký přístřešek, naučné druhy žul, splachovací toi toiky, přespání pod širákem.

Sluneční kotouč  se při svém putování  s námi na rozhledně rozloučil, stejně tak i hlučné kombajny na vzdálených polích odjíždějící do svých garáží.

Snědlo se poslední jídlo, přičemž si Maruška postavila Šárčin stan a zbytek unaveně ulehal vedle přístřešku na trávu za dojemných červánků hořícího nebe.

Leželi jsme poslední noc tentokrát pod hvězdami na postupně tmavnoucí obloze, sledujíc Velký vůz se srpkem Měsíce nad obzorem. Než jsem usnul v hlavě mi šrotovalo co všechno se zažilo, co do kroniky napíši, proč nás zbylo méně.

Během brzkého rána jsme lovili Štěpána sesunutého u nohou nazpět. První paprsky po páté hodině dávali vědět o dalším velmi teplém dni.

Po snídani jsme trasu, kterou vedl Štěpán pod mou kontrolou,  s přehledem zajeli až do Pardubic. V Lídlu u nádraží se koupil jídlo do vlaku, jenž nás ve 13 h odvezl bez potíží domů, do Liberce. Video zde