Valečov – místo, co nikdy neomrzí

Je strašně těžké nalézt  místo

1) nedaleko Liberce,

2) téměř na rovině,

3) něčím zajímavé,

4) beze schodů,

a tak se někdy stane, že něco z toho  prostě nevyjde. Z bezvýznamného kopečku vyroste přes noc hora nebo ze tří schůdečků jich je najednou třicet.

Pořád je to však ta lepší varianta, dámy, ještě jsme neslaňovali!

A tak jsme se na přání našeho řidiče, jelikož nás bylo jenom 5, rozjeli k Příhrazským skalám okouknout především  Valečovské světničky. Zaparkovali jsme v Dnebohu a po modré se vydali do Zásadky. Hned první hospodě jsme, ale statečně odolali. Myslím, že by náš „Mravokárce“ z nás měl radost, nicméně s námi tentokráte nebyl, zvolil ten den projížďku na kole po Trojzemí. Ve stánku pod Valečovem jsme se občerstvili horkým čajem, kávou a párkem, „Rychnovajdě“ jsme zblajzli sladkou svačinu a šli jsme obdivovat hrad.

     

Pak  jsme se rozeběhli objevovat skryté Valečovské světničky, které měly být naším hlavním cílem. Ale ejhle! Natáčení! Cože! Fakt nás tam nepustí!

V době, kdy se u radnice natáčí „Spajdroš“, se i zde něco natáčí! ……Pohádka. Smůla. Co z toho vyplývá.  Musíme zase brzo přijet!….Není to vlastně dobrá zpráva?

Světničky jsme museli tedy spodem obejít, když na nás vykoukla jedna jeskyňka, do které bychom mohli nahlédnout. S šoférem jsme vyběhli kopeček a skrz světničku nahlédli do natáčecího prostoru, jehož prostředkem se právě prošel náš Fidooo!

Kulturní vložka našich žen

Na našem vzpomínkovém rozcestí jsme pořídili  společnou fotku a pokračovali  dále naučnou stezkou, kde jsme poctivě plnili úkoly pro děti,  k Píčovému statku. (Stoupák byl tentokráte bez bahna) Zde, ve chlívě,  dostalo se nám od místního pamětníka výkladu, jak pan Píč vlastnil nádherné silné koně, jak si pro syna přišlo STB,…a víc si nepamatuju.

Předtím jsme omrkli pravěké hradiště Klamornu a teď už nás čekalo sejít pár schůdků k Drábským světničkám.

Sakra, minule jich tu tolik nebylo. Ještě k tomu nezpevněné zábradlí, jenom řetězy,…….a tak se vykloktalo a šlo se na věc a zase se vykloktalo. Za svitu sluníčka jsme se šoférem v rychlosti proběhli všechny uličky Drábek a pak už nás čekal poslední kilometr po modré k autu.

Tuto  cestu jsem nikdy nešla a nebo si ji nepamatuju. Asi polovina se však skládala ze schodů. Bože, no jo Příhrazské skály, co jsem si asi tak mohla myslet.

Přežili jsme to všichni, ale má drahá přítelkyně se mi již 14 dní neozvala! Ale já se stejně těším na další dobrodružství a na naše společné

zdolávání zdánlivě nepřekonatelných překážek.

Čau příště.