Ve stopě v Polsku, na Jizerce, na Protržené přehradě a večerní nečekaná prohlídka Jizerek

Brzké sobotní ráno se nás sešlo u vlaku odjíždějícího v 7.35 do polských Jakuszyc, celkem pět. Počasí zatažené, lehce mrazivé s celodenním mírným sněžením. V Jablonci se k nám přidala další členka frýdlantské formace s níž jsme prožili radosti loni v Harrachově. Vagón se pomalu plnil nedočkavci bílé stopy po celou dobu trasy po železnici. Ve vlaku jsme se přezuli, abychom ušetřili boty od sněhové břečky. Zástupy lidí vystoupili na polské zastávce, z níž vede mnoho různých běžeckých stezek po celém okolí. Kdo musel navoskoval, po té jsme se všichni zvolna dostávali do sportovního tempa až nám propocená spodní prádla či bundy se zasněženými batohy na zádech tvořily mapy.

Nejdříve nás míjelo mnoho lidí, jakmile jsme odbočili na směr na Orle, sportovců ubývalo a nám se jelo uvolněněji. Chvílemi při sjezdech kvůli padajícímu sněhu nebylo dost dobře vidět na stopu.

Cesta úvozem tvořila pro běžkaře cvičení se schopností dřepů za jízdy, před nebezpečím facky od smrkových větví.

Občerstvení na Orle proběhlo v rámci vlastních svačin v místnosti bufetu, neboť vystát dlouhou frontu nemělo smysl.

Kamarádka z Potoka mne informovala o svém příjezdu do muzea, načež jsme měli větší důvod dostat se rychleji na Jizerku. Po posilnění se parta rozjela k hranicím pod Bukovcem. Uzoučká stezka plná muld (kopečků), ukázala naší zdatnost v rovnováze. Za lávkou přes řeku Jizeru nás čekal kopec na výšlap. Většina běžkařů zula běžecké náčiní, ne my, kteří si zakládali buď na fyzičce nebo na zhubnutí své nespokojené postavy.  Vydrápání stálo dost sil. Když jsme se zformovali, objevili se již pláně Jizerské louky. S časem dvanácté hodiny jsme zavítali opět do muzea na návštěvu. Kamarádku jsme nezastihli, protože chtěla stihnout bus ve dvě hodiny na Smědavě. Popovídali jsme si tedy v místnosti expozice s kamarádkou konající službu v muzeu.

Ve 13 hodin se družina rozdělila a část jela na Smědavu a druhá na Protrženou přehradu.

My co jsme absolvovali trasu k přehradě, jsme zažili humorné okamžiky po zasněžené neupravené Jezdecké cestě vedoucí k cíli. Ženská část družstva se nechtěně válela v bílé peřině sněhu, proto potřebovala naši mužskou pomoc k záchraně, poněvadž by v ďolíku seděli zřejmě až do jara.

Padlých stromů a jejich překonávání, stalo se naší oblibou a zpestřením při neustálém  jemném sněžení.

Dokázat překročit strom s běžkami na nohou chtělo fištróna.

Zábavné tvoření stopy skončilo u Protrženky,

od níž se parta obloučkem dostala na Mariánskohorské Boudy. Zde se dohodlo, že pokud stihneme vlak jedoucí za půl hodiny v 15.27 z Josefova Dolu, pojedeme, v opačném případě skončíme v penzionu U Elišky nebo v hospodě na nádraží. Po zasněžené čerstvě upravené silnici pro běžkaře se sjíždělo z kopce opravdu rychle, jenom mne přestalo bavit odpichovat se po cestě směřující dolů se šupinami na běžkách, proto se mi ostatní natolik vzdálili, že na rozcestí jsem se musel podívat do mapy kudy kam. Nakonec se všichni setkali na nádraží včas, ale konec pohádky není. Na vlak jsme měli čekat ještě 10 minut. Jít do hospody nemělo význam. Tak jsme čekali s dalšími běžkaři. A vlak nikde. 20 minut nic.

    

Nechtěli jsme mrznout, do hospody jsme zašli. Jídlo není žádné, kofola taky ne, jen čaj a káva, nějak se tu poslední dobou zkazili. U kamen jsme si ohřívali zmáčené rukavice, čepice a oblečení. 30 minut vlak nikde, na netu informace – sněhová kalamita, vlak nejdříve v 17.21h. Pozdější info, možná přijede náhradní autobusová doprava. V 16.27 někteří nedočkavě vyhlíželi náhradní dopravu. Nikde. Ach jo, ČD. Asi v 16.40 se objevil jakýsi linkový (Skibus?) bus jedoucí z Jablonce, ale nikde v jízdním řádu nezaznamenaný. Zastavil na zastávce. Hromada běžkařů se přesunula sem. Konečná byla opět v Jablonci, ovšem přes Maxov, Hrabětice, Bedřichov, Janov n.N. Užili jsme si večerní vyhlídkové projížďky za 20 Kč i se stresem, že na úzké silnici posypané

štěrkem se bus vyhýbal vozidlům velikosti SUV na milimetry. A někdy se po zastavení do kopce skoro nemohl ani rozjet, řešil toto

řidič troubením na osobáky, aby se raději odstranili oni před poškrábáním laku. V Jablonci se od nás oddělila kamarádka bydlící zde

a my po nákupu jídla ve večerce se dopravili tramvají až domů. Trasu dlouhou 22 km jsme uběhli za 5 hodin čistého času. Na závěr by mne zajímalo, jak dlouho ještě čekali na dopravu ostatní cestující v Josefově Dole…
V bílé stopě v Polsku a naše zdolávání překážek zde.