Velikonoční neděle za poznáním Červených skal

Po delší covidové odmlce jsme se opět shledali za chladnějšího slunečního počasí s přáteli z Ferdinandova. Na velikonoční neděli se naplánoval výlet do Červených skal. Jaro se radovalo z kytiček na zahrádkách, odkud bílý studený příkrov nedávno zmizel. Náš pochod směřoval na Viničnou stezku, jež nás dovedla téměř k Oldřichovskému sedlu. Před ním nám náčelník ukázal starou svážnou cestu vinoucí se postupně po vrstevnici k horním partiím Poledníku.

Jak se stoupalo výše objevoval se sem tam sníh až nakonec nebylo poznat, že jaro převzalo nadvládu nad zimou. Nedaleký zmatený divočák zaslechl naše kroky a raději před námi zdrhal dolů směrem k Viničné. Pocukrované polesí ostře kontrastovalo s holými  skalami osvětlené od slunce.Na jednu z nich vyšplhala indiánka, aby zjistila, nezahlédne li svůj domov.

Tam kde cesta skončila se na menším skalisku odhalilo na krásném ubruse velikonoční překvapení se zajíčkem a vajíčky pro našince. Snad Pán lesa či jizerský Muhu připravil pro lidičky tento moment svátosti.

Pokochali jsme se a dostali hlad. Pod převisem bylo ukryté suché dříví, které jsme použili na menší první letošní opečení uzenin.

Po posilnění jsme pokračovali  hledáním Pavlisova kříže, cíle tohoto dne. Dle GPS jsem vedl skupinu já, ovšem pro častější a širší potůčky jsem musel vybrat lepší schůdnost terénu. Toho využil náčelník a našel první hledanou památku.

Jal se vysmívati kudy partu vedu, ale všichni jsme dobře věděli, že stopy ve sněhu, které jsme sledovali, zanechal on. Proplétání se zasněženým lesem nebralo konce. V některých případech se musely opatrně oblézat žulové balvany.

Vedoucí slíbil, že nám ukáže skvostné výhledy  ze Sviňského čela. Pohledem ze skalnaté vyhlídky na protější Smrk, Ořešák, Ptačí kupy, se rozplývala pouze naše trojice lezců,

ostatní počkali v sedle pod Vilémovou skalou. Závěrečný sestup nevybočil z klasiky přímého sestupu dolů, do Ferdinandova, domů.