Velký závod
Máme v partě člověka, jehož sen byl zajet si legendární závod Jizerskou 50. Když se k této myšlence loni přidala i Jaruška, zaujalo mne to natolik, že jsem souhlasil též. Loňskou sezónu jsme trénovali, ale časy dojezdů kraších tratí nesplňovali po přičtení kilometrů kritéria dojet do cíle za 8 hodin. S tímto poznáním jsem ze závodu vycouval, neboť nemám vodné běžky ani kondici na 50 km. Jaruška oznámila, že běžkami se šupinami závod nepojede. Nezbývalo než splnit si sen a jet sám. My jsme přislíbili účast při podpoře na důležitých zastávkách. Já budu na Jizerce, Šárka na startu, Frýdlantští Maruška z Rudou na Smědavě a celá parta na závěrečném finiši v Bedřichově.
Ráno se potvrdilo teplé mlhavé počasí s mrholením, které během dne postupně ustalo. Já nasedl v 8.35 na vlak na Kořenov, Šárka již čekala v areálu závodu na Vladimíra. Ač jsem předešlý den sháněl informace na ústředí Jiz. 50, nikdo mi nedokázal říct jaká sportovní aplikace funguje na sdílení osob běžkujících na trati s těmi co sedí do a na gauči. Sice mi slečna s logem závodu na zádech navrhla sledovat běžce dle mezičasů v jejich aplikaci, ovšem, když se nacházíte mimo dosah signálu, je vám toto na nic. To jsem v tuto chvíli nevěděl. Našel jsem také novou aplikaci na sdílení lidí při sportu Glympse, jejíž funkčnost se ještě musí vyladit, poněvadž stále padala, nejspíš při uzavření zámku mobilu.
Vláďa stál v 9.20 na stadionu v 8. vlně na startu o němž snil dlouhá léta a nenechal se nikým ovlivnit svoje předsevzetí. Byla to pro něho výzva. Každý má vlastní úrovně výzev, on si toužil splnit tuto jako Liberečák – zajet Jizerskou 50. Když elita žen i mužů byla dávno na trati, rozjel se v poslední vlně i on.
V tu dobu jsem projížděl ve vlaku sluncem osvětlenou Desnou míříc na zastávku Kořenov. Představoval jsem si to jednoduše. Vyběhnu po trase po žluté, červené podél Jizery a za hodinu a půl tam budu. Sněhu zřejmě bude více, avšak předešlé dny mrzlo, není co řešit. Na Jizerce zjistím aktuální stav sledovaného závodníka, jehož zdokumentuji a rychle šup, šup zpět na vlak do Jablonce, v němž nasednu do autobusu 101 přímo do Bedřichova.
Jenže někdy se do plánu vloudí nečekané chybičky, které zkomplikují jednoduchý pohodový výletík na otravnou namáhavou pouť dlouhou 8 km. Vyskočil jsem z vagónu přímo na žlutou vedoucí po silnici. Paráda. To se to šlape. Značka odbočovala do lesa, z čímž jsem počítal. Cestu jsem znal zpaměti z minulosti. Ejhle led po němž teče voda. Přelezl jsem nepříjemnou ledovku na pěšinu. Mělo mne to napadnou hned. Tálo. V Liberci teplota 4 stupně nad nulou. Tady? Podobně. Takže zasněžená pěšina, táhnoucí se lesem kolem železniční tratě se proměnila v tající propadliště. Co krok to zapadnutí po kotníky. V tom se ani nedalo běžet, natož rychle jít. Sice byla cestička vyšlapaná, ovšem tolik turistů jí neprošlo, aby se udusala. Najednou jsem si uvědomil zoufalost mého počínání. V takovém terénu nestihnu Vládíka a kdo ví, jestli se vrátím včas, říkal jsem si. Aplikace přestala chodit již ve vlaku a mezičasy na webu nedosáhli v údolí na data. Nic se nedařilo a já měl chuť se po těžkých 2 km otočit a vrátit se vlakem. Promočeného a propoceného mne napadlo vzít si návleky na boty a jít po kolejích, kde sníh odklidila drezína. Sjel jsem po zadku 10 metrový svah až k trati, na níž oběma směry spoje projely. Zdálo se, že jsem trefil dobrý nápad.
Procházeje skalnatým úvozem s ledopády jsme se chtěl pochlubit jejich krásou. A ejhle, mobil zmizel. Všechny kapsy jsem prohledal, nic. Vrátil jsem se na místo mého sjezdu. Ležel tam na sněhu, brečící po svém pánovi. Utřel jsem komunikátor od sněhu. Bez závady. U menšího můstku přes potůček se mezi kolejemi vytvořily díry, protože zde scházely plechové kryty. Musel jsem překonávat prostor po čtyřech po kluzké koleji. Koleje zatáčely na Harrachov a já se netěšil na opětovné propadání do sněhu, místy až po kolena. Poslední naději jsem vložil pod nedaleký velký železniční můstek, pod nímž vedla širší cesta značená červenou. Jaké to vysvobození. Vytvořili zde rolbou běžeckou trať po níž jít bylo jiné kafe.
Vladimír pravidelně oddychoval v pohodovém tempu se spolusoutěžícími, kteří ho z kopce míjeli a na oplátku do kopce míjel on je. Přestalo mrholit, výdrž v pořádku a těch závodnic! Dramatický, trošku nekonformní byl táhlý svah do kopce na Rozmezí, jenž se v pomalejší jízdě podařilo zdolat. Od Knajpy dolů po Kasárenské musely zapracovat ručičky. Měkký tající sníh zadělával na těžkostech všem obyčejným laikům – běžcům. V běhu uvažoval nad tématem o výměně běžek za bezšupinové. Bodejť by ne! Už není turista, nýbrž závodník Jizerské 50! Trasa u Hraniční prudce odbočovala doprava na Knížecí. Taková dlouhá rovina, musí se držet za běžcema, myslel si. A přemítal o tom, jak dobře udělal při koupi modré mikiny na níž mu vlálo pořadové číslo 5438. To už jsem u bunkru? , zvolal Vládík pro sebe, když poznal místo jímž společně projížděl s námi. Odbočil vpravo a těšil se na Jizerku.
Svou rychlou chůzí sem tam během jsem překvapivě předháněl i některé pomalé rekreační běžce kochající se pojizeřím. Pravdou je, že většina lidí bruslila proti mne, přičemž přemýšlela, proč tu pochoduji.
Konečně se trasa zvedla kolem Bukovce k Jizerské pralouce. Zpocený se zbytkem sil jsem meditoval o tom, je li již Vláďa na občerstvovací stanici či ne? Vylezl jsem zpoza lesa na jizerskou planinu, pospíchajíc ke skandujícím fanouškům u zatáčky u Hospody na Jizerce. Snad jsem ho nezmeškal. Kolem běželo na lyžích spousta závodníků, kteří sjížděli mírným svahem k Panskému domu k občerstvení. Pozorně jsem pozoroval, neminu li našeho odvážlivce. Pět minut. Nic. Rozhodl jsem to risknout, protože jsem usoudil, že za dvě hodinky to pravděpodobně nezvládne, odbočil jsem k silnici a běžel dolů ve šlemovité bílé kaši ke stánkům s občerstvením pro běžkaře u bývalé sklárny. Nekonečný had sportovců postupně přibíhal kolem pokřikujících fandících fanoušků k hltu energických nápojů, kousků pomerančů přímo do úst, k převoskování lyží zkrátka, co kdo potřeboval.
Jak tak přemýšlím nad otázkou, kdy přijede kamarád, objevil se zde Pepa K. Prozradil mi, že povzbuzoval vnouče, běžící závod. Popsal jsem mu moji potíž o nejistotě průjezdu Vládíka, když mne napadne možnost orientovat se dle čísel. Má li číslo nad 5000, určitě pojede ve shodné tlupě podobných čísel. Odbila polední, já již čekal půl hodiny a vkrádalo se do mne chladno po propocených spodkách, svrškách atd.
Ve 12.15 na nás mává Vladimír konečně.
Po natočeném záznamu mu ukazuji na doplnění energie, ale jeho zajímá, za kolik dosud jel. Do běžecké zóny jsem nemohl, stačil jsem zvolat,, je čas po dvanáctý,, Pár okamžiků a sledoval jsem již jen parťákova záda v houfu ostatních závodníků. Aktivoval jsem mobil a zavolal Marušce na Smědavě.
Vladimír sjížděl k dobře známému Panskému domu a zaradoval se vidouc doplňování tekutin. Jenže ještě více ho potěšilo spatřit na místě kamaráda, který slíbil podporu s dokumentací. Jediné co chtěl vědět, za kolik trasu ujel. Zhruba po 22 km mezičas 2 hodiny 48 minut neznal, zachytil od Aleše informaci, že je dvanáct. Jednou tolik a budu v Bedřichově, chlácholil se. Jako ve snu něco vzal do pusy od pomocníků, kteří ho povzbuzovali, dále pokračoval jako v transu – vzhůru na trať.
Ihned po setkání jsem se rozloučil s |Pepou a zamířil zpět do Kořenova. Tentokrát ne po turistických značkách, nýbrž po silnici ve čvachtě. Nechápal jsem proč měkký tající sníh cestáři radlicí neshrnuli. Dvě vyjeté stopy dělali z osobních automobilů samohybná autonomní vozidla. Během cesty jsem se dohodl s Janou a všemi na sociální síti, kde a v kolik se sejdeme.
Vlak z Kořenova ve 14.04 jsem v pohodě stihl. Uvnitř vozu jsem uvítal teplé topení, na němž se ohřívaly mé bosé nohy. Promočené ponožky se vyměnily za suché, dobil se mobil a dojedl jsem skromné jídlo – sendvič. V Jablonci jsem přesedl na autobus, jedoucí za deset minut přímo do Bedřichova. Místo mi hlídala Jana, bydlící v nedalekém Rychnově. Dle propočtů to vycházelo jen tak tak. Připočetli jsme k času únavu z náročné trasy, pokud Vládík nechytil druhý, třetí dech. Potom by odhadovaná 16 hodina neodpovídala naším prognózám.
U Smědavy na našeho běžce volal jakýsi pán. To je přeci Ruda s Maruškou. Jedno foto na památku, popřání dobrého dojezdu od RuMa a frr do stopy, uf do velkého kopce vedle hory Jizery. Mezičas na Hřebínku ukazoval 4:55, když po Oldřichovské prosvištěl Vladimír se spoustou znavených nadšenců. Z Olivetské hory z kopce řádně odpichoval, aby se v běžeckém poli tolik nepropadl. Křeče dostával do lýtek, pociťoval namožená třísla, ale vidina cíle ve chvíli u známé Bedřichovské přehrady, dodala zbytek sil. Kousek po Vládní, kolem Buku, no kilometr do cíle se skupinou stejně smýšlejících nadšenců se bude rýsovat bedřichovský stadion. Vladimír se vřítil s několika běžci na stadion ve stopě poslední metry. Je hotovo. Kde jsou naši? Kolik je hodin – 15.30. Trasa zajeta za 5:56 h. Jdu na pívo.
Po příjezdu na konečnou zastávku jsem vyběhl k cílové rovince vyhlížeje Vláďu. Čas 15.45 hodin, kde může být? Říkáme si s Janou. Píšeme ostatním na viber naši polohu. Ale objeví se zpráva : Tak partičko už piju pivo.
Většina party se setkává před podiem a po příchodu legendy se skleněnou medailí blahopřeje k výkonu, nad nímž zůstává rozum stát. Musel mít zkrátka natrénováno! Celkové umístění 3733, kategorie M59 878. místo, oficiální čas 5:56:44.
Vláďa dokázal překonat sám sebe, rozhodl se jet 50 km s úspěšným dojezdem do cíle.Tím hodil výzvu ostatním z nás, aby se odvážilo splnit sen zúčastnit se legendárního závodu v našich Jizerských horách.
Video ze závodu zde.
