Putování z jeskyně Stojka na Vánoční louku aneb konečně luka dobyta

Poslední listopadový a jasný den, kdy teplota atakovala maximálně 5 stupňů nad nulou, jsme absolvovali ve dvou a pes, výpravu po místech, jež se kamarádka během roku pokoušela marně navštívit. Tím pádem je chtěla nyní spatřit co nejdříve, dokud nezapadnou sněhem a stanou se nepřístupné.  Z Hejnic vedla cesta do Ferdinandova po té starou stezkou nad potokem Černý Štolpich. Když skončila stezka nastal prudký výstup mezi skalami v napadaném listí.

Nejen ze slunečních paprsků nám bylo teplo, zpocení jsme prolézali a oblézali velké balvany s vypětím sil. Náš první cíl zněl

Krauseho kříž – deska se vzpomínkou na desetiletého chlapce, který se zde zabil v roce 1922.

Na desku vsazenou ve skále se náročněji lezlo, ale zvládlo se. Následující stezičkou, již lépe vyšlapanou, jsme stále stoupali k mohutným skalním útvarům.

Konečně jsme zahlédli vstup do jeskyně pod Stojkou.

Po pevném ocelovém žebříku jsem vylezl nejprve já s batohy a pak kamarádka se psem v náručí. Vnitřní prostor jeskyně z napadaných kamenů se ji líbila, ovšem pro přespání se ji místo nezamlouvalo. Hodně úzký průlez, dělící dva větší prostory jsme překonali postupně.

Díky baterce nebyla s orientaci potíž. Psovi se jako prvnímu lézt nechtělo a tak jsme musel vzít zodpovědnost na sebe. Malou štěrbinou jsme se vysoukali na povrch, z něhož byl nádherný výhled na protější svahy Jizerek.

Následující putování z Ořešáku na Štolpišské vodopády proběhlo bez zaváhání.

Kamarádka závistivě pohlížela  na hluboké koupelové tůně vytvořené v potoce. Já jsem však nepřistoupil na šílený nápad cachtat se ve vodě a poněvadž i ona měla jisté své zásady, pokračovalo se ve směru na Žďárek.

Ještě k sedlu Holubníku nám slunce svítilo, ale pak se nebe zatáhlo až k mlžným závojům nad smrčinami. Náš druhý cíl – Vánoční louka – nestal se toliko malebným rozhledem na vzdálený hřeben s Fr. cimbuřím. Mlhavá stěna valící se po okolí naopak ukázala

příchod nastávající zimy s namrzlými stromky. Pocukrovanou cestičkou jsme došli k vytouženému obrázku s jesličkami. Dlouho jsme

kroutili hlavami nad tím, s jakou námahou ti ferdinandští museli sem dotáhnout takovéto břímě za hlubokého sněhu a mrazivého počasí.

Zpáteční cesta vedla po bílé silnici  na Kristiánov, Blatný rybník a Šámalovu chatu na svačinu.

Tentokrát nám přítomnost našeho psa nepomohla, neboť restauraci obsadili snad všichni psi z blízkého okolí. Čekali jsme půl hodiny na verandě než se uvolní vhodné místo u stolu bez zvířete. Teplé polévky a po té sladká palačinka s ovocem a zmrzkou posilnila vyčerpaná těla. Ujít vzdálenost do Bedřichova na autobus trvalo necelou hodinku. Času do odjezdu stále dost a tak cesta na Maliník aspoň zkrátila čekání. Boudu vedle parkoviště již otevřeli, proto se těšíme na zimní občerstvení při ukončení běžecké trasy.
Spokojení turisté usedli do autobusu a šťastný pes ulehl po 21 kilometrech k nohám…
P.S. Ten náhubek už musíme doopravdy koupit!!!