Z Kanady do Švýcarska aneb veselý pobyt na chalupě

Když jsme se loni loučili s naší španělskou kamarádkou (Španělkou) slíbila, že se k nám příští rok vrátí. Covid sice zasáhl silně obě země, naštěstí  se vir umoudřil a pomalu, doufejme, mizí na smetiště dějin nejen v novinových stránkách. Termín v květnu navrhla Španělka s návrhem putování po Krkonoších, což by na čtyři dny bylo úžasné. Jarní počasí tohoto roku je nezvykle dlouho studené a v našich nejvyšších horách dokonce sněžilo.  Návrh ode mne zněl podívat se do České Kanady, oblasti na jihu Čech u Jindřichova Hradce. Nadále studený deštěm požehnaný květen zavrhl i tuto variantu sic dokonale připravenou. Holky by koukaly jakou drsnou krajinu zde máme. Další nápad nyní od Šárky cestovat do Českého Švýcarska hlavně na nově postavenou Mariinu vyhlídku se nejevil tak špatně, ale v chráněné krajině se nedá spát ve stanu natož rozdělávat oheň. Zalistoval jsem v aplikaci Booking s hledáním ubytování. Těm co chtěli jet s námi, jsme dali demokraticky vybrat ze tří možností. Vyhrála chalupa v obci Dlouhý Důl. Ubytování pro rodiny s dětmi s pecí a dvěma ložnicemi na půdě. Jakýsi posunutý prodloužený víkend od neděle do úterka si všichni již dávno zatrhli v kalendáři. Expedice Švýcarsko začalo.

Kdo se účastnil : Šárka, její sestřenice Ivona, její kamarádka Jaruška, její dcerka Natálka, Jana, Vladimír, já a má dcera Anežka, která nastoupila až v Novém Boru. Vlak společnosti Arriva se rozjel v 8.28 do České Lípy s přestupem na Arrivu směr Rumburk. Náhradní autobusová doprava nás zavezla z Nového Boru do cílové obce Rybniště v 10.28.

Počasí nic moc zčásti oblačnost, chladno občas spadlo pár kapek. Všichni nesli na zádech těžké batohy s jídlem, pitím a oblečením. Po třista metrech se skupinka zastavila s čekáním na bratra Šárky, který jel okolo. Po půlhodinovém záseku se přátelé dali do pohybu směr Dlouhý Důl. Ač jsem slíbil správci chalupy hodinu příchodu mezi 13 a 14 hodinou, pomalu se nabírala vetší ztráta.

Zaskočily nás pravidelné rozbahněné lesní cesty od těžařů, kteří si s tím nelámali hlavu a těžili kůrovcové smrky paseka nepaseka značka neznačka KČT.

Na Širokém vrchu jsme poprvé pocítili hlad na oběd. Kousek odtud jsme se za pár minut rozjímali nad pohledem na krajinu z Karlovy výšiny.

Směřovali jsme lesními pěšinami na Vápenný vrch, když mi volal správce ohledně příchodu na chalupu. Chtěl, abychom došli co nejdříve, protože na starost má i jiná ubytování. Slíbil jsem mu příchod do hodiny. Tušil jsem, že banda se bude courat se svými zápletkami a nasadil tempo.

Přidala se i dcerka a společně jsme spěchali za přeháňkového počasí na chalupu. Zbytek skupiny si hrál na xylofon se zpěvy a tanci ať v lese nebo pod stříškou vždy bylo veselo.

Vešli jsme do Kyjova, od něhož zbýval necelý kilometr k cíli.

Čas byl překročen o půl hodinky. Paní mi vytkla zpoždění, že prý má narozeniny atd. Překvapila mne jinou cenou než uváděl její syn. Později po kontrole jejich stránek, jsem zjistil další nesrovnalosti. Nicméně, stále byli levnější než v Booking aplikaci. Záloha 5000 Kč, z níž se později odečetla spotřebované energie a spálené dřevo, se měla použít na případné škody na majetku.

Nevýhodou, jak pro koho, se jevil nulový mobilní signál. Abych se ozval partě musel jsem vyjít ven, kde se již dalo zavolat. Po zjištění jejich polohy, kdesi v lese na jehličí, mne napadlo zajít se společně s dcerou najíst na terasu hospody do Kyjova. Za hodinu jsme seděli všichni na lavici a vyprávěli si vzájemné zážitky.

Parťáci vyprávěli jak si zazpívali za doprovodu dřevěného xylofonu a Vládi a vychloubali se plaváním na přehradě. O legraci nebyla nouze. Po ubytování v chalupě, v níž každý obdivoval, hlavně krb s odpočívadlem – pecí,

se po večeři rozhodlo porozhlédnout se  do blízkého okolí Kyjovského údolí.

Nejdříve jsme se posilnili gulášem z konzerv s přílohou těstovin a vyšli na procházku.

V pozdním odpoledni se zapadajícím sluníčkem nad meandrující říčkou Křinicí,  několik postav šplhalo po kamenných schodech

Köglerovy stezky vysoko nad údolím spatřit paprsky žlutavého kotouče. Těsné soutěsky mezi skalami umocňovaly tajemné dobrodružství. Navštívili jsme Kyjovský hrádek, místo, kde jsme před zhruba třemi lety přenocovali. Vyřezané modely nočních dravců na planině na zalesněném vršku s mnoha lavicemi obklopující přístřešek nás přesvědčil, o nemožnosti stavět stan na této ploše, kdysi tak volné.

Samozřejmě i teď si museli někteří vylézt skalní jehlu s náročnou přístupností a vyfotit se vedle horolezecké vlajky.  Sestup velmi úzkou štěrbinou po schodech nám připomínal ,, slovenské časy „. Ač jsem si přál jít dále, ostatním se má touha po noční procházce vůbec nezamlouvala.Za necelou hodinku seděla parta u stolu v krásně vyhřívané místnosti, v níž jsme si zahráli karty a hru na postřeh Double. Náhle se ozvala Ivča jak to bude s cvičením jógy. Dlužil jsem jim ukázku cviků, proto jsem neváhal a zavelel k nástupu na značky v ložnici v patře chalupy.

Téměř všichni dokonale zvládli dle vlastních sil protahování se závěrečnou relaxací a po půlnoci se ulehlo za poslechu vyprávěného příběhu z francouzské kinomatografie.
Ráno se budík rozezvučel cinkáním o hrnek od našeho skřivana. Nasnídali jsme se dle libosti a těšili se na plánovaný výlet do Jetřichovic.

Komplikovaná doprava autobusem s dvěma přestupy se zdála jako nejschůdnější, pokud nechtěl člověk jít 10 km tam a zpět. Za polojasného až oblačného počasí se turisté vydali podél luk a pastvin stezkou do 3 km vzdálené Krásné Lípy,

z níž nás bus dovezl Chřibské. Za pár minut spoj z Rumburka s námi odjížděl na Českou Kamenici směr  Děčín. Na přestupní Huntířov jsme měli náskok 5 minut, jenže rozkopaná silnice se semaforem barvy červené definitivně zhatila naše plány na poklidný výlet. Huntířovský spoj do Jetřichovic dávno ujel a začala se objevovat nervozní nálada. Hlášky, jako že jsme měli vystoupit v Kamenici tak to by nám moc nepomohlo, neboť celková vzdálenost by narostla na dvacet plus. Navrhl jsem tedy stopování do Jetřichovic. Chtěli si užít dobrodružství, tady je příležitost. V malé vsi na vedlejší komunikaci vedoucí do Českého Švýcarska jak jsme poznali, mnoho aut nejezdilo. Procházeli jsme kolem muže, který stál u svého domku čekajícího na dobrý den. Zeptal jsem se ho jak často tudy jezdí auta, protože nám ujel bus. Zavrtěl hlavou a na řadu přišla děvčata. Požádala ho je li možné nás odvézt. Proč ne? Jedna půlka skupiny seděla v autě vezoucí se 12 km do města pod skalami. Zbytek kráčel pěšky, aby živil případnou naději na stopování.

Šlechetný muž naložil i zbylou část party tři kilometry od jeho domova a zavezl k ostatním. Za dobrotu byl slušně odměněn v Kč. Setkali jsme se v půl jedné před obchodem s potravinami s lavici se stolem, na němž se uspořádal oběd z vlastních zdrojů, jenž nám kuchařky připravili na chalupě.

Naplánovaný výstup na hrad Falkenštejn měl plno výhod, jež se zúročily při zpáteční cestě.

Hrad Falkenštejn info z netu : Hrad Falkenštejn, jindy nazýván Sokolí hrad, byl založen na přelomu 13. a 14. století. Do dnešní doby se dochovaly pouze zbytky vytesané komnaty a kaple. Nachází se zde tak už jen torzo skalního hradu, nabízející však nádherné výhledy do krajiny Saského Švýcarska.
V roce 2017 byl hrad zpřístupněn pomocí železných schodiš’t a na vrcholu vznikla kovová plošina, aby zabránila opotřebení skal.

Holky si splnili svůj sen o hladkých madlech, neboť je sjížděly rychlostí jako když letoun zpomaluje před přistáním.

Před úpatím kopce jsme se poprvé zapojili do spoluplnění úkolů do online školy malé žačky Natálky. Hod oštěpem – klackem dopadl

nejlépe u zkušeného atleta Vladimíra. My zbylí se snažili přehodit vlastním náčiním aspoň 10 metrovou hranici. Anežka podezřele okukovala místní vybydlenou ozdravovnu, kdysi tak hojně využívanou, jak se nejlépe dostat dovnitř. Naštěstí hlídaly zde kamery a určitě alarm na bezpečnostní službu.

Vstupem do CHKO Labské pískovce začalo náročné stoupání na vysněnou Mariinu vyhlídku, na níž se všichni těšili.

Info z netu : Mariina vyhlídka se nachází na stejnojmenné skále v národním parku České Švýcarsko v blízkosti Jetřichovic. Na skále je postaven altán, jehož původní podoba byla postavena v roce 1856. Skála s vyhlídkou je pojmenována podle manželky majitele panství, kněžny Marie Anny Kinské. Z romantického altánu jsou krásné panoramatické výhledy na Jetřichovické skály a krajinu Českého Švýcarska.

Za hodinku po necelém kilometru jsme se již rozhlíželi po nádherně vykresleném okolí Českého Švýcarska a Lužických hor. V dáli silně zahřmělo znak přicházející bouřky blesky se klikatily nad zataženou krajinou na východě. V altánku však mobilní fotoaparáty nestačily snímat panoramata nás s pozadím skal s kopci, natož nějaká bouřka, jež nás míjela. Nafotila se společná choreografie

hvězdice, kde jsem  měl co dělat, abych se nerozmáčkl o kovovou plošinu pod skupinou těl o mne se opírajících. Po sestupu následovalo plnění úkolu lezení na laně, čehož využili jen někteří.

Na Vilemínině vyhlídce, vedle níž jsme vyvěsili vlajku, nás uchvátil pohled z jiného úhlu na Mariinu i Růžovskou horu. Čas běžel a my s ním. Banda se zalekla, že přijde pozdě a zvýšila tempo.

Někde v polovině trasy se plnily další úkoly. Tentokrát házení lasem, skok z místa, skok daleký, skok přes provaz. Nejlépe se

předvedla Jaruška, jejíž laso obratně zachytilo hlavu pařezu. Já přesvědčil ve skoku dalekém společně s Ivčou. Natálka si hravě poradila se švihadlem-provazem, které dalo zavzpomínat na mladá léta i Šárce, jejíž probíhání oběma směry bylo oceněno.

No a kdyby si Vláďa nezvrtl kotník při skákání mohl se chlubit nejdelším skokem on. Anežka se dokázala na švihadle přetočit skokem o 180 st, při říkance, načež já byl rád, že udržím své tempo. Po legráckách jsme pokračovali po silnici až k přehradě. Zde se chlapci vykoupali, byť sluníčko kleslo za lesní pláň. Natálka splnila svůj poslední úkol, i když vlezla  do studené vody jen po kotníky s křenícím se obličejem. Konečně jsme došli po 14 km do chalupy.

Navečeřeli jsme se a na řadě byli hry. Vybraly se Aktivity. Hra s úkoly na kartách, které člověk musel předvést jedním způsobem ze zvolených možností před ostatními hadači. Možnosti : pantomima, kreslení, slovní popis. Nejvíce se nasmálo u pantomimy císařský řez,  některé kresby se také vyjímaly příkladem je lanovka. Na těchto hrách bylo jasně vidět jakým odlišným způsobem přemýšlí, popisuje a představuje si věci žena a muž. Po jedné hodině v noci se ukončil dlouhý den příběhem na spaní.

Vstávání se posunulo na devátou, abychom si užili pobyt. Taneční ekvilibristiky děvčat po snídani na hudbu 80 let, zlepšilo všem

náladu. Odchod se konal v jedenáct hodin za účasti správcové. Vrátila zálohu po odečtení elektriky a paliva. Celkem to vycházelo na osobu 500 Kč/den.

Zastavili jsme se na svačinu na Lučním baru nad Krásnou Lípou, volném prodeji potravin a nápojů, a za přítomnosti svitu slunečních paprsků se studeným větříkem hodovali.

Spokojeni jsme odjížděli autobusem do Varnsdorfu a odsud vlakem do Liberce. Užili jsme si dva dny jak nejlépe se dalo, navštívili oblíbená naplánovaná místa s neplánovaným odvozem, zažili společný pobyt na chalupě a už se těšíme na další společné zážitky se španělskou seňorou. Jak jsme putovali odkaz zde.