Za deště bahnem, sněhem, za Nadějí, jeskyní, hradem a reliéfy v pískovci
Ačkoli v sobotu trefně předpovídali deštivo po celém kraji, nezůstali jsme doma a naplánovali si delší trasu za hlavním cílem Ledovou jeskyní na Suchém vrchu nedaleko Mařenic a za skalními reliéfy. Já vzal s sebou po čase klubovou vlajku a málem ji zase přinesl domů.
Autobus nás ráno dovezl na zastávku na hlavní silnici u města Svor, se zahaleným vrchem Klíč v pozadí, odkud se šlapalo po překvapivě zasněženém bílém koberci,
jenž neměl šanci přežít několik hodin, neboť pozdější vyšší teploty a teplý vítr dali červenou zimním radovánkám. Přesto v tuto chvíli nadšení ze sněhu a mírného mrholení žádné nebylo a my se vypravili po červené značce na Rousínov se šťastným černým potahem – psem… Cesta ubíhala nenáročně, za obcí se však značně začala zvedat do mírného a vytrvalého zalesněného kopce pocukrovaného ranním sněhem. Naše celotýdenní zásoby tuku se spalovaly úměrně zatížení díky okolní krajině. Asfaltová silnice ještě pohodová, jenže vkročilo se na lesní stezky zpestřené bahnem a porozuměli jsme tomu, proč nás šlo na výlet tak omezený počet…
Zřícenina hradu Milštejn z počátku 14 století se nacházela na první zastávce. Vchod tvořila Skalní brána.
Hledal jsem aspoň zbytky zdi hradu, ale našel jsem pouze dřevěnou chatku s názvem Milštejn 1969.
Po zasněžených kluzských skalách jsem dále nepátral. Po svačině s teplým čajem se pokačovalo na Ledovou jeskyni. Od upraveného Samperova obrázku vedla blátivá cesta k Suchému vrchu. Počasí střídalo mrholení s větším deštěm a bez něj, snad díky stromům jsme jakž takž drželi nepromokavost. Ne na dlouho. Vlivem nedávného silného větru, se přeskakovalo přes překážky jak na orientačním běhu,
někde jsme spatřili polámané stromy či silně ohnuté mladé břízky. Před tabulí k výstupu k jeskyni, jsme konečně identifikovali stopy před námi patřící dvěma zklamaným chlapům s batohy vracející se od jeskyně. Ledová jeskyně měla zamřížovaný vchod z důvodu devastace vnitřních prostor vandaly
a zachování klidu pro místní netopýry. Možnost otevření tu byla. Jak psáno na tabuli otevřeno na Den Země na konci dubna
po celý víkend nebo si vyzvednout klíče na správě CHKO Lužické hory v Jablonném.
Nyní jsme již klesali po asfaltce ke krásné údolní nádrži Naděje, kde i v létě je voda stále chladná.
Po zdokumentování této stavby jsme doputovali do restaurace Penzion Pod přehradou,
v níž nám zachutnala palačinka s marmeládou.
Posezení v klidném prostředí mne přivedlo na myšlenku, ubytování naší party při výletě na kolech, ovšem kdo ví…
Následující cesta bez deště nám ukázala dosud nejhezčí dobrodružství po svazích vedle Hamerského potoka.
Malebné údolí se vinulo za rozbouřeným potokem nad nímž jsme místy kráčeli s nadhledem, jindy pokorně přeskakovali rozvodněné přítoky vodního živlu. Na konci Antonínova údolí se opět kráčelo po asfaltce a přihlásil se déšť.
Běžíce, abychom zahřáli nasáklé bundy pod pláštěnkama, se míjela obec Mařeničky,
kde jsme opustili červenou a poslepu dle mobilní GPS hledali vytesané skalní reliéfy. Samozřejmě jsme prní relief Útěk z Egypta minuli a obdivovali druhý propracovaný reliéf Kamenný oltář,
ale po opětovném hledání a nálezu výše zmíněného se nabral směr Jablonné na stanici po na mapě značených cestách necestách. Pod skalami se šlo v pohodě, přestalo pršet a my spatřili lány bledulek,
překonávali překážky spadlých stromů. Překvapení nás čekalo v osadě Třídomí, kde se nacházelo vrakoviště jednoho typu Fordů,
snad desítky aut různě zarostlých i orezlých v CHKO Lužické hory! To mne tedy fakt šokovalo !!! Jeskyně zamřížují kvůli ničení stěn vandaly a zde na místě cca jednoho hektaru vedle skal pěkně ukryté a nikým nepovšimnuté si vesele lebedí vrakoviště.
Blátivá stezka nás následně zavedla na asfaltku .
Po pár kilometrech jsem si opakoval, že musím pověsit vlajku.
Možnost se naskytla u skály Panenský kámen.Odtud za svitu sluníčka
po rozbouřeném potůčku ve vyjeté cestě
se běželo k hlavní silnici u Jablonného.
Jenomže k odjezdu vlaku jsme měli pouze 20 minut a já udělal dvě chyby. Špatně jsem odhadl vzdálenost, která byla ve skutečnosti něco přes dva kilometry a ještě k tomu, místo abychom běželi po poli podél silnice ( vzdálenost 2,7 km) , utíkali jsme po vyznačených stezkách klikatících se lesy, nádržemi atd ( 3,5 km), takže 1,5 km před cílem jsme celí zpocení,
běh z důvodu času vzdali . Na nádraží se odpočívalo v čekárně, sušíce promočenou bundu a čepici na topení. Aspoň se dojedli a dopili veškeré zásoby. Další rychlík přijel naštěstí včas, když se usedlo v částečně vyhřátem vagóně, byli jsme plní nevšedních zážitků deštivého dne. Za šest hodin se zvládlo cca 25 km.
