Cyklovýlety
Za slunovratem na Wysoki Kamień aneb do výšin na kole a do nížin bahnem

Za slunovratem na Wysoki Kamień aneb do výšin na kole a do nížin bahnem

Tradiční výstup na slunovrat na Smrk se tentokrát nekonal, nahradil ho výjezd na kole do polských Jizerek na horu Wysoki Kamień s rozhlednou nad městem Szklarska Poreba. Správa železnic nám vylepšila dobrodružství po kolejích tím, že vlaky jednoduše zrušila. To znamená směr Jizerky ani směr Harrachov žádný busospoj nebral kola a když tak omezeně nebo v nevhodný čas a s příjezdem mimo trasu.  Rozhodl jsem se využít dlouhodobou nabídku šéfa v zaměstnání a půjčit si elektromobil , s nímž jezdím do práce.

Menší čínská skříňovka ideální pro pojezd  městem mne a Šárku dovezla šťastně ráno do Ferdinandova, z něhož se Jirka, Klára, Iveta připravovali k odjezdu na Smědavu. Do přívěsu se vešla jen tři kola, já s Jirkou jsme jeli bez brašen do Bílého Potoka. Odsud napodruhé nás odvezli na začátek našeho výletu do Polska.

Teplý slunečný den naznačoval jaké bude léto. Trasa na Jizerku uběhla pohodově a když se cestovalo okolo stavili jsme se v muzeu za Mirkou.

Bohužel nyní nesloužila víkend, ale paní, kterou jsem znal od vidění z firmy Lipa Liberec. Nejdříve byla ve zmatku proč si sedáme na lavici u domu, po zmínění Mirky svolila i k návštěvě WC.

Na oplátku jim Jirka nabídl sladké pečivo ke kávě.

Opouštěli jsme Jizerku s Bukovcem v pozadí před polednem, abychom si sjeli na Karlovský most, za nímž nás čekalo koupání ve studené Jizeře.

Cesta na zastávku v Orle na pivo se nijak nevymykala v rychlosti, nýbrž v poznávání okolí v teplém dni. Jestli se mi dosud jelo komfortně, pak od této chvíle trasa začla stoupat, čímž měli elektrokolisté navrch, Pepa kondici a já pěší turistiku. Některé úseky jsem vyšlapal na kole jiné vytlačil. Odpočinuli jsme si u bývalé chaty Michelsbaude nad Jelení loukou.

Na vršku jsme objevili jak dalekosáhlé výhledy do Polska, tak nádherný lom Stanislav podobný našemu lomu Amerika u Berouna.

Něco z netu:
Křemenný důl „Stanisław“ – povrchový důl v nadmořské výšce 1 050 m n. m. v jihozápadním Polsku, v Dolnoslezském vojvodství, ve Szklarské Porębě v Jizerských horách.


To by nebyl Jirka, aby celý lom neprolezl. Krom dvou matek jsme ho my odvážní prozkoumali od vrchu po dno, na němž se nacházela po pás louže vody. Jirka, který se ostýchal koupat v Jizeře, zde otestoval teplotu vody.


Poslední část trasy po červené jsme absolvovali mezi lesy po mírně stoupající stezce, která skýtala na posledních tisíci metrech překvapení v podobě prudkého kamenného stoupání.

Sesedli jsme a tlačili dobrých padesát metrů. Nahoře odložili kola zvědavci, běžící zkontrolovat dvě skalnaté vyhlídky.

To Pepa s Ivetou vidouc vpředu cíl, raději dojeli 300 m na Wysoki Kamień, než se vysilovat lezením po skalách.


Na Kamieni nastal problém, kde dočerpat vodu. V místním zavírajícím obchůdku ji prodávali za 35 Kč za 250 ml, což se neakceptovalo.

Pepa se s námi rozloučil a frčel zpět domů. Dohadovali jsme se, je li možné zde na nádvoří přespat nebo jinde. Já se Šárkou si obvykle hledali nocleh mimo civilizaci, což se o tomto vyhlídkovém vrchu nedalo říct.

Na pozorování slunce, ale bylo toto místo nejideálnější, taktéž i ležení na rovince obklopené skalkami na bývalém půdorysu původní chaty všem vyhovovalo. Naše obavy z polské policie se zdály liché.  Nově postavená věž byla uzavřena a po 18 hodině  se uzavírala i chata s obsluhou. Noví návštěvníci přesto přicházeli zahlédnout západ slunce. Mezitím se z výpravy pro vodu vrátili Jirka se Šárkou celí zmoženi z náročné jízdy. Navečeřeli jsme se a připravili na západ slunce, který se konal ve 21.17 za skálou nad pláckem, který jsme využili ke spaní.

Pět spacáků naznačovalo, kdo zde bude spát. Přibližně šest lidí a my sedící na skále pozorovalo postupné potopení oranžového kotouče pod obzor.

Když bylo dílo dokonáno, rozešli se všichni přihlížející z představení s názvem Letní slunovrat do hajan. Jako vždy po mne chtěli vyprávět příběh. Vybral jsem knihu Propast času I, po pár souvětích jsem cítil, že poslouchá jen Klára. Po deseti minutách nastalo, na čas, ticho. Světlá obloha zlehka potemněla, aby se ukázala jasná souhvězdí, družice či jiná tělesa. Města pod námi rozzářily své pouliční korálky, v dáli zahoukal poslední noční flamendr, naproti se třpytil vršek Szrenice.  Po hodině se ozývalo odkudsi zleva hlasité chrápání, ale věži z části osvětlované menším reflektorem to vůbec nevadilo. Aspoň ty dotěrné muchničky po západu přestaly štípat. Srpek Měsíce se objevil pár stupňů nad severovýchodním obzorem po druhé hodině. Hvězdy nad hlavou zářily nejjasněji a já se ponořil do mělkého spánku s pocitem nezaspat východ slunce.
Čas východu za přispění několika příznivců začínal ve 4.44. Vzbudil jsem Jirku s Ivetou,

Šárka již pozorovala mumraj okolí. Klára se otočila spící dál.

Po několika minutách se vyloupl kotouč z polských peřin a dal tím život dalšímu dni, jenž se od nynějška bude zase po minutách zkracovat. Naše skupinka zalehla s chutí dospat sladké sny.


Po snídani po deváté hodině jsme se vraceli do Čech.

Příjemný dlouhý sjezd k rozcestí, od něhož jsme odbočili na modrou na Velkou Jizeru, nám utekl velmi rychle.

V lesní nádrži pro požární účely jsme se osvěžili a odpočinula naše zápěstí, která si ještě nezvykla na neustálé brzdění na kamenité cestě, místy vymleté.

V chatě Górzystów se splnil pitný režim, protože slunce dost pražilo sedli jsme si do stínu. Objednali jsme si polévky za cca 120 Kč bramboračku, boršč, zelňačku navíc nebyl hlad nebo kdo chtěl dojedl zbytky zásob. Abychom dodrželi odpolední siestu, popojeli jsme blíže k vodě a pod stromem ve stínu si, krom Šárky, dáchli.

Čekala nás nejtěžší cesta. Neznačená trasa přes hranice.  Nejprve jsme stoupali po cyklotrase, když skončila užívali jsme si k hranici prašné cesty, která se na čáře proměnila v bahenní dobrodružství. Zaskočeni změnou jsme kola tahali, kde se dalo.

Jestliže jsme dosud jeli v průměru 15 km/h nyní se čas zpomalil na pěší rychlost.

Naštěstí jsme se bahnili ve stínu lesa. Po průjezdu kolem českého pramenu Jizery jsme nabrali správné tempo na cestu k Tišině.

Nekonečný sjezd do nížin způsobil rozdělení do dvojic, čímž jsme se já s Klárou dostali přes Libverdu do Ferdinadova první. Za deset minut dojely k domečku zbylé dvě ženy. Jirkovi se z táhlého kopce upálily destičky brzd, proto nezbývalo Ivetě než pro něho dojet autem. Po závěrečném debatování o minulosti Silvestra, prohlídce libereckých pomníčků, vodáckých trablí, výletů party Hic jsme nasedli se Šárkou do elektromobilu se smíšenými pocity přiměřeně úspěšného dne.

Napsat komentář