Záchranná akce památky Pecha aneb štoly kolem Měděnce
Před několika týdny jsem dostal od Marušky a Rudy upozornění, že památka, kterou jsme věšeli před cca 7 lety spadla a čeká na přidělání u buku. Protože byl potřeba vynést žebřík, dohodli jsme záchrannou akci s Jirkou a spol z Ferdinandova. Krom mě a Šárky, pomoc přislíbili i Pepa, Šárka M., Jiřina s Dinou. Naopak chyběli Ruda s Maruškou, Anežka a jistou chvíli i Jirka M., jenž se však objevil krátce po pověšení. Z telefonního hovoru s Jirkou jsem si pamatoval, že má pro nás po akci překvapení.
Putování započalo od autobusové zastávky Přebytek nad Obřím sudem a prudkým výšlapem na Závorník.
O žebřík jsme se poctivě střídali my tři mužští, když ženské osazenstvo se rozplývalo nad krajinou se svěže zelenými stromy po okolí. O zdejším kopci nám povyprávěla Jiřka pověsti s hady a draky, o nichž se poudalo v Lužici.
Další kopec do sbírky, nás lovců kopců, se nazýval Svinský vrch, jehož vršek tvořil několik mohutných skal s malým průchozím převisem.
Nedaleko od něho jsme zahlédli zbytky německého havarovaného letadla z dávné minulosti.
Nad vzpomínkou se vypínal obrovský balvan na němž si parta odpočinula, byť batohy zůstali o pár desítek metrů jinde.
Jirka nám ukázal dva březové háje prolínající se samostatně uprostřed smrkových porostů. Po svačince jsme vyrazili k Červenému buku a po asfaltce ke Streitovi.
Při jídle jsme si díky fotkám zavzpomínali na časy, když byly naše dcerky mladší při pomoci na opravě Streitova obrázku. Po úschově batohů v lesním porostu, se vystoupalo do poloviny kopce Smrk s odbočkou po cestě po vrstevnici. Potkali jsme zde fandu pomníčků Jizerek, který tu marně hledal památku Pecha. Vzali jsme ho tedy s sebou, aby byl přítomen znovupověšení obrázku. Nakonec se mu jako prvnímu podařilo památku objevit. Pechův odkaz ležel opřený o kořeny buku na němž byl původně pověšen.
Jinak celé dílko se zdálo neporušeno, barvy dřevěné stříšky držely překvapivě dobře. Příčinou pádu se stalo pravděpodobné vyhnití vrchního vrutu, po němž zřejmě stékala vlhkost. Nechala vyhnít větší otvor, z něhož se památka vahou vytrhla a spadla. Po zvěčnění u obnoveného Pecha se skupina vracela po modré zpět.
Ovšem se shora volala na Jirku cizí osoba. Druhý Jirka z Nového M. se zjevil v pravou chvíli, při hledání kamene Pecha.
Pak s námi šel až do cíle do Nového Města. Chtěli jsme se podívat kolem Měděnce, hory protkané štolami.
Nalezli jsme jich pár. Některé stály za shlédnutí, jiné uzamčené před zvědavci, nás lákaly svou tajemností. Většina však byla zasypána, zatopená či propadlá. Celkově vzato prolézání štolami bylo skutečně nebezpečné, stačilo pomyslet, kdyby se zhroutil strop kudy bychom vylezli. Čas spěchal a my se při posledním odpočinkovém posezení u dolu Nebeského vojska, s protějšími těžaři kácejících smrků na straně Svinského vrchu, smutně rozloučili s dobrodružstvím.
Cestou do města jsme se stavili u nádrže Perlík, kde jsem se jen já vykoupal. Voda měla příjemnou teplotu. V Nováči se lidé osvěžili nápoji v čínské restauraci na náměstí a za půl hodinky jsme seděli v buse směr Hejnice. Jirka a spol si vystoupili zastávce, kde zanechali auto a zbytek se nechal svézt do Hejnic. Odtud vozidla Pepy a Jiřiny nás zavezla do chaloupky do Ferdinandova. Povyprávělo se, kdo chtěl, osvěžil se za pozdního večera v potoce.
Přespolní zůstali přes noc do neděle a po posezení na zahradě vydali se pěšky do Liberce. Když jsme procházeli Rauscheckovou cestou vzhůru na Hřebínek, dostala Šárka nápad navštívit ,, jeskyně ,, ve svazích u cesty. Ovšem po dlouhém hledání mezi skalami jsme Rauscheckovu nenalezli. Na Lebku jsme neměli dostatek času, protože nás čekala zbytek party na chatě Šámalově na Nové louce. Setkání se povedlo akorát. A poněvadž jsme je chtěli pořádně utahat, nabídli jsme jim krásy přehrady Černé Nisy, v níž jsem se já i Šárka vykoupali a splnili denní limit otužování. Do města jsme sešli i s Petrem pěšky, abychom se neochudili o krásný slunečný den dlouhý 22 km.
