Náročný výstup na Vánoční louku

Stalo se již tradicí, že v měsíci prosinci, když se blíží období Vánoc vydají se přátelé do Jizerských hor na Vánoční louku poklonit se Ježíškovi v jesličkách ležícího pod obrázkem svých rodičů. Krom první zimy byly předešlé tři výstupy v ucházejícím nenáročném tempu. Tento rok se stal zážitkovým.

Setkání u mostu nedaleko začínající poutě proběhlo s obvyklým občerstvením se stolem plného sladkostí nejen cukrovím. Sobotní den obětovalo 12 nadšenců plus Mirka mající sídlo přes kopce, tudíž ideální prostředek běžky přišel vhod. Samozřejmě nechyběl starouš pes Fido, kroutící někdy hlavou, zda li opravdu tudy jdeme. Nasněžilo do deseti čísel a postupným zvedáním nadmořské výšky sněhu přibývalo. Stoupání k první zastávce u Sisi vesměs bez problémů. Posilnění na cestu a výšlap dále.

U Galerie se s námi rozloučila Lenka, které stačil tento výlet k dobré náladě, ale výše jít se neodvažovala.  Mít fyzičku se zde vyplatí. Než však skupinka dokráčela k mostu u Galerie, odpojila se od ní čtveřice v čele se Šárkou zamýšlející se vykoupat ve Štolpišském ledovém potoce. Zastupoval jsem zde drsnější část populace, ovšem se vstupem do tekoucího živlu jsem moc drsný nebyl. Šetřil jsem se na následující terén, proto výdrž ve vodě mi stačil pouze po kolena.

Dvě děvčata se na pár vteřin celá potopila do ledové lázně, aby získala fotografický skalp na instáč. Třetí nás všechny dokumentovala z pohodlného břehu. Jo, jak by si užívali frýdlantští, pomyslel jsem si. Ani pes se k osvěžení nechystal, tušil, že síly bude potřebovat jinde.
Prošlo se kolem Štolpišských vodopádů, nohy mi postupně obnovily původní funkci k chození.

Na rozcestí u Tetřevích bud nastala potíž jak jít po běžecké trati, jíž jsme museli užít společně se sportovci jedoucími nahoru i dolů. Po několika manévrech pravé levá strana se usoudilo na chůzi uprostřed.

Na vrcholu u Žďárku se překážející skupina konečně odklonila do hlubokých lesů zničit jedinou běžeckou stopu cestou na Holubník. Naštěstí nás Mirka upozornila na svou přítomnost nápisem ve sněhu “ K Betlému“, abychom se v polojasném poledni neztratili. Námaha v hlubším sněhu, ale ve stopě se zvyšovala. První vykročil se sněžnicemi Renda, který se nám pokoušel zlepšovat chůzi sněhem.

Odbočkou na sedlo Holubníku po zasněženém dřevěném chodníku postupovali návštěvníci hor mlhavým oparem. Sem tam zapadli po kolena při obcházení zavátých klečí na stezce. Konečně odpočinek v útulně.

Jako vždy se na stůl prostřelo jídlo a pití, abychom se posilnili na závěrečný finiš. Mirka na nás již čekala s běžkami a vyprávěla o nepříjemném měkkém hlubokém sněhu, když se pokoušela zahřát se pohybem před mrazem.
Po 13 hodině se skupina rozhodla dokončit putování k jesličkám. Mirka na běžkách zmizela v dáli, nám nezbývalo než jít po svých. Posledních cca 700 metrů však vzalo iluzi o pohodové stezce všem zúčastněným.  Nejdříve náčelník Jirka zkusil prodírat se sněhem, pak Renda sice sněžnicemi udusával cestu, ale každých 5 metrů vyčerpaně odpočíval.

Nabídla se směle Jana. Při prvním kroku zapadla natolik, že nadšení rychle vyprchalo. Zkusila ještě pár kroků. Marně.

K pokoření nezdolné cesty jsem se přihlásil já. Krušná cesta při níž jsem se brodil bílou hmotou po kolena či po pás, sem tam zapadl úplně mne též vyčerpávala. Síla vůle se snažila zdolat a navodit jakýsi pravidelný rytmus při náročných krocích zvedání nohou.

Za mnou Renda a další snažili se prodírat hlubokými závějemi. Petře a Jiřce propadající se hůlky moc nepomohly, Šárka s Jaruškou obě zpocené odolávali trudné náladě a sledovali krkolomnou cestu před nimi. Asi v tom měl prsty „nádherný den“.  Šárka vod Bílého Potoka se statečně držela, zvyklá ze svých pracovních túr.  Klárka se vzepjala k ceněnému dívčímu výkonu až se přiblížila téměř ke mne. Po té sebou plácla do sněhu. Jana i Jiřka toho měly plné zuby, natož Iveta, která byla ráda, že aspoň jde.

Místo několika minut k cíli poutě se čas natáhl na celou hodinu. Přesněji 700 metrů za hodinu. I pes Fido zmoženě poskakoval ve svých potom v našich stopách a nestačil se divit jak dvounožce mohlo toto napadnout. Také jsem odpočíval po zhruba dvaceti metrech. Dlouhé kalhoty s bandáží u kotníků způsobily díky sněhu uzavření přístupu do bot a tím odolnost vůči chladu. Když jsem se před závěrem otočil, spatřil jsem Klárku ležící na sněhu vyčerpáním a ostatní poutníky odpočívající na místě. Po druhé hodině jsme již všichni obdivovali ležící děťátko v jesličkách pod stromem.

Jirka vyprávěl jak v létě probíhala rekonstrukce díla s památným večerním výstupem „pralesem“.
Rozloučili jsme se s Mirkou, která běžela na Jizerku a my se vraceli zpět.

Jakmile se stálo, přihlásila se zima, byť se sluneční kotouč chvílemi objevil na polojasné obloze.

Skupinka se roztrhala, aby se postupně všichni sešli v sedle Holubníku. Jana s Jiřkou nechtěly v útulně sedět a mrznout, proto se společně odhodlaly jít napřed. Při návratu do civilizace jsme se již nepotkali. Za šera skupinka dorazila na parkoviště odkud vyšla a padl návrh kdo chce a nemusí domů, může přespat u Jirky ve Ferdinadově.
Zážitek z náročné poutě, zabydlí se pevně v našich vzpomínkách při řeči na rok jednadvacátý a doufám, že se mu jiný rok dlouho nevyrovná… Video zde.