Expedice nejen za polární září na chatě Gorzystow

Dlouho očekávaná expedice na Velkou Jizeru v polském pohraničí se uskutečnila o posledním říjnovém víkendu. Počet účastníků pro nocleh na jediné turistické chatě v tomto dnes odlehlém koutě světa se naslepo odhadl na dvanáct. Nakonec jsme dva pokoje obsadili v oznámeném množství, byť jsme do poslední chvíle nevěděli, kdo všechno přijde.  Já s dcerkou a kamarádem, Šárka, Jana, Ferdinandští – Jirka, Iveta, Klárka, Petra, Šárka z Hejnic, Vladimír a Pepa z Tanvaldu. Naše výprava měla za cíl prohlédnout si meandry říčky Jizery, zhlédnout rašeliniště, navštívit chatu Gorzystow a prohlédnout si zbytky základů domů původní obce Velká Jizera. Jako třešničku na dortu hlásili meteorologové skvělou možnost spatřit polární záři.
Sobotní přeplněný dopolední autobus z Frýdlantu statečně odolával jak velké množství výletníků ve svých útrobách, tak tradiční klikatící stoupání zatáčkami na Smědavu.  Po výstupu všichni zírali na zející prázdnotu místo horské chaty Smědava.

Rekonstrukce doufám dlouho nepotrvá. Bufet zde zůstal a s ním i stejně vysoké ceny. Na lavičkách se nás sešlo 11. Zahřáli jsme se teplými nápoji a vyrazili směr Černá jezírka.

Dul nepříjemný studený vítr, při němž nepatrně hřálo na polojasné obloze jasné slunce. Podzim byl tady i se svými pestrými barvami od žluté po oranžovou nás provázel po celou dobu putování.

Neváhali jsme opustit značené cesty a úzkými lesními pěšinkami za sebou putovali na louky s rašelinami.

Každý z nás věděl o nutnosti gumových holínek  neb rašelina je někdy zrádná a být promočený od hnědého pokladu není ten nejlepší nápad.

Obdivovali jsme Černá jezírka i s chráněnými rostlinami při jejich výkladu od znalého člověka.

Banda se dala znovu do pohybu za dalšími přírodními scenériemi stylově nasvícenými od zářícího sluníčka. Přiblížili jsme se k meandrující Jizeře a putovali podél toku mezi travinami na lukách. Někteří z nás si opatřili menší holínky nebo se přes říčku chtěli brodit v goretexových botách. Bohužel větší hloubku, kterou špatně odhadli, načež museli být přemísťovány z jednoho břehu na druhý statným Jirkou.

Nikdo ze zúčastněných přenášených či čumících, ovšem nepomyslil na to, jak budou jeho namožená záda vypadat v následujících dnech? Ještě, že Iveta nahradí masérský ansábl i bylinkové zkušenosti, neboť třikrát přenášet dvě těžké děvy se někde odrazí. Pozastavili jsme se na posilňující svačinu nahrazující oběd na jedné z odkrytých pobřežních písčin Jizery.

Netknuté nánosy rašeliny po několik staletí říčka odhalovala ve svých ohybech.

Po závěrečném proklestění houštím náletových dřevin v bezzásahové zóně dokráčela parta přes hranici do Polska na žlutě značenou turistickou cestu od Swieradova do Orle.

Konečně se před námi odpoledne rozprostřela Velká jizerská louka s jedinou stavbou restaurací a chatou Gorzystow,

v níž bylo nahlášené ubytování. Paní domácí vyrozuměla co chceme a po polski odpovídala, kde se co nachází. Klasické pokoje s palandami a minimem nábytku nazvané Stara kuchnia a druhý Wytrzezwialka,  se rychle obsadili a vybalili. Několikrát se provedli korektury, aby se vše  vyladilo. Do toho se objevil Pepa, který zamířil k nám do pětičlenného pokoje. Dne rychle ubývalo, což znamenalo vyjít ven co nejdříve za dalšími zajímavostmi této bývalé osady.

Šárka nás zavedla k nepřístupným rašeliništím přes nepřístupné kosodřeviny s nevšedním nadšením. Po té cvakaly fotomobily či fotoaparáty. Jelikož na nohou držely obyčejné boty, vyměněné z holínek, museli jsme si dávat zatraceně pozor, před potopením hýčkané obuvi do bahýnka.
Po opuštění těchto rašelinových jezírek se část party oddělila se záměrem počkat než dojdou ostatní na legální stezce pro pěší. Jak nás postupně přibývalo, mladých náhle ubývalo. Jirka nám ukázal zašlé slávy místních ruin domů, zničených po druhé světové válce nebo zbořených chátráním. Tento polský úsek hranice byl za komunismu úsekem nikoho pro zadržování přeběhlíků. Ač se to zdá nepochopitelné mezi tehdejšími socialistickými státy v 50.letech minul. století. Výklad skončil, nastal soumrak. My se vraceli z luk do chaty bez mládeže. Na námitku od Jirky, jestli nám nechybí děti, jsem ho uklidnil, že oni se v době GPS určitě neztratí. Po hodině přišli s dovětkem o zabloudění. Nu což tak si střihli po cestě menší okruh. V restauraci se svítilo svíčkami, aby ti co si objednali polévku boršč s chlebem za 90 Kč plus české pivo Svijany za 50 Kč,  nemohli spatřit co přesně jedí. Přesto zvědavá Šárka z Liberce nakláněla svíčku nad misku tak urputně než se vosk uvolnil a přidal se do polévky. Přítomní polští hosté zde slavili ne Halloween jako běžný Evropan, nýbrž něčí narozeniny s hlučnými projevy posilněnými alkoholem. My Češi jsme se chovali střízlivě s pivy na stole a povídali si o čemkoliv. Při polských tancích na malém parketě s vrávorajícími osobami, jsem pochopil, že dnešní spánek nebude dlouhý, byť si připočteme jednu hodinu k dobru. Každopádně jsme každou chvilku vycházeli ven na krásnou noční oblohu se zvýrazněnými souhvězdími, čekajíc na polární záři zmíněnou na ČT 24. V 21 hodin za silného studeného větru nic, ve 22 hodin nic, po půl jedenácté se zlehka zatahovalo na severním obzoru. Zapálili jsme svíčku na náhrobku zdejšího bývalého starosty, vzájemně jsme si poblikali se světly na jizerském hřebeni a odešli spát do tepla chaty do svých pokojů.

Byl jsem ubytován společně s mladými, ovšem nečekal jsem jejich brzký spánek. Nejstarší člen celé party Pepa usnul jak špalek a tak příběhy na dobrou noc nevyplnily ani deset minut, neboť krom Anežky ostatní usnuli. Hluk z oslavy z přízemí a hraní na kytaru po půlnoci ustalo a jen vítr dával o sobě slyšet. Každou hodinku jsem se zkoušel z okna zadívat na částečně severní obzor na toužebně očekávanou záři. Mimořádné dění na obloze se nekonalo.

Ráno se Anežka rozhodla provést ranní joging a vyběhla do jasného studeného dne do přírody poznat sebe sama. Vašek dlouho přemítal, má li jít také. Nakonec ji následoval. Pepa, Šárka, Iveta snídali na stolech před chatou při východu slunce, k nimž se překvapivě přidal i Jirka. Postupně se přidávali další. Dopolední program zněl – odhalení původní vsi na Velké Jizeře. Hledali jsme základy chalup zbořených po druhé sv. válce. Dle fotografií s přiloženými historickými mapami jsme nalézali základy budov nebo jejich sklepy a to co po nich zbylo.

Mládež si snídala na chatě, protože drsná minulost je dávno nezajímala. Našli jsme v lesích základy loveckého zámečku se srubem a hájovnou. Na louce ruiny domu tajemného Tappera a další zbytky sídel. Po poledni jsme se sešli na obědě u chaty.

V restauraci si někteří objednali polévku zelňačku, druhý chod lívanec s tvarohem posypaný borůvkami. Jiní venku dojídali své zásoby jídel. Na cesty k domovům jsme se rozdělili, naše skupina zvolila cestu na Mýtiny u Harrachova pro častější vlakové spojení. Jirkova skupinka se vydala podél Jizery hledáním hraničníků zpět ke Smědavě.

Nevím, jestli našli co hledali. ale my jsme našli osvěžení v ledové Jizeře. Před odbočkou na Jizerku nás na kole míjel skaut Pepa se svým laskavým úsměvem se rozloučil a zmizel v lesích.
Odpočinek na Orle na vysluněných lavičkách se svačinou a pivem nám dodal sil k výšlapu kolem Kozího hřbetu až k zastávce Harrachov. Abych si nestěžoval, že nosím jisté věci jen tak pro zátěž, svolila Šárka s Vláďou k uvaření kávy pro dobrou náladu. Když  jsem vařič balil zpět do batohu, vykoukl na mne rozpustile míč proti trudomyslnosti. No nevím, zda li si spolu ještě někdy kopneme…
Zajímavá videa z cest zde.