Výlet z Chrastné přes Stohánek a Ralsko do Mimoně

Kamarádka vidouc předchozí naše putování, chtěla se také v rouškovém období, řádně projít.Sama zvolila delší pochod kolem 30 km. Nejdříve se plánovalo přespání o víkendu, ale jaro si vybralo na sobotu studené větrné počasí, čímž se smrskl její záměr na celodenní výlet. Ač by se někteří rádi přidali, nakonec nejeli. Cestovatelský tandem s psím doprovodem je někdy výhodný, ale stále ve dvou tímto způsobem cestovat je nouzový stav a napořád není z určitých důvodů možný.

Nuže, z autobusu jsme vystoupili v Chrastné, kde mají pěkný rybník s jednou odvážnou labutí na břehu. Po červené na neznámý Chrastenský vodopád.

Letos jsem jich již spatřil hodně, ovšem nazývat tento větší proud vody na potoku vodopádem? Procházeli jsme  borovým lesem podél potoka, kde je budoucí možnost upravena pro táboření.

Značení nás dále zavedlo na jakési prostranství s připravenými stříškami, zřejmě pro dětský tábor včetně historických sklepů v zemi.

Ani jsme se nenadáli a za Děvínským rybníkem jsme dokráčeli k rozcestí s jednobarevným popsaným 3D reliéfem krajiny Ralska ze sádry.

Vystoupali jsme na kopec, kde se nachází na velkém území postavený hrad Děvín, z něhož se ještě dalo skrz začínající olistění stromů porozhlédnout po okolí.

Počasí proměnlivé vhodné akorát pro turistiku nám vyhovovalo k dalšímu putování na Skalní divadlo. Zde jsou vidět železné žíly zatuhlé jakoby v kmeni stromu.

Což není dle informační tabule pravda. Vznikly pod tlakem vyvěrající lávy do horních vrstev země.

Následovala návštěva Stohánku, na jehož plošině se dobře relaxovalo v ležící poloze na stromech s paprsky aprílového slunce.

Když pes svým neustálým štěkotem protestoval vůči našemu lenošení na kmenech,

ukončili jsme půl hodinový obědový odpočinek pokračováním do města Stráž pod Ralskem. Než jsme vkročili na jeho území, odskočili jsme si na menší Šibeniční vršek s nulovým výhledem, za to se skalkou se zavěšeným pytlem na odpadky pro návštěvníky, možná Geokešingu. Polovina dlouhé trasy byla za námi, my jsme lízli městečko s paneláky jen mírně a zamířili po nepříjemné hlavní silnici k úpatí hradu Ralsko.

S nostalgie jsme si sedli na břeh k odpočinku k průrvě řeky Ploučnice.

Všichni tři jsme si osvěžili nožky v bídném průtoku říčky, abychom se naopak zapotili při v přípravě na stoupání k úpatí Ralska. Museli jsme dlouho hledat jinou neznačenou odbočku, protože vesnici Noviny se nám po silnici obcházet nechtělo.

Ve vyoraných jarních brázdách zeleného pole v povzdálí stála majestátní věž hradu s malebnou krajinou s pozadím bílých oblak namalovaných umělcem přírodou. Stoupání na Ralsko se zdálo náročnější než třeba na Říp, byť naše zátěž byla minimální. Zpocení jsme se doškrábali na vrchol čedičové hory, jíž jsem sám několikrát v minulosti navštívil. Měřidlo vzdálenosti ukazovalo něco přes 25 km. Dojedli jsme zásoby jídla a prohlédli hrad.

Pohled na odjezd vlaku určil přiměřenou rychlost sestupu s přihlédnutím na zastavení se na ostrohu, na němž kdysi stál strážní hrádek a také kousek odtud níže Jůlinčina vyhlídka.

Závěrečná cesta z Vranova do Mimoně lipovou alejí až na nádraží, doplnila náš celkový součet vzdálenosti na cca 33 km. Dlouhý výlet za proměnlivého počasí se vydařil. Kamarádce se splnil sen ujít větší kus vzdálenosti a příjemně unavena dosedla na nádraží na lavičku, u jejíž nohou ulehl i její spokojený ?! unavený pes.